Co nás čeká v březnu kromě jara?

Milé čtenářky, pište nám i nadále své zážitky, zkušenosti, tipy a rady v článcích! Obzvláště nás zajímá, jak jste se popraly s nástupem do zaměstnání po rodičovské dovolené, po dlouhodobé přetržce z jakéhokoli jiného důvodu...

Tý jo :-), už ted se ze mně stává zvědavka zvědavá :-))

Přeji MR hodně pozitivně laděných čtenářů, fůru fantazie, kopec smíchu a  plný košík dobré nálady a samozdřejmě se budu těšit na novinky :-))

Davídek - 3 roky Verunka - 6 let

Tento rok s číslem 2010 se mi také líbí a věřím, že bude celý vydařený pro mojí i Mojí rodinu

Hurááááááááá- první pocit- nemusím děti budit na autobus.....,ale jinak díky za vzpomínku do dob našich prázdnin.... čím to je , že se nám rodiče nestarali o program a my přesto lítali od rána do večera venku, měli švihadlo ,balón, kolo, jóóó a papír a tužku a opravdu hráli město, jméno....a teď? Přemýšlíme, kam vzít děti, co s nima vyrábět, jak je zabavit a proč? Proč s nima jen tak nežít? Teda žít??? Ale jednoduchým způsobem? Lenošit a dýchat....A vnímat JE....MD je krásný čas, ale náročný. Na jednu stranu se člověk těší na miminko a jak přibývají děti, povinnosti, začíná být člověk unavený a začíná to na něj "padat"?....A tak je to i s prázdninama- tolik se na ně těšíme a pak máme pocit uf, aby byly za námi.... Ale myslím si ,že by to tak nemuselo být. Jen by to chtělo možná si začít víc vychutnávat a vychutnávat maličkosti, třebas i to nevstávání na autobus, a vrátit se do našich časů dětství a jen tak žít....Moc se na letošní prázdniny těším, sice začínám 2 dny v týdnu pracovat, ale vnímat ty caparty a i starší dítka a jen tak s nima žít- vnímat volný čas a možná i trochu zmírnit plánování aktivit a spíš jen tak žít... a uvidím, jak to půjde....Ale těším se

Ahojky tak to jsi napsala pěkně a malá je šikulka.Unás prázdniny začaly už v pátek a je to znát.Malá semnou spávala i do jedenácti hodin,ale ted když jsou kluci doma tak dělaj už v sedum rachot a zbudí  mi jí.Taky tu jsou tábory takže každé ráno kolem oken proběhne tlupa dětí co má roscvičku a přitom posobě hulákají.No to všechno beru to k prázdninám patří,ale co mně nejvíc štve je to,že když si večer dám malou spát tak kousek odnás jsou chataři a ti dělaj takový rachot,že se malá pokaždé zbudí.Kazeták na plné pecky jak sou popití tak tam řvou a to trvá i do tří hodin do rána a vůbec neberou ohled na sousedy a to,že do okola jsou malé děti.

jojo za chvíli slavíme, pořád se opakuju, ale je to prostě neskutečné že už má 2 roky. Kdy tak vyrostl??? A příští rok do školky, to už bude velký kluk.

krásná fotka!!! Ani se nestačím divit, jak malá roste!!

A s tím, že pořádně nevíš, jestli je pondělí, nebo středa, tak to moc dobře znám!!! Na mateřské plynou dny tak nějak jinak....

Milé čtenářky, tématem měsíce bude vždy nadpis editorialu. :o) Těším se na vaše příspěvky!

my jsme jednu dobu pořád s bráchou škemrali o dalšího sourozence, a vůbec jsme neuvažovali o tom, že bychom se museli o něco dělit, spíš nám šlo o dalšího parťáka. O tom podle mě vůbec děti nepřemýšlejí, jeslti budou mít o metr více prostoru v pokoji nebo ne.

Ale nebylo nám vyhověno, ikdyž mamka chtěla, taťka už ne. takže jsme jen dva. 

Mám také sourozence. dělili jsme se všichni o jeden malý pokojík v panelovém domě, ale rozdělili jsme se. Každý měl svůj koutek a postel. 

osobně si nemyslím, že je to jenom v tom, dát tomu jedinému všechno,  žádný rodič totiž neví, co se honí v hlavičce jeho potomka. A ono přece jen tajně doufá v někoho s kým bude moci řádit , hrát si, kout pikle proti rodičům, vypovídat se, když rodiče budou mimo.Asi si nedokážu představit být jedináček, a proto mám více jak jedno dítě. Hrají si spolu, dokáží se zabavit, jeden učí druhého lotroviny, a společně brojí proti rozhodnutí rodičů.

Jsou živější a učí se respektovat, půjčovat, poslouchat  i sebe navzájem. Drží spolu- zatím.

Já zase říkám, že jedno dítě je málo a tři jsou moc. Osobně bych ráda velkou rodinu a paruku k tomu, aby mi zakryla šedivé vlasy :-))))  

Davídek - 2,5 roky Verunka - 5,5 let

Mám taky kamarádku, která pořád odkládá děti na neurčito, protože chce mít dítě a hned v první minutě mu dát vše, krásný dětský pokoj, stavebko, nové značkové oblečení, nejnovější model kočárku atd atd, vše nové, značkové.... Já to fakt nechápu. Dítě nepotřebuje značkové oblečení, ani mít v roce kompletně zařízený pokojík, spíš ocení rodiče, kteří si ho budou všímat a milovat. Ale ta kamarádka to nechápe. Takhle může čekat i dalších 10 let. 

Taky jsem ráda za sourozence, neumím si představit být jedináček. Takhle jsem si měla pořád s kým hrát a  hlavně prát

My máme malý dětský pokoj, pro jednoho je to velký pokoj, ale pro 2 děti je dost malý. Musí se šetřit s každým místem, ale dá se to zvládnout. Kamarádka mi vyčetla že jsem sobec, že prý každé dítě musí mít svůj pokoj, a když ho nemá, tak si nemáme pořizovat 2 děti, chudáčci budou muset být spolu v jednom pokoji. No koukala jsem na ni jesti to myslí vážně, a opravdu myslela.  Já bych chtěla 3 děti, ale to třetí bychom už do toho pokojíčku opravdu nenaskládali, takže to je takový můj sen, ale nevím jestli se někdy vyplní.

Nelíbí se mi takové myšlení, že dítě musí mít vše dokonalé hned od narození, a naservírované pod nos, značkové oblečení, mít svůj vlastní pokoj a když ho nemám, tak mám  zůstat u jedináčka. Takové názory mě dokážou zvednout ze židle. 

Mám o 14 let mladší sestru... dřív to nešlo, takže jsem v podstatě vyrůstala jako jedináček a i když se naši snažili, sourozenec mi moc chyběl... když se pak sestra narodila, byla jsem moc šťastná (a jsem doteď), ale je to jiné, než kdybych měla věkem bližší, takhle ona má starosti se školou a já za chvíli poženu do školy našeho prvorozeného... A když šla do první třídy, vylétla jsem z hnízda a jedináček byla zase ona... Takže jsem v počtu svých dětí měla jasno... minimálně dvě, hned za sebou... Povedlo se, jsou relativně zdravé a báječné... a že jsme ještě nebyli u moře? Že máme v garáži otřískanou dodávku? No a co......

Dívám se kolem sebe a vidím i páry, které mají jen jedno dítě z výše uvedených důvodů... nebo nemají žádné... na jednu stranu je chápu... je to jednodušší život, nevstávat v noci, starat se jen o sebe, nestresovat při vysokých horečkách a kašli, neškudlit každou kačku, když je v domácnosti jen jeden plat... ale JÁ BYCH NIKDY NEMĚNILA ani když jsem občas z těch svých andílků na Bohnice a rozhodně si myslím, že děti mají mít sourozence.... 

ps. i když se řežou jako koně, tak se mají rádi, je to na nich znát, tak doufám, že jim to vydrží i do dospělosti

Honzík 5 let a Maruška 3 roky

Přemýšlím, co k tomu napsat. Já totiž chtěla také jen jedno. Ne sice kvůli jogurtům a sýrům, ale spíš kvůli tomu, abych mu mohla věnovat všechen volný čas a nemusela ho rozdělovat mezi víc dětí. Dnes jsem ráda, že máme tři, ale nejsem si jistá, jestli je rád i náš nejstarší. Ti mladší nedají jeden bez druhého ani ránu, ale on se jim spíš straní.

A sourozenci v dospělosti? Mám bráchu, se kterým se vídám tak jednou do roka, občas si zavoláme, ale spíš o sobě víme přes tátu. Takže návštěvy moc neprobíhají, k narozeninám si zavoláme. Takže jsem spíš jako jedináček, co má někde kamaráda, se kterým se jednou za čas vidí.

Moc krásně jsi to napsala, máš pravdu.

Lucy, ty jsi se nám s těmi dětmi nějak rozjela.  Máš ale pravdu. Někdy je takový sourozenec opravdu nade vše.

Osobně jsem neměla to štěstí vyrůstat ve velké rodině. I když naši chtěli, byla jsem jedináček. Máma kvůli svému zdravotnímu stavu už nemohla mít další děti. Trpěla jsem tím dost. Nejen pošťuchování od spolužáků: no jo jedináček, rozmazlený, všechno si může dovolit. Naopak. Vyrůstala jsem v době temna a můj táta byl proti komunismu. Jednou ho u pašování protikomusitických letáků chytli a že měl výborné ředitele a vedoucí měl štěstí. Nezavřeli ho ale neslo to s sebou finanční zatížení. Nedostával prémie, nedostával přidáno na výplatách, neměl na nic nárok a potažmo ani já nesměla dál studovat. Nebylo to lehké. Chtěla jsem být jako jiní. Mít maturitu, pak výšku..... Nešlo to. Zápis o tátovi šel se mnou. Měla jsem spolužačku, která byla taky jedináček. Ta skutečně splňovala veškeré představy o jedináčkovi. Na co si vzpomněla to měla. Její rodiče byli dobře postaveni, šli s dobou a na jejich dcerce se to hodně odráželo. Při kdejakém jejím neúspěchu hned brečela, stěžovala si rodičům, ti lítali do školy s každou blbostí a mysleli si, že jejich podplácení pomůže k tomu aby holka nepropadala. Byla jednou ze čtyř lidí co vyloženě ve třídě propadali.

Nechci tím nějak poukazovat na chudobu ale myslím si, že děti co vyrůstají ne přímo v nouzi ale na tzv. průměru, jsou mnohem lépe připraveny  na život a pokud se jim pak trochu to životní minimum zlepší líp se s tím umí vypořádat.

Sourozenci jsou nade vše. i když je tam to pošťuchování a někdy i nějaké bitky, když rodiče nevyvyšují jednoho nad druhým, je takový sourozenec k nezaplacení. Nejen, že se dítě učí tolerance vůči druhému, že jen jeden není pupek světa ale taky ví, že i kdyby ho potkalo cokoli, druhý ho v tom nenechá. i když znám i jiné případy ale to už je o jiném. Rozhodně jsem pro sourozence a ne pro lepší bytí. Raději třít bídu s nouzí ale mít jeden druhého než být bohatý a být s tím sám.

Zrovna dneska mi kluci říkali: jo kdyby byly peníze byli bychom bohatí. Vysvětlila jsem jim, že my jsme velmi bohatí. Máme jeden druhého. To je obrovské bohatství.

Martin 12 let, Tomáš 13 let, Jana 23 let

Hmmm... Nemůžu jinak, než s tebou souhlasit... Čím dál častěji se setkávám s podobnými postoji - kvůli svému pohodlí, svému komfortu, komfortu dětí atd. atd. Bohužel.

effatha

Holky, děkujeme. Je krásné číst tak milé komentáře.

Alenko, ta sedačka je kožená, takže dítko může malovat o sto pryč. A navíc je to u mých rodičů, takže jsem v klidu...