Jedno potěšení týdně

„Teda maminko, jak to že toho tolik víš?“ žasly dcery a já se dmula pýchou. Podařilo se mi vytáhnout se svými vědomostmi, když jsme na procházce v lese zahlédly datla, strakapouda, brhlíka, sojku, houf sýkorek a na samém kraji i několik kavek. U těch jsem se dočkala oné výše zmíněné pochvaly. Holky si totiž myslely, že to jsou havrani.

Uvědomila jsem si to, když jsem seděla u stolu v malé jídelně a nabírala horkou polévku. Na můj strašný hlad byla přesně tím pravým. Nikdy bych si nepomyslela, že obyčejná horká polévka může být takovým potěšením, ale od té doby, co trávím v zaměstnání nikoli šest ale osm hodin denně, jsem leccos přehodnotila.

Bylo pošmourné lednové ráno. Všichni tak trochu naštvaně spěchali do práce, do školy a kdoví kam. V ulicích se zdálo všechno šedé, špinavé, navlhlé. Lidi se choulili do bund, kabátů, šál a čepic, kterým by slušel sníh. Ovšem naděje, že by snad začal padat, byla marná.

Setkala jsem se s ní na fléru. Zaujala mě na první pohled. Jednak krásnou látkou, z níž byla ušita, jednak roztomilým tvarem a precizním zpracováním a samozřejmě - a to především - vtipným účelem. Jablenka.

Poslední dny před Vánocemi pro mne byly strašně únavné. Měla jsem dojem, že je toho na mne moc. Moc práce a různých požadavků, moc lidí a moc informací, moc zážitků a moc slov. Stres. Neměla jsem ani čas vypít si šálek horkého čaje. Sotva jsem si jednou lokla, někdo něco potřeboval. Než jsem se dostala k dalšímu doušku, byl čaj studený. Silně jsem se těšila do klidu domova. Strašně se mi chtělo domů. Představovala jsem si, jaké to bude, až se ocitnu doma v kuchyni. Bude tam teplo a ticho a voňavo.

„Mami, co je to tam napsáno? Tam nahoře na té mašli?“ zeptala se jasným hláskem okatá malá holčička v chundelatém červeném kožíšku. V tichém kostele se to pěkně rozléhalo, protože bylo po mši. Lidé jen postávali u obrovského vyřezávaného Betléma, ukazovali si zajímavé figurky, dávali dětem korunky, aby je vhodily do pokladničky hlídané soškou malého černouška, který vždycky na poděkování za každou minci kýval hlavičkou, a nanejvýš si uctivě šeptali.

Když opadají listy ze stromů, objevují se skrytá tajemství. Například vidím sousedům do kuchyně. Hlavně tedy, když je už venku tma a oni uvnitř svítí. Dokážu dohlédnout na konec naší ulice, která se mírně zatáčí a přes husté koruny není možné spatřit svah s malebnou kopulí kostela. Holými větvemi prohlédnu a zlatá střecha věže na mne září z dálky. Nejčastější objevy však na mne vykukují z korun stromů.

Sobotní ráno, mlhavé, zamžené, chladné a neurčité. Spěchala jsem jen pro rohlíky k snídani. Nic víc jsem venku nechtěla. Fakt. Proto jsem se ani nelíčila. Jen jsem na sebe hodila dlouhý zimní plášť, kozačky a baret. Pod tím, nikomu to neříkejte, jsem měla teplé pyžamo. Nikdo z miláčků doma ještě nevstával a já jsem nechtěla štracháním v šatníku nikoho předčasně budit.

Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.