Najednou spolu neumíme žít

ona už nejspíš objevená je! Jen on mi lže, že jsem pořád jeho partnerka a že to nechce měnit. Včera jsem přišla na to, že za 14 dní se mi chystá říct o tom, že bych mu měla přispívat na bydlení.On má za to, že se na mateřské jen válím - ostatně jemu vaří a uklízí maminka.Tak jestli tu budu chtít bydlet, budu si to muset platit a na to si vydělat hlídáním jiných dětí nebo čímkoliv jiným.Jinak předpokládá, že budeme kvůli malé kamarádi - on hodně nechce na soud o určení do výchovy a výživy.

Nedávno mi řekl,že jsme domluvení, že kdyby se něco stalo, jeho rodiče se postarají o Eli a můj táta o starší dceru.Jo, láska to asi není, to je pravda. Ona to nebyla asi od začátku.Ale teď jsem v pasti - nevím, kde čistě z mateřské mám vzít na nájem.On tím získá jen výhody - svobodný je, dělá si, co chce, sem chodí, kdy chce, jeho rodiče malou vidí, kdy chtějí, jí doma, já mu něco dám tady, když mu chybí přitulení, tak se staví, když si chce psát s jinou, nikdo mu nezabrání.Já bych ho mohla dát k tomu soudu, ale jednak se letos bojím ( kartářky slova fakt totiž vycházejí, ona o tom, že nebude chtít platit bydlení mluvila), navíc holky mají domov v tomhle bytě a já to nechci zase měnit. už mě unavuje pořád se někam stěhovat jako blázen. Tak se mu asi musím i když nechtě přizpůsobit.On pořád říkal, že s ním pořád jen bojuju a mám s tím přestat,on nebojuje, jen vyhrává. V noci mi tohle všechno došlo a vím, že kamarádit s ním po tomhle oopravdcy nedokážu. Lže mi do očí, mlží...Vychovává mně, kritizuje...Život se mnou asi není lehký, ale tohle, co on předvádí, to už lidi kolem mě trochu nechápou.

hormonální antikoncepci nejím, to je pravda.Používali jsme kondom.

M. se v žádném případě neprojevoval jako někdo, kdo je bohatý, společenský...nic takového.Byl to tichý kluk v laciných věcech, co za mnou jezdil Fabií nebo otřískaným favoritem  a odpovědný se zdál být za všechny a všechno kolem. Mimo jiné vede třeba střelecký kroužek, pomáhá lidem se zvířaty, protože to s nimi umí, pomáhá starým lidem, protože je mu s nimi dobře, je velmi chytrý a rozumí si s nimi.

Hodně jsem na vztahu zkazila já, vím to.Chtěl jinou holku, myslel si z e-mailů, že jsem jiná. Neuměla jsem se postarat o domácnost ( a hlavně o něj) podle jeho představ. Nicméně, dítě jsem se rozhodla si nechat za každou cenu, ať on chce nebo ne.A tak se ke mně nakonec vrátil, i když jsme byli rozešlí.Je tu příspěvek od pána, co si říká " kratohlav" - jeho domlouvání se s manželkou je TO SAMÉ, CO MOJE SNAHY dohodnout se s Michalem - na výchově, na budoucnosti, na společně stráveném čase. On ho tráví všechen mimo domov a tady se vyskytuje, jen když se mu chce.A ani já nechci o tuhle rodinu přijít, jakkoliv to vypadá divně. Dokážu si představit, že bych byla sama, i když by to žádné extra štěstí nebylo, ale ...té malinké by mi pořád bylo líto. Navíc - na střídavé péči se nedohodneme, je na ni brzo, partner trvá na tom, že je otec na víc než návštěvu jednou za 14 dní.Má svou práci, zájmy, koníčky, někde za tím tu malou a také jsem tam pak já, jako její ...asi " chůva" nebo co.A doma makám já - tak jako " kratohlav" - v tom si můžem podat ruce. Když náhodou jsem " unavená", tak to partner odmítá chápat, on sem chodí jen na návštěvu, takže co by tu pomáhal.

Je mi tě moc líto, přála bych ti klid. Přesto si neodpustím jednu poznámku. Po tom všem, cos prožila jsi s tímto partnerem nepoužívala antikoncepci? Vyčetla jsem, že partner dítě nechtěl, znamená to tedy, že přišlo nečekaně. Proč?

Nevím, jak ti poradit. Ale pokud si ještě někdy budeš hledat partnera, hledej takového, který bude mít jednu jedinou dominantní vlastnost - ODPOVĚDNOST. Je úplně jedno, jak chlap vypadá, jak skvělý je ve společnosti, jaké má hmotné statky. Pokud není zodpovědný, je to partnerství na pendrek. 

Držím ti palce

já jsem o nějakou duchovní pomoc prosila všechny, koho znám,že s Bohem mluví.Mám kamaráda, často se mnou o víře mluvil.Tvrdí, že nechci věřit, chci jen upravovat kosmetické chyby - ale tak to není.Jen - nechápu, jak s tou opravdovou vírou začít. Modlit se? Kdykoliv jsem se modlila i kvůli hloupostem, vždycky to dopadlo lépe, než jsem si představovala.Ale kamarád tvrdí, že ...se musím Bohu odevzdat nebo tak něco.On je křesťan, nekouří, nepije, nekouká po holkách.Ten můj kouří, pije, sex může být před manželstvím, přesto říká, že " si mě před Bohem vzal", tím,že jsme spolu spali a máme spolu dítě.Svatbu odmítá.Nevyznám se v tom, je to pro mě těžké. Mám jít do kostela a nechat se pokřtít? Nebo mám věřit jako doteď  tomu, že " něco " existuje a mně to pomáhá?Chtěla jsem vyzkoušet partnerovi odpustit podle knížky Radikální odpuštění - jakoby přeprogramuje ten program oběti uvnitř mě na něco víc tvůrčího než oběť.Knihu jsem nemohla sehnat, kamarádka mi opsala jen důležité kapitoly...Ale já jsem v tom nějak moc ponořená, pořád vidím, " co říkala".I jemu jsem už brečela moc dlouho v náruči, že se mi zhroutil život, že chci mít rodinu, ale nejde to. Každou chvíli se pohádáme, říkám mu, že se teda asi musím odstěhovat ( řekla, že spolu nebudeme bydlet) - i on mi řekl,že se na to mám vykašlat, že to bude, jak budu chtít.

Jenže já se jen bojím a bojím, celé dny jen přemýšlím, co řekl, kde byl, jestli přijde, kdo mu psal SMSku...Pravidelně se v noci v jednu budím a nemůžu třeba do čtyř spát a třesu se nervozitou.

Ono to je tak - vždycky jsem se v životě všeho bála, neuměla hlídat finance ani partnery.Nejhorší na tomhle pro mě je, že já tohle prožívám PODRUHÉ ve svém životě.To samé, dá se říct.V jedenadvaceti se mi narodila první dcera, s jejím otcem jsme se rozešli, byl velmi mladý a podváděl mě.Bydlet jsem musela u rodičů, máma mě nenáviděla a nenávidí do dneška za to, co jsem jí provedla tak brzkou vnučkou.Naši měli ve vztahu stejné problémy, jaké teď zažívám já.Takže žít tam pro mě bylo dost hrozné.Pak jsem měla dalšího přítele, nakonec po dvou letech žila s ním u jeho mamky.Po dalších třech letech zemřel.Stěhovala jsem se z místa na místo od kamarádů do Azylového domu, smutek, shánění peněz - bývalý neplatí alimenty, hledání práce, která mě uživí a můžu být s dítětem - v tom si připadám jako děsné trdlo, netroufla bych si ani na hlídání cizích dětí.

Když jsem potkala tohohle kluka, měla jsem ( blbě placenou, ale veselou) práci do večera, dcera byla dost času bez dozoru a i když neprováděla kdoví co, třeba známky měla dost špatné.Měla jsem od města byt s neregulovaným nájmem, pod naším bytem feťácké doupě, dvakrát do týdne minimálně policejní hlídka, jednou jsem byla v práci a sousedy vedle vykradli...

Nechtěla jsem se spoléhat na partnera.Ale když jsem poznala JEHO sebejistého, hodného, pořád říkal, jak pomáhá lidem atd...On prý věří v Boha, medituje atd...nebojí se ničeho, jen byl nešťastný z toho, že máme spolu dítě.Nechtěl ho.Věděl, že spolu nebudeme.I když malou miluje.Nebo moýná právě proto.Jeho mamka kolem nich pořád poskakuje, vše dělá jen proto, aby chlapi byli spokojení...Já to ale neumím dost dobře, spoustu věcí uměl líp než já a neváhal mě poučit. Já se nechtěla dát - má mě v hlavě jako tvrdou bojovnici, která mu neodpustí křivé slovo...Jenže teď jsem ...jak to říct jinak než troska? Já už nechci znovu začínat od začátku s dítětem v azylovém domě, na všechno sama...Kazím dětství oběma holkám tímhle přemýšlením.Přála bych si být do něj naivně zamilovaná, abych si myslela,že všechno, co dělá, je správné.On není vyloženě zlý, jen jeho svět je jiný než můj.

To je šílené, já nemám slov   Naprosto souhlasím s Korálovkou. Ono totiž osvobodit se od toho, co takoví šamani člověku řeknou, není vůbec snadné, sám svými silami to člověk většinou nedokáže.

effatha

vidím to stejně - kartářka ti tvůj osud nemůže předurčit, ten si řídíš ty sama.

Sedni si, sepiš si, proč s panterem zůstat a vedle toho, proč ne.  Co tě u něj drží (teď finanční závislost), co tě od něj odtahuje (v podstatě vše - podle mne je to pěkný nevyzrálý sobec).

Zjisti si na netu možnosti azylových domů - kam se můžou uchýlit matky s dětmi v bezvýchodní situaci, zjisti vše ohledně financí - kde podat žádost o alimenty na malou a na sebe...v klidu si vše zajisti a pak udělej rozhodnutí - zda zůstat, snažit se sama lepit vztah nebo udělat rázný krok. Bude to chtít od tebe hodně síly, ale věř tomu, že tě to posílí.(možná má kartářka pravdu - bude ti to trvat  třeba i rok, bude to pro tebe rok plný pochybností, starostí...).Ale vytvoř si zadní vrátka. Třeba jen tím, že budeš vědět, jaké máš pak jako svobodná matka možnosti.

A že nebudeš bydlet v budoucnosti s jednou ze svých dcer? Dcera se ti jednou vdá (vidím tam pozitivum, podle kartářky budeš mít dcery dvě - ale asi ne s tímto partnerem, ale nějakým lepším, který si tě bude vážit ) a pak odstěhuje se k manželovi. Nebo bude studovat v zahraničí, bydlet na koleji....Takže se ti předpověď taky vyplní.

Jestli už chceš věřit kartářce - hledej v jejím výkladu to pozitivní. Každá předpověď´ se dá vyložit x - způsoby. Vykládej si je tak, aby tě to nahodilo do pohody a optimismu a dalo ti to sílu.

Přeji hodně síly.  

Nehledě na to, že paní kartářka docela riskuje, když si měla po její návštěvě chuť na sebevraždu.

Kartářka ti řekla, že máš celý rok strávit v nečinnosti a ty hodláš poslechnout? A ty děsné věci, co ti navykládala a ty tomu věříš? To, jestli budeš šťastná, jestli tvá dcera bude u tebe atd. je jen a jen NA TOBĚ!!! Žádná kartářka tvůj život žít nebude a už vůbec do něj nevidí. Pracuje s náhodou, pravděpodovbností, takže ASI ASI.

Dojdi si za právníkem, i když nejste manželé, má tvůj partner závazky vůči dceři. Zjisti své možnosti, co se týče bydlení. Požádej o pomoc rodinu, kamarády a odejdi. Nemá to cenu. Zůstávat v té agónii ti jen ukrajuje čas, ve kterém se může udát něco nového, krásného. 

Držím ti palce a proboha, už nechoď k žádným šamanům! Chápu, že tonoucí se stébla chytá, ale ty potřebuješ kruh, ne stéblo!

To je hrůza, úplně mi běhá mráz po zádech. Ono, v Bibli je napsané, že "v moci jazyka je život i smrt", už proto bych nikomu kartářku ani podobné čáry nikomu nedoporučovala. Otázkou je, jestli ta kartářka poznala, co se Ti má stát, a řekla Ti to, nebo jestli je to naopak - jestli se Tvá budoucnost odvíjí od jejích slov. Já osobně se kloním ke druhé variantě.

Mimochodem, mám kamarádku, která také kdysi byla u kartářky, a tam se dozvěděla, že se nikdy nevdá. Pravda, holka nikdy neměla štěstí na partnery, a tak ani o úzký vztah s nikým nestála.
Jak šel čas, ona uvěřila v Boha, ale byla stála sama, celá léta. Jednou přišla na přetřes i tato zkušenost, a hned se všichni modlili v Ježíšově jménu za zrušení moci toho slova v jejím životě. Za pár měsíců se zasnoubila, štastně vdala a dneska má dvě krásné děti. Stále opakuje, že nechápe, že její manžel zůstal tak dlouho sám, když je tak ideální partner, že o něj někdo "nezakopl" už dřív, ale zbyl tam na ní (vdávala se asi ve 33 letech, jemu je ještě víc).

Být Tebou, udělala bych totéž... Nevím, jestli je možné, abyste se k sobě vrátili, a jestli by to vůbec bylo ku prospěchu. Ale ta většba Tě ovlivňuje strašně moc, ničí Tvůj život, bere Ti sílu a chuť žít, touhu i radost, a to je hrozně špatně. Takže toho bych se zbavila co nejdřív. A ke kartářce už nechoď, existují i jiné a lepší cesty, jak z toho ven...

Když jsem nevěděla, kudy kam, šla jsem ke kartářce.Bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat. Do té doby jsem měla pocit, že to, co se mi děje, jsou potíže.

Ona mě uvítala, rozhodila karty a začala: " ani si nepodávejte sportku.Vy rozhodně nejste dítě štěstěny.Tenhle rok bude pro vás hodně špatný a i nadále...prostě nejste dítě štěstěny.".Byla jsem u ní na popud kamarádky, které řekla skvělou budoucnost, spíš tak, že se jí splní, to, co si v životě přeje.A já měla pocit,že to, co jsem si v životě moc přála, je druhá holčička.Splnil se mi sen. I s tím partnerem jsme si rozuměli aspoň zpočátku.Podle té věštby ( kletby) s ním do konce roku nebudu, bydlet nebudu tam, kde bydlím, v budoucnosti nebudu bydlet s jednou ze svých dcer...Upřímně - kamarádku jsem tak vyděsila, když jsem po 15 min. opouštěla to místo,že se bála, že si něco udělám. Popravdě - vím, že můj pud sebezáchovy to nedovolí, ale rozumím už každému, koho v tv zprávách ukazují, že třeba skočil z okna.

Partner žije u své mámy, jí tam, spí tam, sem chodí za malou. Brečela jsem moc nad zkaženými sny a plány - i před ním. -A řekla mu, ať se ještě aspoň měsíc tváříme, že se nic neděje, resp. nic špatného mezi námi. Pořád nerozumím tomu, proč máme mít malé dítě a nebýt spolu.Prosila jsem snad všechny, koho znám, kdo se zabývají duchovními věcmi, kdo se umí modlit, ať to udělají.Začíná vypadat tak, že partner si žije svůj svobodný život ( a ještě se mi chlubí - například si koupil koně a byl se na něm projet, tak mi to sdělil. Teď se chystá na maškarní ples...a mně se ptá, za co by na něj měl jít...), mluvil se mnou o lásce - on mluví hodně obecně - a nějak moc tam zdůrazňoval rozdíl mezi tím, co je láska a žití s někým ze soucitu.( vyvodila jsem si,že ten druhý příklad budu já - jeho máma mi řekla, že před ním nesmím brečet, on prý jí měl i za zlé, když brečela, že zemřela babička! No, zdá se mi, že ona trochu přehání, ale...on opravdu " na city není", takže když je projevuje,podezírám ho, že je hraje.)Nějak mi z toho všeho vychází, že on chce jen to dítě. A protože by mu ho teď nejspíš nesvěřili, počká si.Bude se i tvářit, jak mě má rád a co pro mě všechno dělá. Jen proto, aby za pět let mohl vzít malou na koně a na cestu kolem světa...Není s ním žádná domluva, jak si budoucnost představuje. Mám prý dělat, co chci já.Ale já se nemůžu vrátit k rodičům jako on.De facto ani odstěhovat - mám jen mateřskou, protože spolu prý hospodaříme 30 tis. měsíčně, jak nám sociálka vypočetla a JÁ , kvůli tomu, že nás přeplatili, musím zaplatit 7 tisíc.Vůbec nevím, kde na to vzít. On jediné, co na to říká, je...Já jsem u toho nebyl, když jsi to tam uváděla. Tak jsi prostě úřad podváděla a teď zaplať.Jde o to, že nebyl v rodném listě, když jsem " to tam uváděla" . Nebyl si jistý otcovstvím.

Nevím, co s tím mám dělat, kartářka řekla, že raděj nic, vše mám začít až příští rok.Nejhorší je, že se na nic netěším,vidím svět jen černě, řeším jen co řekl a udělal a neudělal.V noci se budím úzkostí a představou, že s malinkou nebudu.Myslím,že to ničí mně, obě moje holky a nakonec i vztah s ním.

Odejít nemůžu, nemám kam, nemám za co, jediné, co mi tu patří je notebook, šátek na nošení dětí, lednice, pračka...víc toho snad nemám.Byt je pronajatý, platí ho on.

Je mi líto, že prožíváš takové bolestné období. Taky bych Ti moc přála, abys potkala muže, který Tě bude milovat takovou, jaká jsi, zahrne Tě péčí a ochrání Tě. Ne, není to púředstava červené knihovny. Taková manželství existují. 

Jestli Ti mohu něco poradit, nehledej teď v první řadě partnera, ale hleď najít spokojenost sama se sebou. Pokud totiž člověk hledá partnera, aby mu byly naplněny nějaké potřeby, nedopadne to dobře. Takový přístup je neuvědoměle sobecký a vztah je pak založen na špatných předpokladech.

Spíše bys ses měla poohlédnout po nějaké důvěryhodné moudré kamarádce. Ta Ti pomůže unést těžkosti po rozchodu a je pravděpodobné, že Ti řekne věci o Tobě samé, které jinak nemáš šanci zjistit. 

Nevrhej se do dalšího vztahu, dokud nebudeš uzdravená z tohoto. Pokud bys chtěla silácky poznamenat, že jsi v pohodě, tak stejně počkej. Až bude po všem, možná se malinko sesypeš. Teď Tě ještě může držet adrenalin, ale pro ženu je rozchod vždycky deprimující.

Přeju Ti hodně štěstí. (A dej vědět, co se děje!)

Ahoj, Satine,

nejsi jediná, kdo ho tak vidí. Svatbu jsem chtěla já hned na začátku těhotenství, on řekl,že si mě nemůže vzít a víc to nerozváděl. Tvrdí, že mě miluje, ale nikdy mě, myslím, nemiloval.Dostala se mi do ruky knížka Radikální odpuštění a asi bude něco na tom, že mu mám odpustit, stejně jako mému tátovi, jsou si hodně podobní a pak...Nemyslím,že se vyřeší tenhle náš vztah do toho, že bychom spolu bydleli.

Už asi vím, proč jsem právě s ním. Život s ním mě nemá naučit žít v páru, on už se mnou ani nebydlí ani tu nejí, jen se tu stavuje na dvě hodiny denně a pak tomu říká, že má rodinu.Podle mě, člověk, který chce mít rodinu jí trochu něco obětuje. On si naopak koupil ještě koně, mě řekl,že platit bych za bydlení měla já jemu ( platí tu nájem a energie, stravuje se a spí u maminky s tatínkem).Život s ním mě má naučit být co nejvíc samostatná.A taky se dík odpuštění mám pustit představy, že nejsem dost dobrá,aby mě měl někdo rád....Je trochu nefér, že nad vztahem přemýšlím jen já, on má dost práce na kterou se musí soustředit, dost zájmů, dost kamarádů.Z legrace jsme se bavili a on řekl, že kdž mu nevěřím, " mám jít od válu, on má kolem sebe lidí dost."Nechávám  věci plynout, ale...na lásku s ním už nevěřím.Hledám cestu, jak z tohohle ven.

Píšeš, že tě ještě ani nepožádal o ruku a na druhou stranu, že tě nebude nutit do svatby, neb si to přečetl v jakémsi horoskopu (mmch to bych čekala tak u čtrnáctileté pubošky, že se bude řídit horoskopem). Tak tomu nerozumím. Kdo tu svatbu chce a kdo ne?

A co mě snad dostalo ještě víc je tvrzení tvého partnera, že jsi dceru neporodila, neb přišla na svět císařským řezem. Myslíš, že je to normální uvažování dospělého chlapa?! K čemu má mozek, když ho nepoužívá?! Omlouvat se nebudu, prostě si myslím, že je vůl a klidně se na mě zlob

koukám, jak moc se Tvůj příběh podobá mému.

Jen - u nás je aktivnější přítel, nemá motorku, ale koně a kamarády kolem nich...Alkohol má ale taky rád.Mám tříměsíční holčičku a pocit, že vztah mezi námi už neexistuje.On říká, že se snaží rodinu udržet, ale jeho pojetí rodiny je jiné než moje.

Šli jsme už dvakrát do psychol. poradny, ale - jsme spolu zadobře, když tam jedeme.Tam se dozvíme  pravdu o tom, co si myslí ten druhý a domů jedeme naštvaní.Mám pocit, že je mezi námi strašná propast a on to nevidí.Divné mi přijde, že mluví o " rozvodu", když mě ani o ruku nepožádal.To mě strašně jakoby uráží, dotýká se mně to. Nakonec jsem ustoupila i v tom, aby malá měla jeho příjmení, ale on nic nepochopil, včera řekl, že mě do svatby nutit nehodlá ( četl horoskop, kde se dočetl, že moje znamení se do ní nutit moc nedá).

Ublížil mi i prohlášením, že já jsem přece " neporodila naše dítě " - holčička se narodila císařským řezem.

Mám pro Tebe jedinou věc - jestli se chceš někomu svěřit, můžem si psát.Buď tady, nebo Ti napíšu mailovku.Držím palce, ať se se vším dobře popereš,

Ahoj

Svého partnera jsem poznala přes internet.Po dlouhých emailech, povídání přes ICQ, jsme se domluvili na osobním kontaktu. Při první schůzce jsme se zamilovali. Vycítili jsme, že patříme k sobě. Každý víkend jsme trávili spolu. Krásné Víkend co víkend jsme za sebou jezdili busem nebo autem přes 300 km. Ano, 300 km, žila jsem na Moravě, on žil v  západních Čechách. Jenže bylo hodně náročné nejen časově, ale i finančně.. Proto jsme se rozhodli bydlet spolu. Já jsem chtěla, abychom žili ve městě, kde je víc pracovních příležitostí, takže by si určitě něco našel. Ale nechtěl, chtěl zůstat ve své rodnné vesnici. Chápala jsem ho. Odešla jsem ze zaměstnání, opustila dlouholeté kamarádky, rodinu a příbuzné a odstěhovala se na druhou stranu republiky.

Našla jsem si práci a po několika měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Pracoval jsem na rizikovém pracovišti, tak mě brzy poslali na nemocenskou. A tím si myslím, že všechno začlo. Najednou jsem viděla, jak se můj nastávající skoro každý den vrací z hospody v podnapilém stavu, znal jen motorku a kamarády, spánek do poledne, zaměstnání...Žádný sport, plavání, jízda na kole, kultura, procházky a bůh ví co ještě. Bývala jsem aktivní ženská s tolika zájmy a najednou nic. Přítele stále nutím jezdit na rodinné výlety, za kulturou, za poznáním ... ale kolik to dá práce přemluvit ho, že nakonec ten první zápal a nadšení pohasne. Říkám si, že budu jezdit sama, ale samotnou nebo se synem mě nechce pustit. Měla jsem to tak růžově vysněné. Já, přítel a syn budeme jezdit na výlety, synovi ukazovat stále nové věci, společně ho vychovávat a učit ho. Víte, všechno společně. Proto mě trápí i to, že pro mě v důležitých životních chvílích není se mnou, ale raději dává přednost kamarádům. Aspon to vidím já. Ať už to bylo zapíjení narození syna, s nimi oslavil i jeho půl rok (na mě prý zapoměl). Když má občas splýn a chci být s ním, tak se zdržuje v hospodě... atd. A mě to pak dost bolí u srdce.

Motorka je jeho velkým koníčkem. Než jsem otěhotněla jezdili jsme spolu... pak jsem mu záviděla, že on jezdí a já ne.... nakonec sám  od sebe přestal jezdit úplně. Prý má strach o sebe, kdyby se mu něco stalo, kdo by zajistil rodinu. Ale postupem času si uvědomuji, že kvůli mě odložil svého druhého miláčka.

Můj největší problém a možná i řešení našeho soužití je v tom, že tu nemám žádnou kamarádku. Jsem na něm strašně závislá, nic bez něj mě nebaví. Nemám si o zážitcích s kým popovídat, jen on je má vrba. Je to divné, ale nikdo se v blízkosti nenachází, kdo by stál o moje kamarádství. Je to pro mě strašně těžké žít bez rodiny, příbuzných a hlavně přátel, kteří mě už znají a ví jak mě rozveselit, jak pobavit. Celý den sedím na zadku a hledám sebemenší blbost, jen abych okořenila svůj a bohužel i jeho den. Ale to není řešení, že? Otrávím život sobě i jemu a to nechci.

Poslední 2 měsíce prožívám ještě poporodní depresi ... obdivuji ho, co všechno vydrží...... ale co se mnou????

Ahoj,

můj partner je chytrej, rychlej a schopnej. On mi třeba řekne, že ženě stačí na domácnost hodinka denně, nepočítaje v to teda vaření.Taková žena bych chtěla být!

Rozčilujou mě právě a jen MÉ PŘEDSTAVY o tom, jaké bude dělení 50 na 50.On chodí do práce a upravuje dům k bydlení - má starý dům. To jsou, dejme tomu argumenty pro to, abych já doma dělala všechny ty domácí práce.ALE - v poslední době se na baráku nic nepohnulo...Ano, on HODNĚ pracuje,je OSVČ. Ráda bych mu řekla, že na spol.jídlo a nájem atd. přispívám tím, co mohu, krom zaplacení MÉ půjčky v bance, kterou mám na pračku a lednici mi zbyde možná 1500,- s tím, že nemůžu existovat bez koruny v peněžence, stejně většinou, když něco vidím dobrého k jídlu, musím to přinést všem třem.Ale on si taky chce nechat své přátele a koníčky tak, jako to měl dřív.A představa jeho je ta, že co si člověk vydělá NAD rámec toho, co jsme si dohodli jako náklady na domácnost, to mu patří a může si za to financovat ty své zájmy. Když si vydělám něco bokem navrch, klidně MŮŽU si pořídit nějaké koníčky. On bude jen RÁD, protože koníčky  člověka rozvíjejí.A TADY NASTUPUJE TA MÁ PŘEDSTAVA, JAK JÁ BUDU LÍTAT DNEM I NOCÍ KOLEM DÍTĚTE, ON BUDE CELEJ UNAVENEJ Z VYDĚLÁVÁNÍ ZČÁSTI NA DOMÁCNOST, ZČÁSTI NA BARÁK A ZČÁSTI NA KONÍČKY.Vím, jak vypadá unavenej chlap, dítě už jedno mám, vím, co to je se v noci nevyspat kvůli němu. A TÉ PŘEDSTAVY SE BOJÍM, tohle přinese jen hádky, myslím.JO, taky vím, že bych měla být VDĚČNÁ, že budu bydlet v baráku, krterý on buduje takovou dobu, že bych měla být i ráda za to, že žiju s ním v pronajatém bytě - sehnal ho on.Ale já jsem se VZDALA OBECNÍHO BYTU VE MĚSTĚ, KDE JSEM JÁ I MALÁ MĚLA KAMARÁDY.Teď nebydlím de facto nikde.A když se začneme dohadovat o peníze atd, většinou to skončí hádkou.Posledně používal výrazy jako, že jsem u něj na NÁVŠTĚVĚ, že si ROZMYSLÍ, jestli se mnou vůbec chce bydlet v baráku, na který padly jeho CELOŽIVOTNÍ (je mu třicet) ÚSPORY.

Jenže já už teď tak nějak nemám, kam jít jinam a myslím, že právě proto on s tímhle operuje.Z jeho pohledu, nejspíš, vkládá do naší rodiny moc a dostává zpátky málo.A ten příklad s tím během? Pár takových situací jsem zažila - on by vůbec nepochopil, že ten druhej pomalejší prostě JE.Hnal by ho k vyššímu výkonu tréninkem - můžete mít všechno, co chcete, když chcete.Všechno jde. Jinak je hodnej, nevztáhl by na mě ruku, nepije...Má zajímavé koníčky, spoustu kamarádů a je zásadovej.Na prvním místě řeší věci rozumem.City jsou něco, v čem se "nevyzná", něco, co není důležitý.To jsem slyšela mockrát. A když pak řekne" mám tě rád, jako nikoho jinýho", je to pro mě jen fráze.Hezký den, holky.

Tak to je ještě další "klasický problém" v partnertství. Představ si, že závodíte ve dvojicích v běhu. Jenže jeden běží rychleji než druhý. Co uděláte? Buď může ten schopnější násilím táhnout za sebou toho pomalejšího (pak se ten silnější strašně nadře a ten slabší bude celý potlučený). Mimochodem, to bych řekla, že je momentálně váš případ. Nebo se můžete roztrhnout a běžet každý zvlášť podle svojí rychlosti. A ještě další možnost je, že se ten rychlejší přizpůsobí tomu pomalejšímu, a bude běžet podle něj. I o tom je láska...

Manželství je, když končí moje vznešené JÁ, a začíná skromnější, ale krásnější MY.

přítel tvrdí, že se bude s tebou dělit o výchovu rovným dílem - zajímalo by mne, jak bude rodit, kojit, přebalovat, vstávat v noci, prát, žehlit, vařit, zašívat.....taky rovným dílem?

Znám pár mužů, kteří si myslí, že se po narození budou s partnerkou na všem podílet 50:50. Nakonec to stejně dopadne tak, že dítě má v podstatě z 90% na starosti žena (včetně domácnosti a výchovy), manžel chodí do práce a ženě vyčítá, že nevydělává, utrácí, neumí šetřit....

Jestliže chce být parnet opravdu tak tvrdý, počítej si hodiny, co věnuješ uklízení, vaření, domácnosti, najdi si na netu, kolik za tuto práci berou agentury a řekni mu, že tvé finanční náklady jsou i tato odvedená práce.  Uvidíš, že ti vyjde, že vlastně vyděláváš možná i 2x víc než on. Snad potom pochopí, že v rodině nejde dělat vše napůl. Jeden vládá víc toho, druhý onoho. A že nejde vše počítat na peníze, co přinese na výplatní pásce. A jestliže to nepochopí, tak prchej, je to nedospělý sobec.

Držím palce, aby tvůj patner byl dospělý zodpovědný uznalý muž.

Děkuju za radu,

já jsem rozhodně nemyslela, že to popíšu tak, jako že on je bídák a já ta dokonalá. On je spíš ten dokonalej.Umí snad všechno na světě...Fakt nelžu, i vařit snad, nic není problém, co nikdy nedělal, zvládne za chvilku.Navíc je soběstačnej, city pro něj až tolik zas nejsou řídí se jen rozumem. Mně tohle strašně přitahovalo na začátku.Ale najednou to, co se mi líbilo...zblízka to je jiné. On to taky chce po mně...A já nestíhám tolik, co on.Dlouhodobý vztah jsem měla snad jen jeden - pět let, tam jsme se k té toleranci propracovali, ale partner po 5 letech zemřel. Je to dávno, už skoro osm let.A od té doby jsem myslela, že s nikým jiným to nebude takový.I proto, že jsem já do toho vztahu dokázala dát ze sebe něco víc. Jenže jsme se ovlivňovali vzájemně.A naši? Rozhodně ne ideální manželství. Vždycky jsem dávala za vinu mámě, ale od určitého věku jí rozumím, jen se s tátou asi neuměli dohodnout.Rozcházet se hned nechci... jo a to manželství? Já bych se ráda vdávala, ale on mi tolik nevěří. Bylo to první, co mě zklamalo, oženil by se prý za pět let, dřív ne kvůli zkušenosti z předešlého vztahu...Děkuju a krásné léto

Je mi líto, že právě v době těhotenství prožíváš tak těžké chvíle.Tak jak popisuješ váš vztah, člověk by měl dojem, že jsi z vašeho páru ty ta dokonalá a tvůj partner tak trochu bídák. Ale tak to jistě není. Stejně jako on není jen bídák, ale jistě i starostlivý a pečlivý muž, tak i ty máš zcela jistě nějaké nedostatky.

Zkus se na vaše soužití podívat z úhlu pohledu svého partnera. Jak ti připadá, že on vidí tebe, co jemu by mohlo na tobě vadit a co bys mohla pro něj změnit? Pokud chceš mít krásný vztah, nehleď především na své zájmy, ale na jeho. Je lepší dávat než brát...

I když jste neuzavřeli manželství, předpokládám, že váš vztah bereš vážně. Pak ale musí z obou stran dojít k jakémusi sebevydání. Pro tebe to znamená, že nekoukáš na své zájmy, záliby a výhody.  Nekoukáš přitom, co dává on tobě. Na druihé straně pro tvého partnera by mělo platit totéž. Že nejsou hlavní jeho zájmy, zájiby a výhody, ale tvoje. Jenže žádný z vás nemůže svá práva nijak nárokovat. To je tajemství šťastného manželství.

Znám podobný vztah, jako máte. Oba všechno řeší na půl. Péče o děti, výdaje na domácnost, volný čas - všechno na 50 procent. Je to docela hezký vztah, má nedostatky i přednosti jako každé jiné manželství. Pokud to oběma manželům takto vyhovuje, není co namítat. Ovšem domluvili se na takové dělbě  ještě před uzavřením sňatku, což je něco jiného než u vás.

Proč jste nepomýšleli na manželství?

Ta poradna je skvělý nápad. Evidenetně potřebujete, aby s vámi oběma mluvil někdo zkušený, nezaujatý a pomohl vám rozmotat nitky komunikace. Na rozchod bych pomýšlela až v poslední řadě. Jakou chybu jsi udělala v předchozíém vztahu, že nevyšel? Možná ji děláš stále, ale ani o tom nevíš... Jaké bylo manželství tvých rodičů? Neodkoukalas něco chybného? Taky vezmi v úvahu, že jsi těhotenstvím rozcitlivělá, a tak tvé reakce možná jsou silnější než obvykle...

Držím palce, přeju hodně štěstí.

Korálovko, děkuju!                                                                                                                    

To je totiž PŘESNĚ TO, jako bys tu byla.On si taky myslí, že se snaží a já to bojkotuju.Mně leze na nervy a přitom to, podle něho, myslí dobře. Pak je zmatenej, teda vypadá tak.A já se s ním zkouším domluvit a ono to pak nejde.Já jsem právě zažila dlouhodobý vztah, kde to FUNGOVALO, jak říkáš. Zamilovanost pominula,ale LÁSKA zapracovala. Byla jiná, ale lepší.A tady mi to právě nějak nejde.Jen jsem nevěděla,jestli se spíš přiblížit a snažit domluvit - když ani to nám moc nejde, nebo se vzdálit, protože to možná vzniklo tím, že najednou jsme spolu každý den, každý večer a už nemá prostor nějaká romantika a tak. Zkusím víc mluvit a snad i domluvit tu poradnu.
Eliška 27 tt

Já bych Ti ale přeci jen tu poradnu doporučila. Přijde mi, že Tvůj partner není zlý, jen si některé věci neuvědomuje. A Ty mu je neumíš říct v jeho řeči. Myslím, že jen potřebujete někoho, kdo by vám "překládal". Osobně bych to teda zkusila, i kdyby to znamenalo dojet někam pár kilometrů do města. Třeba by váš vztah mohl fungovat, kdyby parnterovi někdo nastavil zrcadlo a vysvětlil mu Tvoje postoje, potřeby a pocity způsobem, který pochopí.

Píšu to proto, že můj manžel se ze začátku choval podobně. Někdy nám to dalo strašnou práci, vykomunikovat si všechno. On měl pocit, že všechno dělá správně, že se snaží, a jako bych já to bojkotovala. Neviděl tu situaci tak, jako já. A mně přitom strašně lezl na nervy. Museli jsme spolu mluvit, mluvit, a zase mluvit. Dneska jsem moc ráda, že jsem jen nesbalila kufry, ale všechno jsme spolu vyřešili a překonali. A máme vztah moc hezký.

Kamarádka tvrdí, že 90% všech mezilidských konfliktů vzniká kvůli nedostatku komunikace (nebo nekvalitní komunikaci). A já myslím, že na tom něco i je.

Každopádně počítej s tím, že by Tě tohle čekalo v každém vztahu - ve všedním životě ztráta zamilovanosti, všednost a prohlédnutí chyb druhého. Pak následuje svým způsobem zklamání, a pak by právě měla nastoupit hlubší láska. Tedy tehdy, kdy k sobě dva lidé mají takovou důvěru, že se nebojí o všem mluvit, a takovou lásku, že se mají rádi i se svými nedokonalostmi. Takže ty bys ho musela mít ráda, i když si občas trochu rejpne, a on tebe, i když se mu občas doma rozvrzá nějaká ta židlička. To se oba musíte učit a nejspíš to nepůjde den ze dne. Ale nepočítej s tím, že bys tohle v jiném vztahu vůbec nezažila. K rozčarování dojde vždy, a pokaždé se ti dva musí nějak "otloukat" k sobě navzájem, přizpůsobit se, slevit ze svých nároků, ledacos překousnout... Teprve pak přijde opravdová láska. Ale je to za cenu obrovské dřiny.

Neříkám, určitě zůstat ve vztahu. Ale přijde mi, že jsi ten vztah vlastně ještě nezkusila. Musíš nejdřív zkusit na vztahu POŘÁDNĚ zapracovat, všechno si vyříkat, otevřít se, můžete spolu zkusit něco změnit, vylepšit, pochopit se... A teprve pak můžeš soudit, jestli váš vztah má cenu, nebo ne.