Pokoj lidem dobré vůle

„Mami, co je to tam napsáno? Tam nahoře na té mašli?“ zeptala se jasným hláskem okatá malá holčička v chundelatém červeném kožíšku. V tichém kostele se to pěkně rozléhalo, protože bylo po mši. Lidé jen postávali u obrovského vyřezávaného Betléma, ukazovali si zajímavé figurky, dávali dětem korunky, aby je vhodily do pokladničky hlídané soškou malého černouška, který vždycky na poděkování za každou minci kýval hlavičkou, a nanejvýš si uctivě šeptali.

Myslím, že jsme se na tu maminku ohlédli všichni. Ne snad proto, že by nás hlasitý dětský hlásek nějak pohoršil, to vůbec ne. Na mnohé tváři jsem zahlédla pochopení i pobavený úsměv. Spíš se domýšlím, že jsme byli všichni zvědaví, co ta maminka odpoví. Protože bylo naprosto jasné, že až své holčičce ten nápis ze stuhy nad betlémskou jeskyní přečte, bude jí muset vysvětlit, co to znamená.
Moc dobře si vzpomínám, že i já jsem se kdysi takhle ptala. Nemohla bych tvrdit, že si pamatuju, co přesně mi tehdy tatínek řekl. Neutkvěla mi přesná slova, ale někde hluboko v mém srdci zůstalo to poselství, širší obsah, vlastně něco jako tatínkův životní odkaz. Vzal si mě tehdy stranou, abychom si mohli nerušené popovídat. Řekl mi, že ten nápis je v latině, aby mu rozuměli všichni vzdělaní lidé, protože je to nápis velmi důležitý. To se ví, že jsem zpozorněla. Důležité nápisy v divném cizím jazyce srozumitelném vzdělancům, to mě velice zajímalo! Když tomu budu rozumět, budu taky jako vzdělanec, i když latinsky neumím.

Vysvětlil mi, že tam je napsáno: Sláva na výsostech Bohu, což znamená, že všechno, co člověk dělá, by mělo Boha nějak oslavit. Moc jsem to nechápala. Jak můžu Boha oslavit, když se zabývám jen samými obyčejnými věcmi? Hraju si s panenkami, utírám nádobí, chodím do školky nebo cvičím na klavír. Nejsem žádný pan farář v krásném rouchu, co dělá prazvláštní věci, které, jak se mi zdálo, nějak s oslavováním Boha souvisejí. Tatínek mi řekl, že to je právě ono. Můžeme Boha oslavovat i utíráním nádobí nebo cvičením na klavír (tady se na mne zvlášť významně podíval, protože já jsem nehrála ráda a často jsem u hraní zlobila, šidila jsem čas, který jsem u nástroje měla strávit, a tak jsem se zastyděla). Děje se to ale jen tehdy, pokud tu věc provádíme nejlíp, jak dovedeme, a z celého srdce. Pak je Bůh oslaven. Tatínek tvrdil, že Bůh je takový, a že ho oslavuje, když se mu podobáme.

A jako potvrzení že je na té stuze ještě dodatek, který říká: Pokoj lidem dobré vůle. Ani tomu jsem nerozuměla, ale tatínek naštěstí ano. Objasnil mi, co znamená ta dobrá vůle. Nikdo z lidí není dokonalý, všichni občas chybujeme, každému se někdy povede udělat něco zlého, ale záleží na tom, jestli chceme něco zlého udělat schválně. Třeba já. Minulý týden jsem rozbila při utírání talíř, ale neudělala jsem to schválně, prostě mi vyklouzl z ruky. Ale když jsem mladšímu bratříčkovi zlomyslně strčila do pusinky místo kostky cukru pecku, to bylo zlé. To jsem neměla dobrou vůli. A proto jsem pak neměla ani pokoj, protože mě tížilo svědomí, bráška brečel a maminka se zlobila a dala mi pohlavek. Tím jsem Boha neoslavila. Tomu jsem už rozuměla dobře. A vida, pamatuju si to dodnes.

Tolik jsem se zabrala do vzpomínek, že jsem úplně přeslechla odpověď té maminky holčičce v červeném kožíšku, ale podle úsměvů kolemstojících lidí jí zřejmě řekla něco milého. Snad si to taky zapamatuje. Poselství latinské věty na betlémské stuze je náramně důležitá věc. Nejen pro vzdělance.

Skore: | Hlasy: 1