Jedno potěšení týdně

„Jak jsi na to přišla?“ kroutili hlavou. „Jak tě to jen napadlo?“ vyptávali se a zkoumali můj výrobek ze všech stran. „No ne, ty jsi ale šikulka,“ chválili mě. A já se cítila báječně. Co mi to taky dalo práce! Vždycky mě dráždilo, když někdo tvrdil, že něco nejde. „Jak nejde?“ durdila jsem se, když mi ten dobrý muž v rámařství tvrdil s velmi odborným výrazem, že mi skutečně nemůže vyrobit klip nestandardních rozměrů.

Míchala jsem si lžičkou cukr v čaji a kochala jsem se krásným slunečným ránem. Ranní posezení na balkóně orientovaném do zahrad je potěšením samo o sobě. Ale o tom teď psát nechci. Jak jsem tak svírala v prstech čajovou lžičku, všimla jsem si – lak na mých nehtech povážlivě oprýskal.

Už vás dneska někdo pochválil? To je jedno za co. Klidně za nový účes, za hezký úsměv, za podařené knedlíky nebo za perfektně odvedenou práci. Jedna moje kamarádka si pochvaly, které někdo udělil její osobě, zapisuje do zvláštního deníčku. Když pak o sobě pochybuje, deníček otevře, něco si z něj přečte, a je jí zase líp.

„Odmítám stárnout,“ řekla kamarádka, „objednala jsem se na plastiku.“ „Co si necháš přešít?“ zajímalo mne. Svou otázkou jsem jednak maskovala překvapení, protože přece jen v mém okolí takové poznámky ještě tak úplně běžné nejsou, a jednak jsem byla opravdu zvědavá, jak chce má milá kámoška demonstrovat svůj nesouhlas se stárnutím.

Umínila jsem si, že si na to budu dávat větší pozor. Už bych nechtěla prožít ani jeden den, kdy bych propásla jakoukoli možnost. Každá více či méně vhodná příležitost je vzácná a vítaná. Ten den, kdy zapomenu, nestihnu, zaváhám nebo vlastní nedbalostí prošvihnu svou šanci, budu považovat za ztracený a budu jej hořce litovat.

Některé dny ani nestihnu vybrat noviny za schránky. Jiné, trochu klidnější dny je stačím zběžně prolistovat. A vstanu-li včas a nevrhnu se na nějakou domácí práci hned zrána, ráda si denní tisk při ranní kávě pročtu. Ale jen málokdy jsem se tak těšila na ranní čtení novin, jako v posledních dnech.

Neznám nikoho, kdo by to aspoň občas nepotřeboval. Já samozřejmě mezi všemi v první řadě jsem v takové situaci nejméně jednou týdně. Možná, že však i mnohem častěji, jen si to naplno neuvědomuju, a tak spěchám, chvátám, nestíhám. Potřebovala bych jednu hodinku navíc.

Na zahradě nám v trávníku vyrašily dva trsy jetele. Krásné lístky se zřetelnou bílou kresbou vypadaly tak krásně, že se mi zachtělo si jich pár utrhnout do vázičky na kuchyňské okno. Kdyby tam tak byl ještě čtyřlístek! Přiklekla jsem na trávník a pustila se do hledání. Žádný jsem nenašla. Chvíli jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem spokojeně hledání zanechala. Jakže? Cožpak i nezdar může být potěšením? Někdy ano.

Koukaly jsme s holkama na nějaký slaďák. Byl už večer a všechny tři jsme se cítily unavené. Tak jsme si vzaly večeři do pokoje a na přehrávači pustily oblíbený film, o kterém zaručeně víme, že skončí dobře, že se vezmou. Někdy se s dcerami na výběru filmu nemůžeme shodnout, ale v případě únavy, jako tomu bylo dnes, není o čem diskutovat.