Pohádky

V zemi kdesi daleko od nás bylo kdysi Poklidné království. Lidé tam žili mírným, spokojeným životem. Nic a nikdo je nerušil. Války se tam nevedly, k povodním ani k požárům nedocházelo, lidé se nehádali ani nevztekali a zloději kradli pouze ve všední den.

„Uf, to jsem se lekla,“ vykřikla princezna, když se zničeho nic otevřely dveře a mezi nimi stála celá v bílém postarší paní a v rukou svírala malinkou hůlku. „Neboj se princezničko, já ti neublížím, jmenuji se Emilka, víla Emilka a rozhodla jsem se, že tu budeš chvíli u mě na prázdninách. Co říkáš?“ Zeptala se princezny Emilka a povytáhla obočí. „U vás na prázdninách? Tady v tom lese? Bude tu nuda…“ „Nuda tu určitě nebude,“ usmála se na princeznu Emilka a pokračovala, „ještě ses mi ani nepředstavila!?“

A byla veliká oslava. Princezna si užívala svých sladkých 16. narozenin a byla navýsost spokojená. Všechno vyšlo podle jejích představ a přání. Pro svou nádhernou princeznovskou oslavu však nehla ani prstem. Vše jí zařídil a zorganizoval její tatínek, pan král.

V jednom pohádkovém kraji stál nádherný hrad a v něm moudře a spravedlivě vládl král s královnou a jejich dcerkou. Vše by bylo v pořádku nebýt toho, že princeznička měla slavit své šestnácté narozeniny a přála si velkou oslavu, o které by se ještě dlouho povídalo nejen v kraji, ale i široko daleko po zemi.

Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami, za devatero kopci a několika hrady, kde určitě vládli moudře a spravedlivě byla, nebyla, stála, nestála, malá chaloupka. Na první pohled byla taková obyčejná s klasickými okny a červenou střechou, na které vládl kovový kohoutek a s velkou zahradou plnou obsypaných ovocných stromů.

Byl večer. Sluníčko už šlo spát, měsíček se už vyhoupl na nebe, zablikaly první hvězdičky. Nastal čas, kdy i malá tříletá Anička měla jít do postýlky. Maminka jí vyčistila zoubky, převlékla do pyžámka a poslala do postýlky. Sama šla do knihovničky vybrat nějakou pěknou pohádku, kterou své roztomilé holčičce před spaním přečte.

Od té doby, co švadlenka Madlenka objevila v růžovém šuplíčku v dílničce Náprstkovou panenku, nebydlela už ve svém velkém domě sama. Kdysi dávno bydlel společně s Madlenkou její snoubenec Josífek, ale zlý kouzelník Čárymor Josífka začaroval a nechal zmizet v dřevěné truhle. Po deseti letech od té nešťastné události se do městečka opět vrací cirkus i s kouzelníkem Čárymorem a švadlenka Madlenka a její malá pomocnice Náprstková panenka se domlouvají, jak se kouzelníku Čárymorovi pomstí…

Madlenka je jedna moc šikovná švadlenka. Od té doby, co zlý kouzelník Čárymor nechal zmizet jejího milovaného Josífka, žije úplně sama ve velkém domě, který stojí přímo na náměstí jednoho malého městečka. Právě dnes je to deset roků od toho osudného dne, co se to velké neštěstí stalo. Madlence zůstal po Josífkovi jen stříbrný náprstek, který má schovaný v růžovém šuplíčku ve velkém stole v dílničce.

Uprostřed jednoho malého městečka, vlastně zrovinka na náměstí, bydlela jedna tuze šikovná švadlenka. Byla to ještě slečna. Taková hodně dospělá slečna. Jmenovala se Madlenka a bydlela v tom velikém domě dočista sama. No, vlastně tak sama zase ne, ale o tom až později.