Snažilky

Jsou všude mezi námi... O některých víme, jiné svou touhu po dítěti úspěšně tají. Některé smutek a neštěstí nad nepřízní osudu maskují za úsměvy, lichotky a pochvaly dětí svých příbuzných, kamarádek, jiné se jim pečlivě vyhýbají pod záminkou nakažlivé choroby, nedostatku času, či nějakého jiného co nejvěrohodnějšího důvodu, proč zrovna teď nemůžou navštívit kamarádku v porodnici či těhotnou sestru.

Každá snažilka je jiná. Jsou takové (ale já jich, upřímně, moc neznám), které skutečně ze srdce přejí svým kamarádkám a příbuzným miminka, která si ochotně hladí cizí vypouklá bříška a doufají, že jim to přinese štěstí, s nadšením hlídají sestrám či sestřenicím jejich děti a ignorují fakt, že za ty roky, co se o miminko snaží, by už mohli mít dítě mnohdy i školou povinné. Některé si dokonce říkají: Dva roky, to se nic neděje, pět let, to nevadí, budeme se snažit dál... Dávají věcem volný průběh, snaží se zbytečně nepanikařit a "nemagořit".

Pak jsou takové snažilky, které svůj smutek a zášť pečlivě maskují. Na otázky typu: "A co vy, ještě miminko neplánujete?" nebo "Tak a teď už jsi na řadě jen ty!" či dokonce: "Ale víš že už nejsi nejmladší? Už byste na tom měli začít pracovat." argumentují nedostatkem finančních prostředků, touhou něco dokázat v zaměstnání či frází "na dítě máme ještě dost času". Výplaty utrácí za ovulační či těhotenské testy, volný čas tráví na internetu sledováním diskusí typu "jak otěhotnět", hltají všemožné rady, nakupují hromady vitamínů a přípravků, které nějaké jiné snažilce pomohly, v ony "osudné dny" div nevytáhnou manžela z postele. Ty náročnější po svém drahém partnerovi vyžadují nošení trenýrek, užívání vitamínů, které zázračně ovlivní tvorbu spermií, některé dokonce zachází tak daleko, že svého muže nutí sprchovat se studenou vodou, na povel mu přikazují svléknout se a "vykonat svou povinnost", posílají jej na různé masáže. A co muži obzvláště nenávidí (alespoň podle mé zkušenosti) je, když mu předčítají rady jiných snažilek, které někde splašily na internetu.

Ovšem jediný, kdo tohle ví, je jejich partner. Před rodinou svůj životní cíl úspěšně maskují, snaží se všemožně vyhýbat všem těhulím a čerstvým maminám v okolí, na rýpavé poznámky okolí reagují nepřesvědčivým úsměvem a ujištěním, že tohle ony tedy teď rozhodně neplánují. A když se nepodaří a ony se stanou svědkem nějakého radostného sdělení "jsem těhotná", či zprávě o narození potomka, snaží se tvářit nadšeně a přejícně, to jen proto, aby pak doma propadly depresi, od slz promáčely polštář a manželovi ještě několik dní vylívaly srdíčko nad neštěstím, proč ONA JO A JÁ NE!

A pak je tu ještě třetí skupina a to jsou snažilky veřejné. Prožívají totéž co snažilky skupiny druhé, jen s tím rozdílem, že se za to nestydí, na rýpavé otázky reagují argumentem "snažíme se už dva roky, ale nedaří se", okolí ví, jak jsou z toho nešťastné a také většinou ví o procedurách, které musí podstupovat.

A co je vlastně lepší? Asi záleží na povaze. Pokud okolí nemá ani páru o tom, že se o dítě snažíme a nedaří se, jen těžko se vyhne nepříjemným otázkám či poznámkám, zvlášť pokud se jedná o ty, kterým se počít podařilo okamžitě. Nevýhody se najdou i na variantě že to držet v tajnosti nebudeme. Vždycky se najdou rejpalové, kteří, ač to nemyslí zle, občas doráží s hloupými otázkami.

Vzpomínám si na své snažící období. Nejprve jsem patřila do druhé skupiny, styděla jsem se a mlčela dokonce i před svými rodiči. Možná ze strachu aby si o mně okolí nemyslelo, že jsem neschopná, možná jsem si chtěla zachovat svou intimitu a bylo mi hloupé přiznat, že se vymykám rodinnému standardu "jednou šup a je to tam". Po první neúspěšné IUI jsem se svěřila rodičům a pak už se to nějak prolomilo samo. Vykašlala jsem se na stud a když přišla otázka typu: Tak co vy, ještě neplánujete? V klidu jsem odpověděla: Ale ano, jen se nám to zatím nedaří. Nejprve jsem nesnášela otázky, které pak následovaly, ale brzy jsem si na to zvykla a mluvit o neplodnosti mi nedělalo problém. Tak jsem zjistila, že nejsem zdaleka jediná ve svém okolí, kdo moc touží po miminku, ale nemůže ho mít.

Na mě se štěstí usmálo a s hrůzou zjišťuju, že i já patřím mezi ty, které opatrně sondují, jak je na tom ta či ona kamarádka, a občas, ač v dobré víře, mám taky hloupé poznámky či dotazy.

A tak jsem zjistila, že existuje ještě jedna skupina snažilek, a to je ta nejhorší. Jsou to bývalé snažilky. Holky, které moc dobře ví, jak se cítíte, snaží se vám pomoct, ale tak nějak opatrně, což je možná ještě horší, v každé ženě nad pětadvacet vidí zoufalou snažilku, až přehnaně se snaží vyhýbat tématu "otěhotnění a děti", na domluvené kafčo chodí samy, bez dětí, o kterých se pro jistotu ani nezmiňují, a když už musí, tak jen hodně opatrně.

My, bývalé snažilky, jsme často ještě horší než ty dobré rádkyně, které otěhotní na první pokus, čímž okamžitě dochází k závěru, že ony to umí, kdežto ty ostatní ne. A tak je nutné jim poradit. Většinou ani neví, že místo pocitu vděčnosti či úlevy, že snažilka teď konečně ví, jak na to, u své kamarádky či příbuzné vyvolají jen hněv a bohužel často také ty slzičky do polštáře.

"Magorky" (tak jsme si říkaly s partou holek snaživých) jako jsem byla já, moc dobře ví, o čem mluvím.

Skore: | Hlasy: 2