Příběhy a fejetony

Přímo k nohám mi spadl žlutý list. Vzorový list z lípy. Poměrně velký, nepomačkaný a neoschlý. Zvedla jsem jej, protože mi připadal nějak zvláštní. Všude kolem mne se válely po zemi desítky, možná stovky podobných žlutých lipových listů, ale tento byl něčím výjimečný. Nevím, čím to bylo, ale zvedla jsem jej.

Tentokrát se nebudu zabývat kuchyňským tvořením. Já hospodyňka jsem už umixovala zázvorovku, na pánvi chladnou opečené chlebové kostičky pokropené česnekem a voní po celém bytě. V ledničce se pro jistotu chladí lahev rulandského šedého a ve velké krásné porcelánové míse (původně polévkové) čeká pestrobarevný salát z čerstvé zeleniny. Ano, je to jasné: čekám hosty.

Většinou dobře vím, když je něco poprvé. Například první polibek od milovaného kluka, ten si nesu ve vzpomínkách po celý život. To zvláštní rozechvění, zčervenalé tváře, srdce bušící tak, že hrozí vyskočením z hrudi, něha i dramatičnost té sladké i hrozné chvíle. Ten pocit zodpovědnosti a dospělosti, když jsem získala své první zaměstnání.

Nevím proč tomu tak je, ale domnívám se, že to bude lidskou touhou po změně, po kontrastu světla a stínu nebo horka a mrazu, po střídání chuti na sladké a slané. Po svátcích vánočních, kdy na stolech dominuje sladké cukroví jen na chvíli vystřídané silvestrovským večerem s jeho chlebíčky a křupkami, potřebujeme zase nějakou tu změnu. Ne že bychom neměli chutě! Ale jsou nějak jiné.

Na začátku dějin vesmíru, jak o tom referuje bible, bylo vyřčeno slovo, to slovo bylo Bůh. Ať už začíná cokoli, vždycky je na začátku nějaké slovo. Možná, že zdar díla je na tomto prvním slovu závislý. Kdoví, jak by vesmír dnes existoval, kdyby na jeho začátku bylo vyřčeno jiné slovo. Třeba: „Kobliha“. Nebo „Tygr“.

Co hospodyňka, to osobitý rukopis. Co rodina, to vlastní přesné předpisy. Co kuchařská rubrika, to odlišný názor. Jaký bramborový salát je ten pravý? Existuje vůbec něco takového, jako jediný správný dokonalý a univerzální recept na přípravu bramborového salátu? Existuje-li odpověď na tuto otázku, pak zní: Ano. Ten můj.

Mám ráda zvyky a tradice. Líbí se mi dodržovat postupy nebo opakovat skutky, které mají nějaký význam, připomínám si formy, které v sobě nesou obsah. Ale někdy s tím mám problém. To když se ve mně střetne záliba v tradici s neochotou odložit potěšení, které bych mohla mít hned.

Časopisy jsou plné reklam na zaručeně fungující preventivní prostředky proti nachlazení. Můj manžel každoročně podlehne nějaké reklamě nebo doporučení lékárnice a něco si pořídí. Svědomitě užívá kapičky, cucá pastilky, popíjí čajíčky nebo sirupky. Zkoušel už všechno možné. Výsledkem vždycky bylo, že stejně onemocněl. Nachladil se a dlouho kašlal nebo tak něco, zatímco my holky, které jsme se prevenci nevěnovaly, jsme zůstávaly zdravé.

Sotva se překulil listopad přes polovinu, už jsem začala. Po malých troškách jsem nosila domů a ukrývala na tajné místo v hlubinách svého šatníku. Malé množství se lépe schová, není tak těžké na odnesení a nestojí tolik peněz najednou. Syslila jsem náplň adventního kalendáře pro moje holčičky.