Příběhy a fejetony

Zítra oslavím své narozeniny. Nebudou ani pořádně kulaté (jako třeba padesátiny), ani nijak významné (jako třeba osmnáctiny). Budou to docela obyčejné narozeniny. Jak já je oslavím? na co se vlastně nejvíc těším? Na dárky? Na oslavu s přáteli? Na to, jak si užiju přípravu pohoštění, výzdoby a plánů oslavy nebo na to, že nebudu celý den nic dělat?

Horko zpomaluje. Ačkoli by se zdálo, že v horku všechno kolotá, bublá, kmitá a vibruje v rychlejším tempu, není tomu tak. Aspoň se mnou ne. Ráda bych za horkých letních dnů byla aktivní, hbitá, pilná jako včelička. Opak je pravdou.

Za pár dní začnou prázdniny. To je vždycky úplně jiná doba. Vždycky se mi zdálo, že o prázdninách čas plyne nějak jinak. Nevím, jestli se nejdřív v prvních týdnech čas jen líně vleče a potom se prázdniny přepůlí, dny utíkají rychleji a ke konci druhého měsíce už i hodiny odtikávají strašně rychle. Nebo je tomu naopak? Možná čas běží stále stejně rychle, jak ostatně dosvědčují i hodiny, ale člověk ho jen jinak vnímá. Bude v tom nejspíš nějaké tajemství.

„Teda holky, to je fakt hrozný,“ stěžovala si Dáda, moje dlouholetá kamarádka. „U nás v samoobsluze mají strašně hnusný rajčata. Vždycky. To je tak nespravedlivý, na malým městě je to zásobování fakt hrozný.“ „Ale u nás na sídlišti to není o nic lepší,“ odporovala Ája, naše nová společná známá, která bydlí na okraji velkého města.

Prší a prší, už kolikátý den. Obloha je zachmuřená, zahrada tone v dešti. Po ulicích chodí lidé rychlým krokem se skloněnou hlavou a vyhrnutým límcem. Barevné deštníky plují pod mým oknem, a co chvíli odlétají v silných poryvech větru. Sotva jsme se celí natěšení sluníčkem zbavili zimních bund, rukavic a kozaček, abychom je zase vytáhli.

Zčista jasna jsem dostala nové hodinky. Docela velké, kulaté, bílé, s bílým řemínkem, stříbrnou obrubou a stříbrnými číslicemi. Vážně hezké. Jenže byly nějak divné. Koukala jsem na ciferník a říkala jsem si, jestli se mi nějak netočí hlava nebo se mi nezatmělo před očima. Ta čísla byla nějak divná.

V sobotu jsme si s rodinou zajeli do IKEA. Nutně jsme potřebovali koupit brusinkový sirup, brusinkovou marmeládu, taky nějaký knädkebrot a chtěli jsme omrknout jarní nápady. Těšila jsem se, že si koupím nějakou drobnou nezbytnost třeba do kuchyně. Pěkně jsme se unavili prohlídkou expozic. Vypili jsme si kávu a džus v restauraci a pak jsme usoudili, že je na čase se vrátit domů.
Vydali jsme se cestou mezi příručními sklady k pokladnám. Ve žluté tašce jsem už měla novou kuchyňskou zástěru s veselými proužky.

Nenávidím nátlak. Jsem schopná dělat věci schválně přesně naopak, než se ode mne očekává. Myslím si o sobě, že citlivě rozpoznám manipulaci a dovedu se jí bránit. A mně se stalo tohle. Dostali jsme doma do schránky pozvánku na předváděcí akci. Nebylo zcela jasné, co se bude vlastně předvádět, neurčité formulace hlásaly něco o zdravotních produktech, výborné večeři a mobilu zdarma.

Na horní polici ve spíži jsem objevila poklad. Nebylo to zlato, stříbro ani drahé kamení, co by taky tyto nerosty dělaly u nás ve spíži? Našla jsem plátěný sáček plný sušených meruněk. Jasně že z našeho stromu, jasně že jsem je sušila já sama, jasně že nebyly sířené ani jinak chemizované, tudíž bio! Vysypala jsem je do misky a jednu hned strčila do pusy. Páni!