Vaše příběhy

Poznávací zájezd do Izraele byl zaměřen tématicky. Projížděli jsme městy a památnými místy. Izrael je Bohem vyvolená země a v Bibli je zmíněno mnoho měst a míst, kde se odehrávaly velké boje a důležitá rozhodnutí, místa, kde vládli dobří nebo naopak špatní králové, místa, kde se obyčejní lidé zachovali příkladně nebo naopak špatně ve svém běžném denním životě.

Osobní poznání Svaté země, Izraele, mě vždycky lákalo. Při čtení biblických příběhů jsem si vyhledávala na mapách čtená místa a při studování historie jsem si v hlavě skládala letopočty a chronologii dějin. V mém srdci byla velká touha tuto zemi navštívit a projít se po památných místech. Toužila jsem vidět zemi, kterou si vyvolil Bůh. Toužila jsem procházet se po místech, po kterých se procházel Pán Ježíš. Byla to jen taková nevyslovená touha v srdci. Nijak jsem na vyplnění té touhy sama nepracovala. Srdce toužilo, ale rozum mě zásoboval spoustou negativních postřehů, proč vyplnění mého snu není možné.

Ručička na hodinkách neúprosně pospíchá a já ještě stále nemůžu nabrat to správné „pracovní“ tempo. Martinku už jsem odvezla do školy a cestou zpět jsem si za volantem malovala, jak ještě stihnu rychlou snídani, ale hlavně latté z našeho vánočního dárku. Bohužel všechno jinak. Milión maličkostí bylo důležitějších než moje snídaně! Hold si koupím koblihu vedle v pekárně a o latté budu snít až do oběda! Ještě pusu oběma klukům a zavírám vrátka!

O letošní dovolené jsem si nedělala velké iluze. Manžel pracuje v „sezónním“ oboru, proto o ní ani nepřemýšlel a já jsem si naplánovala týden domácího odpočinku v červnu. Jenže se sešlo několik nepříjemností a já si řekla dost, buď někam „vypadnu“ (jen ne z okna) nebo se zblázním. A tak mně problesklo hlavou, že bych se svojí kamarádkou a kolegyní mohla navštívit naši kamarádku a bývalou kolegyni Míšu v Anglii. Tou dobou byla v ČR a v den, kdy jsem měla započít svoje „dovolování“ se měla vrátit domů do Anglie. Najednou všechno nabralo rychlé obrátky.

Pocit, který leží hluboko v našem nitru. Obava, která čeká na svůj čas, na to, aby mohla svými chapadly obejmout a nepustit. Strach, který využívá naší fantazii a představivost. Strach, který dokáže z tajemných stínů vyloudit nadpozemskou bytost stvořenou v naši mysli, a z každého nedefinovatelného zvuku, zvuk, který se nám hluboko vryje do morku kostí. Jejím největším kamarádem je tma. Černá, nepropustná, tajemná, s mnohými zákoutími, pištivými zvuky, šustěním, škrábáním a hlasy. Naše fantazie běží na plné obrátky, vidíme hrůzu tam, kde není a strach obepíná naši mysl pevněji a pevněji.

Stalo se jakousi „tradicí“, že pokud se mi podaří „utéct“ od rodiny, tak se s vámi následně podělím o své zážitky, pocity a jednoduše o to, co se vlastně událo. Pojďte tedy se mnou zažít pravou thajskou masáž! Na začátku všeho byl dárkový poukaz, který mi pan pošťák doručil od Ježíška. Ježíšek si nepřeje být jmenován, ponechám mu tudíž pouze jeho oficiální pojmenování = Ježíšek.

Byla jedna krásná zem a v ní žila malá, roztomilá princezna. Měla dva milující rodiče, a ti rodiče si o princezně mysleli jen to nejlepší – že je nádherná, milá, chytrá, šikovná. Prostě to, co si myslí o svém děťátku snad každý milující rodič. Jenže ta princezna byla krom toho také neuvěřitelně statečná. Tak moc statečná, že její rodiče nestačili žasnout. Každý den se princezně stávala spousta příhod, ve kterých dokazovala svou statečnost a bojovnost.

Ráno nezačalo moc dobře. Zaspali jsme a já se nestihla osprchovat. Naházela jsem na sebe věci, pročísla na rychlo vlasy, vyčistila si zuby, naskočila do bot a bundy a vyrazila do práce. V práci je klasický předvánoční shon a tak mě pořád od práce někdo vyrušoval, že potřebuje to nebo ono. Kolega, který sedí se mnou v kanceláři je slepý jako patrona, ale brýle nosit nechce, aby oči nezpohodlněly. Proto jej mám pořád za zády s přáním, abych mu něco přečetla. Párkrát za den se to vydržet dá, ale když přijde už po dvacáté, pošlu ho nasadit si brýle. On si je sice nenasadí, ale já mám ten den už pokoj.

Určitě to znáte taky. Z práce do obchodu, koupit nějaké dárečky, které nám ještě chybí, nakoupit potřeby na upečení cukroví, honem domů, převléknout a vysrknout rychle kávu a honem do kuchyně plácat těsto, péct a zdobit cukroví a pak ještě honem něco uklidit. Takto jsem pár let trávila předvánoční čas a když pak konečně přišly vytoužené Vánoce, byla jsem tak unavená, že jsem si je ani neužila a byla jsem ráda, že už je to všechno konečně za mnou. Před třemi lety jsem řekla a dost.