Zápisky z dovolené - Jeseníky 1. část

Tak už je to za námi – pár dní dovolené mimo domov, chvilka vybočení z obvyklých povinností, zklidnění a zastavení. Čas k vyleštění rodinné soudržnosti, stvrzené společnými výlety. Říká se, že to může být čas k propuknutí krize, u nás tomu tak nikdy nebylo a není – opravdu si ten společný čas užíváme a těšíme se na něj. Já se tedy netěším na balení, ale to je vcelku pochopitelné. Vždyť je to hrozný stres, sbalit minimálně šest batohů a nic podstatného nezapomenout. Můžete mi 100x říkat, že když něco nevezmu, dá se to tam koupit nebo se nic neděje, obejdem se bez toho, stejně se budu stresovat a balení nenávidět. Děti ho naopak milují – je to totiž neklamná známka toho, že se opravdu odjíždí.

Batohů letos nebylo šest, ale osm :) . To náš nejmladší usoudil, že si tam musí vystěhovat všechny plyšáky z postýlky a knížečky z poličky, takže ochotný Jáchym měl jeden na zádech a druhý na břiše a Míšova tíha plná knih byla putovní relikvií v ochotných rukách. Ostatní už chápou, že není třeba odvézt s sebou vše, co mají doma – bodejť by ne, když vědí, že si to musí dotáhnout ten kilometr z nádraží na svých vlastních bedrech ;) , mrňousek k tomu poznání ještě nedozrál.

Po příjezdu nás čekalo milé uvítání – paní výpravčí na nás zahlaholila: „ Tak vás tu zase po roce vítám!“a to to nebyla dokonce ani „naše“paní Kroupová, s níž vždycky „vedeme řeči“, jak trefně říká Karel Poláček ve svých Bylo nás pět. Na chatě bylo uklizeno, voda tekla (sice černá jako bota, ale to je detail), ale chybělo skoro všechno dřevo ve dřevníku a opět chyběly i sekery. Jirka to vyřešil tím, že dřevo tahal z lesa a pižlal na polínka pilkou, kterou měl u víceúčelového nože. Druhý den večer nám pan revírník dodal sekerky a hned bylo veseleji :).

Hned první den po příjezdu, po vydatné noční bouři a cupitání myšek ve stropě pod hlavou, jsme vyjeli na první z našich výletů. Nevydržíme jen tak sedět v chatě, když neleje :) . Byl to tradiční výšlap na Mechové jezírko a pak dolů do Dětřichova. Než kamarádka koupila s manželem domek v centru Jeseníka, zakončovali jsme tento výlet u návštěvou u nich doma, neb bydleli právě v Dětřichově. Nahoru do Rejvízu se ale vyvezeme autobusem, vždyť teplota se blíží třicítce i tady v horách, to bych opravdu nezládla. Chladíme se u pramínku, pozorujeme na jezírku kachny a spoustu vážek. Houby nerostou ani ve vlhkém mechu :( , opravdu je sucho i tady. Míša kuňká celou cestu, že chce jet autobuskem – takto tráví větší část všech našich cest – křikem, že už chce jet...Jet čímkoliv, vlakem autobusem, hlavně nechce chodit. Musíme ho motivovat, hrát s ním „Zajíček v své jamce“ a „Á, hop!“ a jen tak ho přimějeme jít. Závěrečný kilometr od bývalého hotelu Na mýtince ho dokonce chviličku i nesu, to už bolí nohy od neustálé chůze z kopce i mě :( . Dole nám do pár minut jede autobus do města a po nákupu chytáme tak tak i vlak „domů na chatičku“, jak trefně říká Míša. Máme v nohou úvodních 10 km a jsme pěkně utahaní z toho hrozného horka.

V úterý máme odpočinkový den. Peču v kamnech kuře na zelenině a před dopečením tam hodím hrst houbiček, co našly děti nad chatou, pár růžovek a lošáků a snad jeden hříbek. Je stále sucho, nic neroste, houbové žně už tu letos byly a možná i budou, ale až tu nebudeme my. I tak je kuřátko výborné! Odpoledne jedeme jen do Lipové Lázně, kde hned pod nádražím stojí městské muzeum, v němž by měla být výstava Bible. Přesněji putovní výstava „Bible včera, dnes a zítra“. Nejdříve nakoupíme v obchůdku pod nádražím – stále je tam ta milá, usměvavá paní, která poradí, co nakoupit a na zákazníky nespěchá, ba ani se nezlobí na děti, které zaplní skoro celý krámek. Bereme buřty, budou k večeři. A zbývající necelé dvě hodinky do odjezdu vlaku strávíme v muzeu. Je to vlastně Muzeum Johanna Schrotha, který je pro Lipovou to, co pro Jeseník Vincenc Priessnitz, tedy zakladatel lázeňské léčby. Jeho lázeňská kúra ovšem byla značně svérázná, mimo speciální zábaly celého těla zahrnovala i zvláštní dietu (já bych to nazvala týrání hladem!) a hlavně pitný režim, který obsahoval až 1l vína!! denně. To už tedy rozumím, proč se říká, že je někdo „ na šrot“, když se řádně zlinkuje. Ono totiž vypít litr vína s takřka prázdným žaludkem, to opravdu nemůže vypadat člověk jinak … Výstava Bible je moc fajn. Dokonce se zapojíme do ručního opisování Bible, každý přepíšeme kousek Žalmu. Novější knihy se dají vzít do rukou a pročítat. K mání je i různá literatura od dětských knížek po odborné publikace. Trošku mě zarazilo, že je prezentováno jen adventistické nakladatelství, že by pořadatelé byli adventisté??? Nevím, z jejich webovek to tak nevyplývá. Nicméně mě zaujala motivační Bible pro děti a týnejdžry – v závěru byly vytištěná okýnka, která se vybarvovala po přečtení příslušné kapitoly. Děti tak vidí, kolik z Bible už přečetly a kolik jim zbývá. Můj muž hodinu listuje ohmatanou Biblí jedné sestry, která už asi nežije, ale je vidět, že byla denně používaná, podtrhaná, dopisovaná, prostě milovaná. I děti si sedí a čtou. Venku totiž přišly mraky a dalo se do lijavce. Pojede už vlak, tak jsme pomalu vyjdeme ven a ještě trochu kape, ale hlavně – hrozně se ochladilo! Přijeli jsme za horka, tudíž na lehko, deštníky zůstaly na chatě, je nám zima. Sotva se vlak rozjede, zase venku lije, přestane, až když vystoupíme u nás. Takže Bůh dal a my nakonec mokří nejsme! Buřty venku sice opečeme, ale musí se jíst uvnitř, venku je vše promáčené a ke všemu se opět dalo do deště...

Pokračování příště....

Skore: | Hlasy: 0