Vztahy a intimita

Dneska byl ale uspěchaný den. K obědu jsem stihla udělat jen instantní polívku. Na víc jsem neměla čas. Nemám totiž mikrovlnnou troubu, abych mohla bleskově ohřát zmražené jídlo. Instantní polívka je sice nechutná záležitost, ale šetří čas. Stačí rychlovarná konvice, miska a pytlík směsi. Horkou vodou jsem si zalila v hrnečku ještě instantní čaj. Louhovat opravdový čaj trvá moc dlouho, instantní je hned. Nechutná jako opravdový, ale je to něco teplého do žaludku.

Kdo by si vybíral manžela nebo manželkuj podle jeho nebo jejích příbuzných? V té době na to nikdo nemyslí, že s manželem, manželkou si bere také jeho příbuzné. Jasně, že ne! Nebereme si přece s manželem ještě i jeho přepečlivou matku, panovačného otce, jeho nemožnou starší sestru a houf dalších trapných příbuzných. Jenže jak to, že nám už brzy po svatbě otravují život?

Mnoha otcům v České republice dochází trpělivost. Už nechtějí jenom přihlížet, jak je manželka nebo exmanželka svými vymyšlenými obviněními ponižuje a připravuje o podíl na výchově dětí.  Vyplývá to ze zkušeností policistů a soudců, před kterými se otcové přestávají stydět a na své případy otevřeně upozorňují. Zjistila to výzkumem agentura Commservis.com, která prováděla několik měsíců kvalitativní a kvantitativní mapování situace v oblasti domácího násilí.

Proč se na dovolené vyhrotí tolik zdánlivě bezvýznamných rozporů? Jak to, že v těch pár dnech klidu jsme nervózní jak psi? Je možné, že v cizím prostředí na sebe budeme s manželem jako cizí? Nebylo by ono nakonec lepší jezdit na dovolenou každý zvlášť?

„Ahoj, jak se máš? Co děti?“, volá mi kamarádka Monika. Chvíli si povídáme, ale protože obě jsme mámy od rodin, máme nějaké to „zaměstnání“, tak po pár minutách hovor ukončíme. Přiznávám, že pokaždé, když se s Monikou (nebo ještě Janou, která do našeho trojlístku také patří) vidíme nebo slyšíme, se na malou chviličku zasním a vrátím se zpět do dětství…

„O peníze jde až v první řadě,“ tvrdí pořekadlo. Můžeme se ruku v ruce se svým milovaným hlasitě zlobit, že je to povrchní materialistický soud, můžeme s planoucími zraky vyhlašovat, že nejdůležitější je láska a že nás nějaký mrzký mamon nezajímá. Přesto nemůžeme vyloučit, že nás zamrzí, když náš vyvolený utratí poslední peníze za lístek na utkání Sparty (Baníku, Bohemians, Komety… nebo jak se všechny ty kluby jmenují) a ne za květiny pro nás.

Ačkoli na ně hubujeme pro zlobivost a nepořádek, vykřikujeme, že nás přivedou do hrobu svými lumpárnami, bědujeme, co nás zase stály peněz, syčíme, že je roztrhneme jako hada, jen co se nám dostanou do rukou… přesto je milujeme. Děti jsou požehnáním. Mnohé ženy tvrdí, že teprve porodem se jejich ženství naplnilo. O kojení hovoří jako mysteriózním zážitku. Avšak mnoha ženám zůstává toto požehnání odepřeno.

Když jsem byla požádána o zpracování tohoto tématu, hned jsem si pomyslela, jak obtížná práce to bude. Vždyť dnešní tendence jsou přesně opačné, než aby se role pohlaví v rodině vymezovaly. Ve většině článků, které se o funkcích nebo rolích muže a ženy v jednotce zvané rodina publikují, se spíše hovoří o unifikaci, zastupitelnosti, stejných právech a stejných povinnostech. Já však s takovým pojetím rodiny nesouhlasím a ani v takové rodině nežiju.

O svatbách se dá psát donekonečna. Existují knihy i časopisy na toto téma, při plánování a chystání se strávilo moře času a vypilo moře kávy, je to výnosný byznys. Nechtěla bych tomuto byznysu lézt do zelí. Neuměla bych to lépe a nemyslím, že by to bylo zapotřebí. Ráda bych se zabývala předsvatební přípravou duše. Ta je, podle mého mínění, důležitější než myrta na klopách, ozdobená auta, svatební šaty, závoj, kytice, střevíčky, podvazky, prstýnky a další poetické propriety této slavnostní události.