V plesových střevíčkách sibiřským sněhem

Vždy jsem si ráda četla knihy, o kterých nám říkali ve škole. Nestačilo mi jen o nich slyšet, chtěla jsem si je i přečíst a udělat si vlastní názor. Tato záliba mi vydržela i na vysoké škole. V rámci svého studia jsem se seznámila s literaturou pobaltských států. Dozvěděla jsem se o existenci knih, které většina českých čtenářů nezná. A je to škoda, protože jsou překrásné a za přečtení rozhodně stojí. Ráda bych vás s některými z nich seznámila.

Jako první jsem si zvolila V plesových střevíčkách sibiřským sněhem od Sandry Kalniete. (Knihu vydalo nakladatelství Lubor Kasal roku 2005 v překladu Michala Škrabala.) Tato kniha je dech beroucím svědectvím o osudech dvou rodin a bolestných lotyšských dějinách dvacátého století. Autorka vypráví především o deportaci a následném pobytu svých rodičů a babiček na Sibiři. Příběh ale začíná mládím prarodičů, vypráví jejich osudy jak z matčiny, tak i z otcovy strany, a prolíná ho historickými událostmi. Autorčina maminka Ligita byla nejmladší ze čtyř dětí a jediná dcera. Bratři se deportaci vyhnuli, ale 14letá Ligita se svými rodiči to štěstí neměla. Den před deportací dostala od bratra plesové střevíčky, měla být totiž právě uvedena do společnosti. Vojáci je ale ještě tu noc vytáhli z postelí, nic jim neřekli, jen přikázali, ať si sbalí své věci. Nikdo netušil, co je čeká, nevěděli, co si vzít s sebou. Ligita si tak ve zmatku odvezla na Sibiř jen jediné boty – plesové střevíčky od bratra. Jiné boty po celou první zimu neměla. Odtud název knihy.

Autorka detailně popisuje krutý život své maminky, babičky a jejich druhů na Sibiři. O deportované se režim téměř nestaral a lidé tak trpěli hladem, zimou a nemocemi. Aby přežili, jedli i hnijící koňské maso. Sandřin otec Aivars byl deportován jako 17letý spolu se svou maminkou v době třetí okupace, druhé sovětské (první a třetí okupace byly sovětské, druhá – prostřední – byla nacistická). Manžela Aivarovy maminky zatkli a mučili. Aivars se s Ligitou poznal až na Sibiři. Vzali se a po čase se jim narodila dcera Sandra. Zůstala jedináčkem, protože rodiče nechtěli dát režimu dalšího otroka. Z autorčiných prarodičů Sibiř přežila jen otcova maminka. Její manžel podlehl nemoci a krutému mučení, které se Sandra nebojí detailně popsat. Ligitini rodiče zemřeli na vyčerpání a nemoci spojené s vynuceným pobytem, každý v jiném táboře. Oba Sandřini dědečci byli posmrtně rehabilitováni a jejich jména byla očištěna od sovětských lží.

Sandra Kalniete je žijící lotyšská politička a spisovatelka. Podílela se na vzniku Lotyšské lidové fronty a obnově nezávislého Lotyšska. O svém působení v tomto hnutí napsala vzpomínkovou knihu „Lámala jsem, lámal jsi, lámali jsme. Zlomili se.“ (dosud nepřeloženo do češtiny). Druhou vzpomínkovou knihou je „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“. Čerpala z historických záznamů, z archivů a ze vzpomínek svých rodičů. V knize cituje i matčin deník, který si Ligita psala během deportace – čteme například i o jejím pobytu ve vězení, kde byla jednou z mála dívek, které sice unikly znásilnění, ale na neštěstí druhých děvčat se musely mlčky ze svého úkrytu celou dobu dívat.

Sandra Kalniete svými „Plesovými střevíčky“ podnítila lotyšskou veřejnost. Mnoho lidí začalo psát své vzpomínky z dob války či ze života pod sovětským diktátem. Na popud Kalniete tak v lotyšském muzeu vznikla pozoruhodná sbírka nejrůznějších vzpomínek. Autorka ví, jak nesmírně důležité je nezapomínat na (národní) historii. Nebojí se líčit velice kruté detaily. Čtenář až žasne, že vůbec někdo sovětské čistky mohl přežít. Kalniete také zmiňuje jednu zajímavou a pravdivou skutečnost. Režimy nacistický a sovětský byly neskutečně kruté v likvidaci svých nepřátel. Lišily se jen ve způsobu likvidace, která byla dána zeměpisnou polohou. Sověti měli k dispozici obrovské, téměř neobydlené plochy Sibiře. Nacisté ne. Ti se snažili své nepřátele zabít co nejefektivněji – co nejvíce lidí za co nejméně peněz. Sověti si mohli dovolit ten „luxus“, že odsouzené poslali na Sibiř a nutili je pracovat v nelidských podmínkách. Odsouzení umírali sami od sebe a režim z nich měl ještě před jejich smrtí „užitek“.

Tato kniha je nejen velmi zajímavá a čtivá, ale je i svědectvím strašné doby – zrůdností páchaných komunistickým režimem. I dnes (nebo spíše právě dnes) nám rozhodně má co říct. Myslím si, že by měla být povinnou literaturou všem těm, kteří s nostalgií vzpomínají na komunistický režim a přejí si jeho návrat.

Skore: | Hlasy: 3