Jak mi na lince 155 (ne)pomohli (soutěž Pro miminka a maminky)

Jelikož jsem byla těhotná poprvé, neměla jsem ponětí, zda mi ve čtyři hodiny ráno odtekla voda, či ležím v jiné "nepříjemnější" loužičce. Vytočila jsem tedy linku 155, kde jsem se v klidu a rozvážně zeptala, co tedy mohu čekat, když jsem teprve ve 35. týdnu těhotenství.

Paní na druhém konci se mě zeptala, zda mám nějaké bolesti. Odpověděla jsem, že ne a důvěřovala zkušené záchranářce, když odvětila: "Tak čekejte, až budou bolesti." A tak jsem čekala, spaní mi moc nešlo, vesele jsem dál "odtékala" s ručníkem, aby to nebylo všude a čekala a čekala. Bolesti nikde. Kolem sedmé hodiny se mi chtělo tak nějak na velkou, jenže ouha, místo toho, co by mělo ve WC míse být, mi z těla trčela pupeční šňůra, krásně zkroucená jak jí známe z obrázků. Docela jsem se vyděsila, to se dá předpokládat, a jala jsem se volat linku 155.

Zvedla to jiná paní, která, aniž bych viděla výraz v její tváři, zírala udiveně, cože mi to vlastně vypadlo. Povídá: "Na jednom konci je mimino, na druhém pak placenta, takže jak vám mohlo něco vypadnout?" Tentokrát jsem se nenechala odbýt a jelikož se zajímám o zdravotnické termíny a latinské názvy, studované paní jsem pravila: "Vyhřezl mi pupečník." Paní se zhrozila a že prý ihned posílá sanitu. Mohu říct, že sanitka z Bulovky dorazila do pěti minut. Paní doktorka z toho, co spatřila, byla mírně zděšená a fascinovaná zároveň, že prý ještě nic takového neviděla. Přijeli jsme do nemocnice a pokud znáte seriál Pohotovost, víte o čem mluvím, když řeknu, že to byly fofry.

Dali mě na monitor a jen těžko se mi říká, že nikdy nezapomenu na zvuk srdíčka mého syna, pověstné "koníčky", co cválají jak o život, vystřídalo pouhé ťuk...ťuk...

Ihned na operační sál! Peťulku vyndali v osm hodin a pět minut. Nedýchal. Dodnes děkuji Bohu, že kříšení mého syna pomohlo. Nevím, jaké to je přijít o očekávané miminko, ale zažít bych to nechtěla.

Probouzela jsem se z narkozy a ještě dnes cítím, jak těžče se mi v polospánku ptalo: "Mám miminko?" Myslela jsem, že hezčí větu než "Ano, je to chlapeček, 2 kila 60 a 49 cm!" už neuslyším. Prospala jsem se a na JIP za mnou přišel hrdý novopečený tatínek se slzami v očích. Lekla jsem se, co se stalo, ale ony slzy byly slzami dojetí. Není nic roztomilejšího, než plačící muž.

I když jsem viděla ten poklad, co mě v bříšku zlobil, až druhý den, musím říct, že mateřské pudy nastartovaly okamžitě. Byla jsem moc dojatá! Hned se přisál a baštil.

Je tomu šest let a i když je můj syn díky špatnému prokrvení v mozku při porodu pomalejší, miluji ho a on mě. Nedávno se nám narodila holčička a co myslíte, bylo to bez problémů? Kdepak, ale o tom snad příště.

Skore: | Hlasy: 26