Nenašla jsem čtyřlístek

Na zahradě nám v trávníku vyrašily dva trsy jetele. Krásné lístky se zřetelnou bílou kresbou vypadaly tak krásně, že se mi zachtělo si jich pár utrhnout do vázičky na kuchyňské okno. Kdyby tam tak byl ještě čtyřlístek! Přiklekla jsem na trávník a pustila se do hledání. Žádný jsem nenašla. Chvíli jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem spokojeně hledání zanechala. Jakže? Cožpak i nezdar může být potěšením? Někdy ano.

Abych hned na začátku uvedla věci na pravou míru, musím veřejně prohlásit, že jsem nejlepší hledač čtyřlístků v naší rodině. Ještě mě nikdy nikdo nepřekonal. Já nacházím čtyřlístky úplně snadno. Prostě jdu a uvidím je. Ačkoli dobře vím, že za to nijak nemohu, tak trochu jsem byla na tuto svou schopnost pyšná. Inu, to víte, já jsem ten specialista na čtyřlístky! A teď na vlastní zahradě v pouhých dvou trsech jetele nejsem schopna objevit jediný. Není to skoro potupné?

Ale počkat! Vždyť já přece čtyřlístky nikdy nehledám! Jen je nacházím. Jen si tak jdu po trávníku nebo po ulici kolem travnatého pásu a najednu šup! Mým očím se vystaví čtyřlístek. Většinou se sehnu a utrhnu ho. Většinou taky hned někde poblíž roste nějaký další. Mám dojem, že čtyřlístky rostou v celých trsech jako rodiny. Avšak nikdy, co pamatuju, nikdy jsem si neklekla k lánu jetele a nekoukala do trsů se záměrem najít čtyřlístek. Nemohu tedy v tuto chvíli přemýšlet o tom, co je se mnou špatně, když na nacházení těch podivně zdeformovaných lístků bylin nemám žádnou zásluhu. Možná, že tam ani žádný nebyl! Tahle myšlenka proletěla mou hlavou jako blesk. Jestliže žádný čtyřlístek nevidím, nejspíše tam ani žádný není. Ulevilo se mi, ne snad proto, že bych zrovna ve čtyřlístcích spatřovala něco osudového, patrně ale proto, že jsem přišla na zajímavé podobenství. A to mě vždycky potěší.

Někdy něco nenajít může znamenat jen tolik, že to tam prostě nebylo.

Skore: | Hlasy: 1