Vztahy a intimita

Vraceli jsme se s manželem z náročné služební cesty. Bylo pozdní odpoledne, horko a dusno. Cítili jsme se strašně unavení. Všechnu svou energii jsme vydali při jednáních a rozhovorech, jichž jsme každý vedli několik. „Co kdybychom se zastavili na malou odpolední kávičku?“ navrhla jsem.

Jo, dříve, když byly děti malé, patřil svátek maminek mezi vydatně slavené dny. Můj muž na slavení nikdy moc nebyl a děti jsem v domácí škole učila já sama, takže to celé bylo na mně. Bývala to pěkná fuška.

Nastalo jaro, prudce se oteplilo a všechno se naráz překotně začalo zelenat, kvést a vonět. Na malinké zahrádce za domem vyrašila pažitka a rozkvetly petrklíče. Danu to neodolatelně táhlo ven. „Budu zase moci věšet prádlo venku,“ libovala si Tomášovi, když spolu popíjeli v sobotu odpoledne po obědě kávu, zatímco děti spaly.

„Představ si to,“ líčila dramaticky Leona, „co dneska provedla naše Johanka. Já skutečně nevím, co mám dělat?“ Povídaly jsme si na ulici před naším domem. Já jsem se vracela s prázdným košem od popelnic, Leona se vypravovala ven s kočárkem a dalšími dvěma malými dětmi. „Johanka je ve škole?“ zeptala jsem se, když jsem pro jistotu pohledem přepočítávala její děti.

„A jak se ti daří v nové práci?“ nemohla jsem se nezeptat Báry. Nastoupila totiž na nové místo. Má docela vysokou pozici v prestižní firmě. Náhodou vím, že dlouho řešila, jestli se má vůbec přihlásit do konkurzu na vedoucí pozici. Pak to ale zkusila a z mnoha uchazečů vybrali právě ji. My všechny holky, co spolu chodíváme na kávu, jsme její vítězství oslavily v jedné naší oblíbené kavárně.

„Ty jo, můžu se zastavit?“ volala mi kamarádka Žofie, „nutně potřebuju poradit.“ „Jasně, zastav se. Co se děje?“ „Však uvidíš! Tak pá!“ Pomyslela jsem si, že v tom může být jedině mužský. Nic jiného by přece nemohlo tak spěchat.

Dáda měla velikou radost. Její manžel, tradiční neslavič čehokoli, jí v předvečer svátku svatého Valentýna oznámil, že ráno spolu vstávají v sedm. Když se udiveně otázala proč, když on začíná pracovat až odpoledne a v minulých dnech ležel s virózou a mohl by si tudíž přispat, dostalo se jí odpovědi: „Zvu tě na snídani, miláčku.“

Ingrid se v pláči sesula do křesla. U srdce ji bolelo, z očí se jí řinuly proudy slz a nebyla schopna potlačit trhané vzlyky, které otřásaly celou její křehkou bytostí. Nechtěla plakat, ale nemohla to zastavit. Tolik jí to bylo líto. Děti vyděšeně koukaly, co se to mamince stalo. „Proč pláčeš, mami?“ ptal se malý Frantík. „Babička na ni byla ošklivá,“ vysvětlovala bratrovi Etelka, jeho starší sestra.

Ten čtvrtek bylo od rána zataženo a šedivo, jako by déšť byl na spadnutí. Špatně se dýchalo, všech se zmocňovala ospalá nálada. Maminka se vrátila s dětmi domů až pozdě odpoledne, vlastně skoro navečer. Baruška měla hned po škole hudebku, tašku s notami a flétničkou si nosila s sebou hned ráno do školy. Pak plynule přešla do přízemního sálu základní umělecké školy, kde se odehrávala výuka sborového zpěvu. Filípek spěchal po vyučování na trénink.