Příběhy a fejetony

Byli jsme kdysi na návštěvě u známých. Paní domu nejspíš neměla k vaření příliš vřelý vztah, možná ani neměla čas něco chystat, už přesně nevím, jak to bylo. Každopádně všechno občerstvení, které toho večera přišlo na stůl, bylo průmyslově vyráběné a bylo to na něm poznat. Ne že by to nebylo dobré. Ne že by o nás nebylo postaráno. Ale bylo to tak strašně... já nevím, jak jinak to popsat... bylo to průmyslově vyrobené.

Honila nás mlsná. Mě a moje dcery. Chodily jsme dokola kolem po bytě a hledaly, co bychom tak smlsly, aby to bylo ono. Vyštrachaly jsme nějaké zbytky čokolád, v plechové dóze jsme objevily staré sušenky a v zavařovačce na kuchyňské polici se usmívala sušená jablíčka. Bylo to dobré, ale pořád to nějak nebylo to ono.

„Máme dostat novou učitelku na matematiku, ta naše odchází na mateřskou,“ hlásila mi dcera po příchodu ze školy. „My se docela bojíme, v áčku ji už měli a holky říkaly, že je fakt hrozná.“ „Jak hrozná?“ ptala jsem se a přitom jsem ohřívala polévku. Dceruška si umyla ruce a zasedla v blaženém očekávání jídla ke kuchyňskému stolu.

Nerada provádím nějaký důkladný úklid v zimním čase. Je na to zima, tma a vůbec - zdá se mi to nehygienické. Ale ráda se prohrabuju v šuplících, přerovnávám knihovnu nebo štrachám v krabicích na úplně horních policích ve spíži, kde mám depozitář. Nacházívám tam dávno zapomenuté poklady. Včera jsem vylovila z krabice plné vzácných bezcenností sáček vánočních svíček. Určitě tam nezbyly loni. Musely tam být aspoň pět let.

Ráda vzpomínám na Vánoce u nás doma, když jsem byla ještě dítě. Všichni doma vždycky tvrdili, že přijde Ježíšek. Na Štědrý den odpoledne nás s bráchou teple nabalili a šli jsme s dědečkem na hřbitov. Doma zatím tatínek s maminkou nastrojili stromeček a pak zastřeli prosklené dveře do pokoje prostěradlem, abychom prý Ježíška nevyplašili. Bylo to ohromně napínavé. Kolem těch dveří jsme já i bratr zbytek odpoledne procházeli se zatajeným dechem. Když se nikdo z dospělých nedíval, poslouchali jsme u klíčové dírky, jestli nezaslechneme alespoň šum andělských křídel nebo cinknutí rolniček na postrojích bílých jelenů, kteří táhli Ježíškovy saně. Ale nikdy nic. Vážně.

Za svůj život jsem se se smrtí samozřejmě setkala již několikrát. Většina lidí kolem mě zemřela relativně přirozenou smrtí a v relativně přiměřeném věku (dá-li se toto spojení v souvislosti se smrtí vůbec použít). Asi nejdelší a nejvrytější stopu zanechala smrt kamaráda. V osmnácti letech, v maturitním ročníku, se poprvé pokusil o sebevraždu! Tehdy jsme se dozvěděli, že trpí nemocí zvanou maniodeprese. Ty pokusy byly nakonec asi tři a poslední byl bohužel úspěšný!

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Blíží se Vánoce a moje dcery začínají nenápadně vyzvídat, „co by si ta naše maminka mohla asi tak přát po stromeček?“ Dokonce i manžel se mě tuhle večer jen tak mezi řečí zeptal, jestli si něco nepřeju k Vánocům, a tvářil se u toho jakoby nic. Jako by Vánoce měly být až někdy za rok.

 

Na zdi vedle mého psacího stolu visívá každoročně nástěnný kalendář. Většinou jsem si ho vybrala a koupila sama a podle toho vypadal. Aranžovaná zátiší z živých i sušených květin mi visely po boku předloni. V loňském roce jsem se v zamyšlení ocitala v některé z kuchyní na francouzském venkově,protože na stránkách mého kalendáře se nacházely právě záběry starožitného nádobí v otlučených poličkách, fotky starobylých židlí a kuchyňských stolů s roztomilými ubrusy, ubrousky a polštářky, ale taky čerstvé ovoce, sýry a chleba.