Suchá teorie a šťavnatá praxe

„A co pomůcky? Nechyběly vám doma školní pomůcky pro názorné vyučování?“ ptal se mne jeden tatínek při besedě o domácím vzdělávání. Chviku jsme se pak spolu smáli vzpomínkám na školní pomůcky z našich dětských let, na vycpané ptáky, hada v lihu, obrovské mapy světa a velké tabule s barevnými obrázky věcí a živočichů začínajících stejným písmenem. Jako nejužitečnější jsme vyhodnotili velké kartony s vyjmenovanými slovy nebo s násobilkou, na které se dalo kradmo kouknout, když byl člověk při písemce nebo diktátu v úzkých.

Jasně, že měli

Jasně, že jsme měli doma názorné pomůcky. Bez nich to snad ani nejde! A měli jsme jich spoustu. Přítomnost velkých cedulí s nějakými důležitými poznatky na stěnách třídy totiž má jeden důležitý význam. Tím, že žáci, ať chtějí nebo ne, koukají na schéma dýchacího ústrojí savců nebo seznam vyjmenovaných slov po b, si tyto vědomosti ukládají do paměti. Jestli je skutečně opakování matka moudrosti, pak je situace, kterou popíšu, modelová.

Žákyně doplňuje tvrdá a měkká i do mluvnického cvičení. Narazí na slovo, o němž si není jistá. Je vyjmenované, není vyjmenované? Kouše tužku a bloudí očima po místnosti. Na nástěnce visí krásný barevný přehled vyjmenovaných slov. To, o němž právě dumá, tam není. Sláva! Mám to. Napíše tedy měkké i. Po sté se už jen ujistí, že si to pamatuje správně, po dvěstě padesáté se možná ani nebude muset ujišťovat.

Vlastní

Už sama tvorba takového reprezentativního přehledu byla výukou! Názorné přehledy jako zmíněná vyjmenovaná slova nebo násobilky jsme si vyráběli samy. Nejčastěji dcery samy. V zářivých barvách vyvedené, někdy úhledné, jindy šišaté, jak právě jejich ruka školačky byla schopna takový úkol provést.  Některé byly dozdobeny kresbami, jiné zoufalými komentáři. (To když si žákyně pořád nemohla zapamatovat správnou podobu slova hbitý a pokusila se pomoci si tím, že ono zatrolené slovíčko napíše tolikrát, kolikrát se vejde na stránku ze sešitu. Tu pak vyvěsila na nástěnku ke svému psacímu stolu, aby je měla na očích. Na okrajích stránky ale přidala své šťavnaté komentáře.)  Už sama tvorba takového reprezentativního přehledu byla výukou!

Asi nejpoužívanějšími názornými pomůckami v naší domácí škole byly dvě krabice. Jedna do češtiny, druhá do matematiky. Ta matematiková měla uvnitř oddělení, jako bývají například v zásuvce pokladny v obchodě a podobně jako zásuvky pokladny v obchodě obsahovala peníze. Papírové mince vystříhané z laminovaného kartonu, který jsme objevili zřejmě v nějakém dětském časopise. Bankovky jsme si vyrobili z barevného papíru sami. Při nesnázích s počítáním přes desítku byla tato pomůcka naprosto nenahraditelná. Rozměňovat peníze nějak nebyl problém.

Ono to vůbec je zvláštní – když se žákyně zadrhla při nějakém výpočtu, stačilo ji ponouknout, aby si příslušnou operaci představila ve finančních souvislostech, a rázem bylo po problému! Pro děti jsou někdy abstraktní matematické operace příliš obtížné, ale jakmile se s nimi ocitnou na pevné půdě praktického života, jsou schopny je úspěšně vyřešit.

Tato užitečná matematická pomůcka mne inspirovala k výrobě pomůcky mluvnické. Jako základ posloužila velká krabice od bonboniéry, kterou jsem uvnitř také rozdělila na mnoho malých oddělení. Do nich jsem umístila kartičky se slovy podle slovních druhů – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa…  Žákyně nejdříve na prázdné lístečky psala libovolná slova. Pak musela kartičky se slovy roztřídit a zařadit je do příslušných oddělení. Se slovy se daly hrát všelijaké zajímavé hry – něco na způsob pexesa, něco na způsob město, jméno, rostlina, zvíře, věc… a přitom jsme se vlastně pořád učili slovní druhy. Podobně se dala krabice využít při probírání a procvičování větných členů.

Koupené

Názorné pomůcky se dají samozřejmě také koupit. Bývají drahé, ale zato jsou krásné. My jsme investovali do dvou velkých barevných přehledů stromů a keřů, jejich listů a plodů. Nejen že byly užitečné, ale působivě nám vyzdobily byt.

Je možné koupit i ony zmíněné nástěnné kartony s mluvnickými jevy nebo s matematickými schématy, ale mně se zdálo účinnější si je operativně vyrobit. Proces vytváření byl zároveň i vhodnou motivací před probíráním nového učiva. Postřehla jsem, že doma vyráběné pomůcky dcery těšily nějak více a používaly je častěji a raději nežli ty zakoupené.

Praxe

Nevím, jak vy, ale já jsme měla ve škole vždycky problémy s převáděním jednotek. Nějak mi ty názvy splývaly a mátly se. Hektolitry, mililitry, decilitry? Kdo se v tom měl vyznat! Pořádně jsem se v tom zorientovala až při vaření. Dcerám jsem chtěla orientaci v této učební látce usnadnit, tak jsme s výukou jednotek v kuchyni rovnou začaly. Převažovaly jsme kilo cukru, přeměřovaly litr mléka, měřily metrem stuhy a provázky.

Jedna z dcer, myslím, nikdy nezapomene rozdíl mezi litrem a decilitrem poté, co se pokusila vyrobit těsto na palačinky ze tří litrů mléka (v receptu byly tři decilitry, ale jí se zdál rozdíl mezi litrem a decilitrem nepodstatný).

Na psacím stole tak trůnila kilovka mouky vedle dvougramového sáčku s porcí cukru, jaký se dává v restauraci ke kávě. Někde poblíž v koutě stál neustále opřený dřevěný metr. Kdykoli jim ta teorie nějak začala přerůstat přes hlavu, mohly se prakticky přesvědčit, co to vlastně počítají. Pravidelně tedy bylo nutno brát do rukou kilový papírový sáček mouky a drobounký sáčíček cukru a porovnávat. Velmi často žákyně odcházela do kuchyně, aby zjistila, jestli krabice mléka je litr nebo hektolitr, případně oměřovala délky stran své podložky ke cvičení, či vzdálenost od svého pracovního místa do kuchyně. Podle toho, jak reagovala na kontrolní otázku, z kolika hektolitrů vody mi půjde připravit kávu, jsme poznala, zda pochopila. Pokud se zasmála, bylo to dobré. Pokud uvažovala, jestli z jednoho či dvou, bylo nutné ji poslat pro odměrku a vařit.

Skore: | Hlasy: 1