Pohádkáři: Jak ježečci v zimě spali i nespali

Na kraji lesíka , nedaleko městečka Pohádkov, žila si pod pařezem ztrouchnivělého smrku JEŽČÍ RODINKA. Tedy přesněji táta Ježek, velký statný ochránce naší rodinky, máma Ježková, milá domácí hospodyňka a dvě ježčí mláďata - holčička Pichlinka a chlapeček Bodlísek. Jejich domeček byl v lese krásně zamaskovaný spadaným listím, takže pochopitelně přesnou adresu ježčí rodinky znali jen jejich nejbližší příbuzní a pár opravdových přátel. To víte, v lese a vůbec v přírodě je nutná opatrnost. Co kdyby se dostal do obydlí našich zvířátek nějaký vetřelec nebo zlá bytost? Ale tak tomu je vlastně i u lidí, také neotevíráme na potkání každému a všem neznámým nehlásíme naši přesnou adresu. To, aby bylo doma pěkně útulno a bezpečí. U našich ježečků je moc útulno, bezpečno i HEZKY.

Jak asi děti víte, některá zvířátka na zimu uléhají k dlouhému spánku. A právě mezi zvířátka, co celou zimu prospí, patří také ježci. Na sklonku podzimu proto maminka s tátou ježkovi nashromáždili v domečku zásoby jídla- sušený hmyz, červíky a pavouky. Proto, aby po celou dobu dlouhatánského spánku měli co trávit a nezemřeli hlady.

V naší pohádce uspávala zvířátka hodná ZIMNÍ VÍLA. Vždycky jedenkrát do roka přiletěla na svém fialkovém obláčku, z růžové kabelčičky vysypala cosi jako třpytivé sněhové vločky. Bylo to zvláštní sypání, které, když zvířátka jemně vdechla do svých čumáčků, rázem je vůně vloček uspala. Ježčí rodinka se už i letos na vílu těšila. Hlavně maminka s tatínkem se cítili být velmi unavení, po tom věčném starání se a shánění potravy, po všech starostech, co mají asi podobné, rodičové člověčí i rodičové zvířecí.

Poslední podzimní den před návštěvou naší známé zimní víly trávila rodina ježečků v lese, hráli si všichni společně na honěnou, na schovávanou, na budíčka a na různé, vám dětem známé, veselé hry. Ježečkům bylo hezky. Hlavně Bodlísek i Pichlinka si dovádění velice užívali, inu mláďata, však víte! Táta ježek s mámou naše dva pichláčky nechali řádit a pomaloučku se uchýlili do domku, do postýlek. "Však oni brzy přiběhnou, tatínku, " usmívala se ze svých peřínek maminka, "vždyť dnes skotačí pro letošek naposledy. Pak už budou celou zimu spořádaně odpočívat..." "Ano, ano, máš pravdu, maminko, jen ať si ještě trochu užijí. Brzy budou čerpat síly ve spánku. Síly na další jaro, další práci i další zábavu." Ale co to? Lehké zaklepání! Že by ježčí děti? Ne, to oni nedělají, vždycky vtrhnou do domku pod ztrouchnivělým smrkem jako velká voda. To nebudou Bodlísek s Pichlinkou!

"Dále! " zvolal tatínek. Dveře se otevřely, dovnitř přiletěla na fialkovém obláčku - Zimní víla! Krásná, něžná, hodná, jen dnes malinko nachlazená víla. Hezky dospělé ježky pozdravila, posadila se na židličku a dala se do povídání s naší zvířecí rodinkou. Bylo jí vysvětleno, že mláďata ještě běhají venku. Ale ona, samozřejmě, že na děti počká, uspí později celou rodinku. Popíjela u stolu ovocný čaj z jahodových lístečků, cítila se v téhle společnosti vždycky obvzlášť příjemně. Ježečci stále nešli. Ale jejda! Naše nachlazená, milá víla si najednou kýchla.! Tak moc, že si chtěla z kabelčičky vytáhnout nachový kapesník a otřít si svůj vílí nosík. Jenže z kabelčičky místo kapesníčku vypadlo kouzelné sypání. Třpytivé vločky, co zaručeně USPÍ každé zvířátko silným, vydatným zimním spánkem.

Jen, co nosíky ježčích rodičů vtáhly trošinku tohoto sypání, v tu ránu maminka i tatínek USNULI. Ale kde jsou děti? To už je i víla docela nervózní a napjatá. Musí dnes navštívit ještě spoustu zvířecích domečků, uspat hnědé medvědy, ti už čekají jistě na její návštěvu velmi netrpělivě. Nedá se nic dělat, je nutné letět lesíkem dál. Třeba ty dva malé ježčí tuláky na cestě ještě potká...

Ale nepotkala. Představte si, že Pichlinka i Bodlísek v lese při hrách zabloudili. Hledali cestu k pečlivě ukrytému domečku pod ztrouchnivělým smrkem. Jenže hledali marně, cestu domů ztratili a navíc se dostali až na samý kraj stromoví, k městečku Pohádkov.

Náhodou chodily tou dobou přírodou dvě hodné děti, Matýsek s Terezkou. Vidí v šustícím listí naše ztracená mláďátka. Jemně berou ježečky do dlaní a nesou je domů, do bytu, v němž žijí se svými lidskými rodiči, s tatínkem a maminkou. Matýsek a Terezka věděli, že ježčí mláďátka by bez jejich pomoci zimu v lese nepřežila. Proto se děti o zvířátka výborně postaraly. Doma jim společně chystají pelíšek, plní mističku čerstvou vodou a pravidelně nosí krmení. Pichlince a Bodlískovi se u lidí moc líbilo. Sice se jim stýskalo po lesním domečku, tatínkovi i mamince, přesto poznávali svět hodných lidí a měli nové, krásné zkušenosti.

Naprosto neopakovatelné pro ně bylo setkání se ZIMOU, jako ročním obdobím. Za celý dosavadní život neviděli opravdický sníh. Z okna pozorovali Matýska a Terezku, jak jezdí ve sněhu na saních, jak staví sněhuláky. Příchod Čerta, Mikuláše a Anděla pro ně byl obrovským, neskutečným zážitkem. A co teprve Vánoce! Pichlinka i Bodlísek měli údivem tak otevřené oči- nazdobený stromeček, vůně cukroví, koledy, vánoční zvyky. Příchod Ježíška, harmonie, dárečky... Terezce panenka s šatičkami dlouhými až na zem, Matýskovi dřevěný vláček, maminka dostala překrásnou šálu, tatínek kutilské nářadí!

Ale copak je to, tady dole, úplně vzadu pod stromečkem? Dáreček pro Pichlinku a Bodlíska. Krásný, stuhou svázaný dárek. Společně jej otevřeli. Uvnitř našli dvě malinkaté proužkové čepičky, akorát na ježčí hlavičky! Pichlinka a Bodlísek se tuze radovali. Nikdy neměli na svých drobných hlavičkách zimní čepičky, to je tak roztomilé...! Ale ještě něco, z napůl rozbaleného dárečku rázem vyletěla na svém létajícím obláčku Zimní víla. ! " Hurá, odneseš nás domů, do lesa, do baráčku pod ztrouchnivělým smrkem, k tatínkovi a mamince!" "Ano," usmála se víla, "ale ještě předtím..." Vysypala z kabelky kouzelné uspávací sypání. Pichlinka a Bodlísek se uložili vedle víly na obláčku a s úsměvem pod vousky usnuli... Zimní víla je opatrně snesla k ježčím rodičům, do lesního domečku. Tam dospala bodlinkatá mláďata zbytek zimy...

Na jaře, když se spolu s rodiči probudili, nevěděli ježečci, zda se jim o lidech, o zimě a svátcích zdálo, či zda skutečně všechno prožili. Vyprávěli mamince a tatínkovi, tolik jim toho o svém prapodivném snu vyprávěli. Později našli pod polštářky v postýlkách dvě pruhované teplé čepičky... Vzpomínku na hodné lidi a na zimní radovánky.

Příspěvek do soutěže Pohádkáři

Skore: | Hlasy: 1