Jak jsem nosila a porodila své čtvrté dítě (soutěž Pro miminka a maminky)

Dnes je mé holčičce 18 měsíců a je to v pořadí naše čtvrté dítě. Má tři starší bratry, takže si dovedete představit, jak nás její příchod potěšil. Samozřejmě bychom měli radost i z chlapečka, ale přesto ta změna byla příjemná.

Těhotenství neprobíhalo zrovna jednoduše. V 15. týdnu mi byla diagnostikována těhotenská cukrovka a již o 2 týdny později bylo nutné ji kompenzovat inzulínem. Ovšem ani dieta ani insulinoterapie nebyly tím nejhorším, na to si člověk zvykne snadno, zvláště když ví, že to není natrvalo jen do porodu. Co mně opravdu nejvíc tížilo, byl strach, jestli cukrovka nepoškodila a nadále nepoškozuje miminko. Někdy jsem byla psychicky hodně vyřízená, když hodnoty hladiny cukru v krvi, které jsem si musela měřit, šplhaly nad povolenou hranici, a to i přes přísně dodržovanou dietu. Představa postiženého děťátka byla o to těžší, že pro mě nepřicházela v úvahu možnost interrupce. Říkala jsem si, že když budu muset, tak to určitě nějak zvládnu, ale bála jsem se moc. Je mi líto každé maminky, která je postavená před skutečnost postiženého miminka a také žádnou z nich nemám právo soudit, ať se rozhodne jakkoli. Kdo to neprožil na vlastní kůži, tak to nemůže spravedlivě posoudit. Nezbývalo mi než doufat a modlit se, aby Pán Bůh miminko ochránil i za těchto nepříznivých okolností. Samozřejmě jsem také poctivě dodržovala pokyny lékařů, jezdila každé 3 týdny na kontroly. Díky Bohu všechna vyšetření ukazovala, že miminko je zdravé, přiměřeně velké, bez známek diabetické fetopatie, dobře vyživované placentou.

Ke stejnému závěru dospěla i lékařka v nemocnici 4 dny před porodem. Byla jsem na začátku 38. týdne těhotenství a tak jsem doufala, že mě nechají dítě donosit do termínu. Bohužel se tak nestalo. Na mé dotazy, proč ukončovat dřív, když je všechno v pořádku, dítě dle ultrazvuku váží 3000 g, nemá žádné problémy a je pro něj přece nejlepší, aby se narodilo, až na to bude připravené, jsem dostávala jen čím dál tím netrpělivější odpovědi, že u diabetiček je to běžná praxe, že se to tak prostě dělá a hotovo. Musím říct, že i když si práce lékařů velmi vážím, tento přístup se mi vůbec nezdál. Bála jsem se, že miminko bude nezralé, slabé, že bude špatně pít. Jak se později ukázalo, můj instinkt mě nezklamal. Já vím, že to nebyla žádná tragedie, malá se s tím poměrně rychle vypořádala, ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že jí lékařská rutina bezdůvodně připravila o 14 dní bezpečného života v mámině bříšku a mírně zkomplikovala první dny života po narození.

Takže jsem v pátek ráno nastoupila na porodní sál k vyvolání porodu. V 8:00 mi zavedli léky na vyvolání porodu do děložního čípku. Už za deset minut jsem měla docela slušné kontrakce, tak jsem zavolala manželovi, aby přijel. Měl to 70 km, ale na radu lékaře jsem mu (já husa) řekla, že nemusí nějak moc spěchat. Poslali mě na klystýr a pak na hekárnu, kde byly ještě tři maminky, všechny prvorodičky teprve na začátku porodních bolestí. Statečně jsem prodýchávala každou kontrakci, leč kontrakce velmi rychle sílily a přicházely jedna za druhou. Netrvalo dlouho a funěla jsem mnohem častěji a mnohem déle než odpočívala.Všechny tři maminky na mě zoufale hleděly a jedna z nich pořád říkala: ?Nebojte se holky, to zvládnem." Kdybych nemusela pořád funět, asi bych se smála.

Přibližně za hodinu jsem se už sunula na porodní sál. Tam přišly ty nejtěžší chvíle. Musím ocenit přístup mé porodní asistentky, která ke mě byla velmi vlídná a laskavá. Když viděla, že zrovna zápasím s bolestí, jemně mi hladila ruku a utěšovala mě. Nemohla jsem jí v tu chvíli dát najevo, jak mi to pomáhá, ale jsem jí za to moc vděčná. Bolelo to už opravdu hodně a hlavně skoro pořád. V duchu jsem jenom vykřikla: ?Pane Ježíši, pomoc mi a zkrať to!" Pak přišly ještě dvě silné kontrakce a už jsem začala tlačit. Někdy mezi tím přiběhl můj muž a akorát mi řekl do ucha něco v tom smyslu, že mě miluje a že jsem moc statečná, ale přesně to nevím. Zatlačila jsem jednou a řeknu to natvrdo, pomočila jsem se. Ještěže jsem si nechala dát ten klystýr! Zatlačila jsem podruhé a vyšla hlavička. Zatlačila jsem potřetí a malá byla na světě, přesně v 9:40. Byla to zdravá, krásná holčička, 50 cm a 2800 g.

Již před porodem jsem se rozhodla, že bude-li to jen trochu možné, postarám se o všechno kolem miminka a kojení sama. Při předchozích porodech jsem totiž získala nedobré zkušenosti hlavně tehdy, když jsem spoléhala na to, že mi zdravotnický personál pomůže, správně poradí, udělá v pravou chvíli, co je třeba. Nechci tyto zkušenosti zevšeobecňovat, myslím, že jsem měla spíš smůlu a že mnoho maminek má s pomocí personálu dobré zkušenosti. Nicméně nyní při čtvrtém a nejspíš mém posledním dítěti jsem to chtěla jinak. Řekla jsem si, že štěstí přeje připraveným. Jakmile mi Milenku dali po nezbytném prvním vyšetření pochovat, hned jsem ji začala přikládat k prsu. Z počátku jsem měly pár nezdařených pokusů, ale věděla jsem, že to je normální, že je třeba být trpělivá a dát dítěti dostatek času. Tak jsem se nenechala znervóznit, mazlila jsem své nové miminko a nenásilně jí nabízela prs. Dlouho to netrvalo a zdařilo se. Se správnou technikou sání jsme už od té chvíle neměly potíže.

Potíže jiného druhu však nastaly brzo. Porodnice praskala ve švech a na nás nezbyl rooming. Na můj dotaz, kdy nás na něj přesunou, mi bylo řečeno, že před námi je dlouhá řada dalších, které taky čekají a prvorodičky mají přednost. Zase jsem se utvrdila v názoru, že na titul Baby friendly hospital se nedá příliš spoléhat. (Zajištění možnosti společného pobytu matky s dítětem je jedním z deseti kroků k podpoře kojení, které se porodnice s tímto titulem zavázaly dodržovat.) Milenku mi vozili ke kojení jednou za čtyři hodiny, občas i později. Párkrát se stalo, že na ni zapomněli úplně, ostatní maminky děti dostaly a já nic. Nakonec ji samozřejmě přinesli, ale mnohem později, ovšem odnášeli ji s ostatními. Byla jsem vděčná, že malá opravdu dobře sála, alespoň jsem si to myslela. Techniku sání měla správnou, doširoka otevřenou pusinku, jazýček pod bradavkou, větší část dvorce v pusince, při sání pohybovala dolní čelistí a hýbaly se jí uši. Na začátku sání jsem ji slyšela polykat, ale velmi brzy odpadla, usínala a již nebyla k probuzení. Prostě byla slabá, hodně spavá a nedokázala se napít dostatečně. Na poslední den pobytu nás konečně přesunuli na rooming a tak jsem měla možnost ji vážit. Zjistila jsem, že při jednom nakojení nevypije ani 5 ml a odpadne. Snažila jsem se tento deficit dohnat tím, že jsem kojila co nejčastěji, a tak malá přece jen trochu přibrala a druhý den nás pustili domů.

Milenka však ani doma neprospívala. Snažila jsem se ji kojit co nejčastěji, ale pila příliš krátce a k pokračování kojení ji nebylo možné donutit. Zavřela prostě pusinku a nic ji nepřimělo ji otevřít. Stejné to bylo, když jsem se snažila ji probudit dříve, než se vzbudila sama. Mléka bylo dost, musela jsem stále odstříkávat, aby nedošlo k retenci mléčného kanálku, s čímž jsem měla již z dřívějška neblahé zkušenosti. Po týdnu doma malá ubyla na pouhých 2550 g. Náš pan doktor však rozhodl, že jsem schopna situaci zvládnout sama, že má ke mně důvěru a žádný umělý dokrm mi nevnucoval. Za tento postoj jsem mu vděčná, myslím, že v dané situaci byl rozumný. Začala jsem po každém přiložení dokrmovat odstříkaným mlíčkem stříkačkou po prstu a do týdne malá přibrala 400 g. Doporučuji všem maminkám, aby si v porodnici vyzkoušely a naučily se alespoň jeden ze způsobů alternativního dokrmování mateřským mlékem. Mně se tyto dovednosti hodily u všech dětí. Jakmile překlenula 3000 g, již žádné dokrmování nebylo nutné a měly jsme vyhráno. Dnes běhá, říká mi mami, když má náladu, tak mě pusinkuje, a také již umí pojmenovat (pravda poněkud zkomoleně) všechny své bratry.

Na závěr bych ráda zdůraznila, že i přes výše popsané nepříjemnosti bylo narození mojí holčičky dalším z nejkrásnějších zážitků. Kdybych se nebála té cukrovky a také mého již vyššího věku, rodila bych klidně popáté.

Skore: | Hlasy: 18