Jedno potěšení týdně

Ne každé potěšení se hodí pro každého. Potěšení pro cestu z práce nevyužije ta, která pracuje v domácnosti. Potěšení z nového zubního kartáčku nemá žena s umělým chrupem. Prostě nic není dokonalé. Tak ani dnešní návrh zřejmě nebude vhodný pro každého. Dnešní potěšení se bude hodit tomu, kdo má v peněžence obnos dělitelný třemi. Vychází totiž z jednoho citátu  Matky Terezy.

Tohle potěšení je možná jen pro mne. Je pravděpodobné, že nepřinese radost každému, dokonce někomu může připadat jako trest. Nicméně se pokusím vám své soukromé potěšení barvitě popsat a inspirovat vás k nalezení takového potěšení, které vám jako na míru přesně padne.

Minulý týden patřil k nejnáročnějším v mém životě. Velké pracovní vypětí, ztráta soukromí, skoro žádný čas pro rodinu, nedostatek spánku. V pátek už jsem byla na konci svých sil. Vrátila jsem se domů pozdě v noci, a tak jsem jen padla do postele.
 

Jsou věci, které mi udělají radost, nastanou-li ve správnou chvíli. Když mám chuť na párek, neuspokojí mě čokoláda ani kyselé zelí, ačkoli obojí mám taky ráda. Někdy toužím dostat kávu ráno do postele, někdy by mě nejvíc potěšilo, kdyby mě někdo poškrábal na zádech. Ovšem ráno v posteli, než vstanu, mě škrábání na zádech tak nepotěší jako šálek horké voňavé kávy. Jenže jak to zařídit?

Jsou tři odpoledne, nebe je šedé tím elegantním středně tmavým odstínem. Jako by oblaha sama pohlcovala světlo. Tím zřetelněji proti nebi vyniká jemná perokresba holých větví stromů a plochy masivních obrysů budov. Svítí jen několik málo oken, hlavně výlohy v přízemí. Na ulici je pochmurno. Od mého osvětleného stolu se mi zdá ten výhled kapku skličující. Tak brzo tma? Možná bude pršet. Sníh by byl veselejší, ale na to je ještě moc teplo.

Onehdy jsem brouzdala oddělením ovoce a zeleniny naší samoobsluhy. Vybírala jsem nějaké ovoce. V mém nákupním vozíku už ležel pytlík citronů a trs banánů. Samá žlutá. Chtělo by to ještě jinou barvu, napadlo mě.  V regálech s jablky bylo vidět barev dost. Jablíčka zelená – jedno jak druhé, všechny plody dokonale stejné a bez vady. Hned vedle žlutá s malými oválnými nálepkami na bříškách. A tady – obrovská žlutočerveně žíhaná jablka každé zvlášť položené v košíčku z tmavomodrého papíru v pevné lepenkové krabici. „Leží si tu jako páni a taky se tak naparují,“ přišlo mi.

Je šest a je dávno tma. Do večeře je ještě čas aspoň hodinu, žádná práce v domácnosti naléhavě nekřičí, že musí být teď hned vykonána, děti se nějak samy zabavují a nic ode mne nepotřebují, manžel zmizel za novinami. Zdá se, že mám volno. Čas jen pro sebe. Co bych tak honem podnikla? Něco někde uklidit, vyleštit, umýt nebo vyžehlit? Ne. Něco přerovnat, narovnat nebo srovnat? Ne. Něco si předpřipravit, předvařit, předpéct nebo nachystat do zásoby? Ne! Nic takového.

V práci nám nefunguje topení. Opravit to přijdou až v pondělí a do té doby to přece nějak vydržíme, ne? Chvíli se to nezdá být tak strašné. Ode dveří sice docela fouká a klávesnice počítače je nějaká studená, ale když budu psát rychle... Ne nefunguje to.
Zhruba co patnáct minut vstávám od stroje a chvilku chodím, abych si protáhla chladem ztuhlé nohy.

Vraceli jsme se z návštěvy u babičky. Zvolili jsme si cestu okresními silničkami, která sice trvá o malinko déle, ale je daleko malebnější než nudná rychlostní komunikace. Všichni jsme si potřebovali tak trochu odpočinout. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho řečí, příliš mnoho ruchu a hluku, to člověka vyčerpá. Projížděli jsme krajinou mezi poli, lesíky a vesničkami a nikdo z nás nemluvil.