Naše cesta k miminku (Pro miminka a maminky - leden)

Naše cesta k miminku nebyla nijak lehká, i když dalo by se říct, že hned na první pokus našeho snažení to vyšlo. Ale... V době očekávané menstruace jsme měli zaplacenou dovolenou ve Francii na horách. A já celou dovolenou čekala, zda MS přijde či ne. Nakonec jsem to nevydržela a udělala si test - a byly tam dva proužky!

Jenže bolestivá MS přišla s týdenním zpožděním v den našeho návratu zpátky do ČR. Šla jsem hned druhý den k doktorce a ta mi potvrdila, že tam bohužel nic není a nejspíš šlo o samovolný potrat. Nasadila mi hned Untrogestan a máme prý tomu dát nějaký měsíc čas.

Takže v červnu 2005 jsme se začali snažit znovu naplno. V červenci opět nepřišla MS a těhotenský test u doktora ukázal dvě čárky, i když ta jedna byla hodně slaboulinká. Těhotenství bylo na začátku, tak nemělo smysl dělat ultrazvuk, na kterém by nebylo stejně nic vidět. Měla jsem přijít za týden, kdy by ultrazvukové vyšetření mělo být už úspěšné. Bohužel nebylo. Pár dní před touto návštěvou přišlo špinění a miminko se neuhnízdilo a já musela hned jít do nemocnice, kde byla provedena revize a já si tam týden poležela. Celou situaci zhoršoval fakt, že mě umístili do pokoje s dvěma maminkami, kterým se zrovna narodila dítka. Byla jsem psychicky zlomená a nikdo mi neřekl, kde se stala chyba. Prý až se toto stane 3x, tak teprve pak se pátrá po příčině. Hrozná představa si toto vytrpět několikrát.

Manžel byl úžasný a tím jsme to dokázali oba rychle překonat a začít se po třech měsících znovu snažit o miminko. Opět na poprvé a mě 3.12. nepřišla očekávaná menstruace a pár dní na to se mi na testu ukázaly dvě tlusté čáry. Volala jsem hned k doktorovi a ten mě objednal až na 21.12. na ultrazvuk, abychom už miminko viděli. 17.12. ale přes noc přišlo opět špinění a ve mně se něco zlomilo. Vzpomínky se mi vrátily zpátky do léta a já si představila, jak Vánoce trávím v nemocnici po dalším zákroku. Proto jsme nečekali, až skončí víkend, a manžel mě hned ráno odvezl do nemocnice, kde provedli ultrazvuk. Tam mi řekli, že miminko je v děloze a že špinění se až do 14. týdne může objevovat. Napsali mi neschopenku, naordinovali klidový režim a zvýšili dávku Untrogestanu na dvojnásobek. Byl to správný krok tam jet, protože psychicky mi to hodně pomohlo.

Nastoupila jsem tedy hned na rizikové těhotenství a byla pod lékařským dohledem. Celé těhotenství mi gynekolog stanovoval časové mety, do kterých je nutné se co nejvíc šetřit, aby se miminku v bříšku dařilo krásně. Až jsme tu měli 36. týden těhotenství a podle doktorky mám nyní to nejhorší za sebou. I když popravdě řečeno - o miminko se už asi budeme bát celý život. Což je přirozený u milujících rodičů.

Týdny ubíhaly a blížil se termín porodu. To, co mi celé těhotenství bylo zakazováno, teď bylo přímo doporučováno, aby se miminko rozhodlo co nejdřív vykouknout na svět. Ale malýmu se v bříšku líbilo a jako správná osobnost se rozhodl tam zůstat. Kvůli rizikovému těhotenství, bolestem pánve a neustálému strašení, že miminko bude velké, mě objednali přímo v termínu do nemocnice na vyvolání.

10. 08. 2006 jsem ráno nastoupila do nemocnice a společně s manželem jsme zamířili přímo na porodní pokoj. Po skoro 10hodinovém snažení celého personálu, mě a samozřejmě taky manžela malý v 16:45 h vykouknul na tento svět. Nebyl to žádný macík, ale tříkilový uzlík štěstí a nás zalil ten nejkrásnější pocit v životě, který se nedá ani přenést na papír. Přes všechny peripetie života nám byl nadělen nejúžasnější človíček, kterýho milujeme z celého srdce a on nám naší lásku oplácí v podobě nejhodnějšího miminka.

Skore: | Hlasy: 25