Co nás může překvapit při dětských hrách

Hrou se děti učí od prvních dnů. Abychom zaručili jejich správný rozvoj a dodali jim dostatek příhodných podnětů, zahrnujeme je od prvních měsíců všemožnými chrastítky, panáčky a zvířátky. I při hře se rodič může ocitnout v situaci, která jej udiví. Dnes si probereme dva případy, které snad stojí za připomenutí.

Hází hračky na zem

S dětmi si hrajeme už od prvních dnů. Chrastítka a hračky, které vydávají zvuky, děti milují. Proč ale několikaměsíční děti tak baví upouštět svoje hračky na zem a pak se dožadovat toho, aby jim je někdo znovu podal?

Musíme si uvědomit, že až do devátého měsíce nepouští dítě hračka záměrně. Není si ani vědomo toho, že předmět, který v ruce drží, upustilo. Drží-li miminko v ruce předmět a chce uchopit jiný, nechá prostě první vypadnout, aby si mohlo chopit druhého. Stane se, že sedí ve vysoké židličce a drží v ruce chrastítko, ale chce si vzít lžičku. Upustí chrastítko, vezme lžičku a vida – chrastítko zmizelo. To, že upadlo až na podlahu si miminko neuvědomuje. Jakmile mu hračka zmizí z očí, jako by zmizela úplně.

Až do osmnáctého měsíce totiž dítě nemá představu o zachování předmětu. Co nevidí, jako by nebylo. A proto tolik křiku – nelíbí se mu, že jeho oblíbená hračka tu najednou není.

Kolem osmého a devátého měsíce si začíná uvědomovat, že rozevírání a zavírání dlaně dovede samo ovlivnit. Velice rádo pak opakuje svůj nový trik – upouštění hračky na zem. Když mu hračku stále podáváte, začíná mu také docházet, že úplně nezmizela a že se opět objeví. To je pro něj uklidňující, protože to znamená jistotu, že maminka s tatínkem se také znovu objeví, i když je zrovna nevidí.

Pokus, který sedmiměsíční dítě provádí s chrastítkem na vysoké židličce vás jako rodiče může rozčilovat, ale vězte, že nejde o provokaci vašeho miminka. Pozorujte jej chvíli, jak sedí na židli a pouští hračku na podlahu. Vypadá to, že si je vědomo toho, že ono samo je tím, kdo předmět na zem pouští? Dívá se na zem, aby upuštěný předmět vidělo? Nebo je záhadné zmizení překvapilo? Podle těchto reakcí poznáte, zda začíná hračku vyhazovat cíleně, nebo zda si ještě myslí, že chrastítko zmizelo nadobro.

Tip:
Uchopování předmětů procvičíte, když děťátku připravíte nádobku (třeba kyblík od zmrzliny) a k ní různé předměty (kostky, panáčky, plastové klíče...). Posadíte dítě na zem před tyto přichystané hračky a ono už si poradí. Začne kyblík plnit věcmi, poté je bude vytahovat a přeskládávat... a přitom bude procvičovat uchopování předmětů různých velikostí a tvarů. Navíc bude mít všechno u sebe a i když mu občas některá z hraček z ruky vypadne, stále ji bude mít z dohledu. A vy nemusíte pořád a pořád něco zvedat. Tuto činnost mají ve velké oblibě právě děti ve věku okolo devíti, deseti měsíci.

Nechce se dělit o hračky

Dokud je děťátko ještě zcela malé, nedovede rozlišovat, která věc patří jemu a která je sourozence nebo jiného dítěte. Když mu hračka vypadne z ruky a zmizí mu z dohledu, je mu jedno, že si ji vypůjčí někdo další. Před koncem druhého roku života dítěte (mezi 22. a 24. měsícem) přichází zlom. K předmětům nacházejícím se v jeho blízkosti zaujímá majetnický postoj. „To je moje!“ vykřikuje, jen co se k hračkám, které má kolem sebe přiblíží jiné dítě.

Jak malé dítě naučit tomu, aby bylo schopné a ochotné se o své věci podělit? Ze všeho nejdříve si musíme umožnit, aby pochopilo, co je to vlastnictví. Tento abstraktní pojem mu přiblížíme například hrou „Komu patří...“. Když sedíte u stolu, ukážete na jeho hrníček a zeptáte se: „Čí je tenhle hrníček?“, poté ukážete na dítě a řeknete: „Ten je tvůj.“. Poté procházíte hrníčky ostatních členů rodiny a přitom ukazujete, co komu patří. Hru různě obměňujete: při skládání vypraného prádla ukazujete dítěti jeho čisté oblečení a podobně.

Dítě se tak seznamuje s tím, že různé věci patří různým lidem a že ne všechno je jeho. Aby pochopilo, že existují i věci, které patří všem, zapojte do hry i běžné věci z domácnosti. „Čí je tento stůl? U toho sedíme všichni spolu, je proto nás všech.“ nebo „Komu patří ty knížky? Ty nahoře jsou moje a tatínkovy a tyto jsou tvoje a tvého bratříčka. Jsou vás obou.“

Ačkoli už dítě pomalu začíná chápat to, že věci mohou patřit různým lidem, neznamená to ještě, že bude schopné půjčovat ostatním své vlastní věci. Spíše začne právě naopak bránit svoje hračky před jinými dětmi. Pochopilo totiž, že jsou jeho a nevidí důvod, proč by mu je někdo měl brát. Ať si každý hraje se svými hračkami.

V této fázi přijme snáze výměnu. Pokud nechce sourozenci nebo kamarádovi půjčit nějakou věc, pokuste se o fintu s výměnným obchodem. „Když mi půjčím tvůj balón, půjčím ti já svoje auto“ nebo „Když ti půjčím panenku, co mi za to půjčíš?“ nebo „Chtěla bych si půjčit tvoje kostky. Co ti za to mám půjčit já?“. Toto řešení je malé dítě schopno akceptovat, protože na oplátku získává hračku jako dočasnou náhradu za půjčenou věc.

Zpočátku bude dítě raději hrát tuto hru s dospělým. Má k němu většinou větší důvěru než k druhému dítěti a je si proto jisté tím, že se mu vypůjčená hračka vrátí.

Pokud si bude chtít dítě vypůjčit hračku od kamaráda, ale ten bude odmítat, poraďte dítěti tuto taktiku. Je vhodná i k tomu, že dítě pochopí dočasnost takové výměny. Uvědomí si, že výměna není natrvalo a že se mu hračka po chvíli vrátí. Verbální vyjednávání navíc pomůže i rozvoji jeho slovní zásoby. Po druhých narozeninách dochází u dětí k prudkému nárůstu používaných slov a takto staré dítě je schopné vyjádřit svá přání a také odpovědět jinému dítěti, které by chtělo jeho hračku. Samozřejmě že zatím se projevuje především pomocí gest (tahá za vlasy nebo uhodí druhé dítě na znamení nesouhlasu) a teprve kolem čtvrtého roku se jazyk stává hlavním dorozumívacím prostředkem. I přesto se dvouleté děti dokáží domluvit po svém.

 

 

Rozvíjej se, děťátko...
vydalo nakladatelství Grada

Kniha rozvíjej se děťátko je určena pro všechny nastávající rodiče, rodiče s dětmi  a odborníky, kteří sledují, ovlivňují nebo stimulují psychomotorický vývoj dítěte do 1 roku.  Přehledným, srozumitelným a poutavým způsobem popisuje, co, kdy, jakým způsobem, v jaké posloupnosti a proč by se mělo dítě do jednoho roku postupně naučit a jak mu můžeme přiměřeně pomáhat, aniž bychom je ve vývoji přetěžovali nebo omezovali. Publikace se skládá z knihy, do které je vložen plakát s přehlednou tabulkou psychomotorického vývoje dítěte do jednoho roku a brožurka ke každodennímu přehledu a záznamu rodičů. Kniha obsahuje 384 stran a přes 800 názorných ilustračních fotografií a obrázků.

Skore: | Hlasy: 0