Domácí škola

„A co když náš Pepíček bude chtít do školy? Co když se nebude chtít učit doma?“ ptávají se úzkostlivé maminky, které se chystají pro své dítě udělat to nejlepší i za cenu osobních obětí. Přesto však nemá jistotu, že její skvělý nápad Pepíček právě ocení.

„K tématu domácí školy mě napadá, jak to vypadá, učí-li se v rodině takto více dětí? Jaký věkový odstup sourozenců je ještě možný, jaký je ideální a kdy to je vyloučeno úplně? Co když jeden ze sourozenců onemocní? Lze doma vyučovat, když ke školákům přibylo i miminko? Je to individuální podle situace v každé rodině, nebo lze stanovit nějaké obecné pravidlo?“

Pro některé rodiče jsou tak nesmírně důležité určité školní propriety, že každá škola bez nich je prostě nemožná. Například podle nich nemůže existovat školní třída, která by postrádala tak nezbytné vybavení, jakým je školní tabule. Je možné si představit školu bez tabule? Bez té černé desky s poličkou na křídy a smradlavou vlhkou houbu?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

„A co pomůcky? Nechyběly vám doma školní pomůcky pro názorné vyučování?“ ptal se mne jeden tatínek při besedě o domácím vzdělávání. Chviku jsme se pak spolu smáli vzpomínkám na školní pomůcky z našich dětských let, na vycpané ptáky, hada v lihu, obrovské mapy světa a velké tabule s barevnými obrázky věcí a živočichů začínajících stejným písmenem. Jako nejužitečnější jsme vyhodnotili velké kartony s vyjmenovanými slovy nebo s násobilkou, na které se dalo kradmo kouknout, když byl člověk při písemce nebo diktátu v úzkých.

„Dodržovali jste v domácí škole prázdniny přesně nebo jste se učili pořád?“ ptala se mne jednou jedna úzkostlivá maminka, která uvažovala, že by taky učila doma. Taková otázka mě málem urazila! Domácí škola je přece lepší než škola obyčejná, nemůže tedy krátit volno, svátky a prázdniny. To by byla školou jednoznačně horší, ne?

„A dostávali jste v domácí škole taky vysvědčení?“ ptala se mne jedna maminka, která zrovna řešila se svým synkem nějaké potíže ohledně tohoto úředního dokumentu.  Za pomoci tatínkova skeneru se pokusil o drobnou revizi pololetního archu. „A to ty známky vám dali podle přezkoušení?“ než jsem stačila odpovědět, napadlo ji ještě: „A jak vám to vysvědčení dali? A jak jste to oslavili?“

„A jak probíhalo přezkoušení?“ „Jak často vás zkoušeli?“ „Bylo to před komisí nebo zkoušel jen jeden učitel?“ „Věděli jste, z čeho vás budou zkoušet?“ „Báli jste se?“ Takové a podobné otázky padají, kdykoli v tématu domácí vzdělávání zavadíme o pololetní povinné přezkušování.

Nesvádí domácí vzdělávání k přílišné shovívavosti rodičů – učitelů k dítěti – žákovi? Nejsou snad naopak domácí učitelé neúměrně přísní, když jim chybí srovnání se zbytkem třídy? Jak vůbec hodnotit prospěch, úroveň znalostí, zájem o předmět nebo úpravnost krasopisu v domácí škole? Jsou pro takový typ vzdělávání známky vůbec důležité? Jsou užitečné? Jakou vlastně mají funkci? Nesou stejný význam jako v běžné školní výuce?