Vztahy a intimita

Z předsíně se ozýval strašný řev. Pepíček si za nic na světě nechtěl nechat nasadit čepici. Maminka chudák celá zpocená se marně pokoušela narvat mu ji na hlavu. Synáček bojoval statečně, seč jeho tříleté síly stačily. „Já ti budu muset asi nařezat,“ bezmocně povzdechla maminka po dalším kole zápasu, „přece nemůžeme jít ven bez čepice? Vždyť tam mrzne!“

„Pepíčku! Už zase jsi ve škole nesnědl svačinu!“ volala maminka a opravdu se zlobila. „Víš dobře, že jíst pravidelně je zdravé. Kolikrát jsem ti říkala, že ti to v hodinách líp půjde, když budeš mít energii. Copak to nechápeš?“ Pepíček se přiloudal ze svého pokojíku do kuchyně za maminkou, opřel se o kuchyňskou linku a neochotně vysvětloval.

„Véno, okamžitě toho nech!“ ječela maminka rozzlobeně. „Kolikrát jsem to říkala, abyste se nervali,“ hněvivým hlasem kárala syny. Z dětského pokoje vyšli oba bratři zčervenalí a schlíplí. Měli rozcuchané vlasy, všelijak posunutá a pomačkaná trička, která si rozpačitě zastrkávali do kalhot. „Nebudu vás rozsuzovat, nebudu pátrat, kdo si začal a proč. Rvali jste se oba. Já toho mám dost. Chováte se jako uličníci. Že se nestydíte.“

 „Mami, jak bych si mohl vydělat nějaké peníze?“ ptal se malý Patrik své maminky. „Nač potřebuješ peníze?“ chtěla vědět maminka. „Ale mami, přece na vánoční dárky,“ skoro pohoršeně odpověděl syn. Každý přece ví, že na Vánoce se dávají dárky, které je třeba nějak financovat. „Kolik potřebuješ?“ zeptala se znovu maminka a ohlížela se, kde má peněženku.

V bytě panovalo mírné vzrušení. Obě dcery poletovaly mezi šatní skříní a velkým zrcadlem, aby posoudily, jak jejich oblečení ladí, a vesele u toho štěbetaly. Maminka si v koupelně líčila řasy. Tatínek na poslední chvíli leštil své černé polobotky, které neměl na nohou od... no hodně dlouho. Rodina se vypravovala do divadla.

„Představ si, jak je ta Božena nemožná!“ hlásila Agáta hned, co se usadila naproti mně u malého stolku v naší oblíbené kavárně. Byla jsem zvědavá, jakou senzaci zase vyšťourala, ale zároveň jsem se tak trochu obávala. S Agátou člověk nikdy úplně přesně neví, na čem je. Její informace mívají charakter klípků. Její humor nebývá prost zlomyslnosti. Je lákavé pustit se s ní do hovoru, ale zároveň jde o poměrně riskantní disciplínu. Pokud se člověk nechce zamotat do pomlouvání, musí si dávat velký pozor.

„Ale tati, maminka mi to dovolila,“ škemrala Diana. „Vážně?“ podivil se tatínek, „to bych se docela divil. Víš, co zeptáme se jí, až se vrátí domů. Do té doby počkáme.“ „No ale já bych chtěla jít ven hned, víš, holky budou na lavičkách,“ snažila se získat tatínkovo svolení k vycházce dcera.

„Evo, zase jsi po snídani neuklidila nádobí!“ zlobila se maminka hned po návratu z práce. „Když mně se nechtělo,“ kňourala Evička a neochotně se loudala s nádobím k myčce. „Tento týden se ti nechtělo uklidit nádobí ani jednou,“ konstatovala naštvaně maminka, „ani koš jsi nevynesla a mně se to už přestává líbit.“

„To je snad zlý sen,“ vydechla unaveně maminka a zhroutila se na kuchyňskou židli. V předsíni se málem přerazila o rozházené boty. Aby se mohla prodrat do kuchyně, musela zdvihnout florbalovou hokejku, která se vzpříčila mezi dveřmi, a odkopnout školní batoh. Tašku s nákupem potravin postavila na zem ke svým nohám a nevěřícně se rozhlížela po kuchyni.