Pohádky

Bylo nebylo... tedy samozřejmě, že bylo, jinak by se Velatice vůbec nejmenovaly Velatice a vypadaly by asi úplně jinak, než jak je známe dnes. V naší vsi stával kdysi pouze mlýn, před nímž protékal potůček, který poháněl mlýnské kolo, a kolem prašné cesty stálo několik menších statků. Všude se chodilo pěšky a boty se nosily pouze ve svátek. Tenkrát nikdo pořádně nevěděl, jak by se naší vsi říkalo, protože ještě žádné jméno neměla.

Tenkrát, když byla ještě voda ve velatickém rybníčku čisťoučká jako křišťál a na hladině kvetly lekníny všech barev, žil u rybníčku vodník, který si říkal Vodomil. Nosil zelený, trochu umolousaný fráček, pruhované zelenožluté kalhoty a malý zelený cylindr, kolem kterého měl omotané různobarevné pentličky. Jako každý vodník měl také velký nos, kulaté oči a dlouhé vlasy. 

V dobách, kdy byla tráva ještě zelenější než dnes, kdy všechny vozy byly ze dřeva a kouřilo se jedině z komínů, sloužil na jednom velatickém statku mládenec jménem Matěj. Byl to chlapec pracovitý, spravedlivý a všichni ve vesnici ho měli rádi. Jenže hospodář, starý mrzout a ukrutný lakomec, pro něj neměl jediného vlídného slovíčka. Od Božího rána mu za jeho práci odplácel jen spíláním a hubováním. Matěj u něho neměl jednoduchou službu.

Tak jako dnes žili vždy ve Velaticích lidé dobří a zlí, chudí a bohatí, mladí a staří. Vždy ale platí, že na každého zlého, chamtivého nebo namyšleného člověka je v pekle nachystán kotel, pod kterým čerti pečlivě přikládají. Každému hodnému člověku se nakonec vždy dostane odměny za jeho dobré skutky a každý zlý člověk dojde svému trestu za špatné chování. I ve Velaticích se vypráví řada příběhů o tom, jak skončili dobří a zlí lidé a jeden z těchto příběhů vám budu nyní vyprávět. 

Bývaly doby, kdy Velatice byla jenom malá vesnička a dole na návsi stával mlýn, před kterým protékal potůček. Kolem prašné cesty stálo jen pár malých statků a několik domků. V těch dobách se chodilo do krámu jen pro to nejnutnější a každý hleděl na to, aby co nejvíce práce udělal doma sám. Tak si lidé sami doma pekli i chléb, buchty a vánočky a od pekaře si koupili jen ve svátek. Všichni byli rádi, že slyšeli, jak mlýnské kolo vesele klape každý den od rána do večera, protože bylo jisté, že mouky bude dost pro všechny. Když se žilo spokojeně ve mlýně, žilo se spokojeně i v celých Velaticích. 

To už je dávno, kdy se lehký skřivánčí zpěv nesl denně nad Velaticemi od kuropění až do samého klekání, až to lidem ve Velaticích radostně zvonilo v uších.  Všem kočkám v okolí se koulely po jazyku sliny veliké jako  hrachy při pomyšlení na křehoučké skřivánčí masíčko. Tehdy stávala za humny hospůdka malá jako dlaň, a protože měla střechu krytou zlatavými slaměnými došky, říkávalo se jí hospoda Pod Dochem. 

Byl jednou jeden malý chlapeček. Jmenoval se Jiříček. Bydlel se svými rodiči v malém domku ve vesnici blízko města. Měl také hodnou babičku, která bydlela jen přes silnici. Jiříček ji chodil často navštěvovat. Vždycky pro něj měla schovanou nějakou dobrotu. Nejčastěji to bývaly sladké rozinky, kulatá lízátka a někdy i čokoládové bonbóny.

„Sofinko, pojď hrát chvilku na klavír!“ volala maminka a snažila se o co nejpříjemnější hlas. Když dceru hezky zavolá a ukáže jí, že hrát na klavír je vlastně velmi zábavné, třeba nebude dělat takové scény! „Ale já si chci ještě chvilku hrát, maminko,“ odpověděla sedmiletá Sofinka. Právě si hrála, že je princezna, která je strašně vznešená, a proto celý den jen sedí, ovívá se vějířem a jí bonbony.

Byl jednou jeden malý chlapeček. Jmenoval se Pepík. Dovedl šikovně vyřezávat, hezky zpíval, hlasitě pískal na prsty a uměl zacházet se zvířaty. Bydlel s maminkou, tatínkem a dvěma staršími bratry v malé vesničce pod horami. Doma měli stádo ovcí, hlídacího psa Ferdu, dvě mourovaté kočky, asi dvacet slepic a nějaké ty králíky. Na to, aby pracoval na políčku, byl ještě příliš malý. Chodil tedy pást ovečky na svahy nad vesnicí.