Svatba paní lišky

Lišák už lišce dlouhou dobu nadbíhal. Vždyť liška se mu tak líbila. Byla to zrzka jaksepatří, byla tak krásná, tak chytrá, tak rezavá, tak důležitá, tak...no prostě liškák z ní úplně ztratil hlavu. „Ta se musí stát mojí ženou,“ usmyslel si. Cožpak, věk na ženění lišák už měl a jeho stejně staří kamarádi už dávno vychovávali svá lišťata! Tak proč ne?

A tak se stalo, že lišák stál před vrátky doupěte lišky. Nesměle zaťukal a ještě nesměleji požádal lišku o ruku. Překvapená a také potěšená liška se začala nakrucovat: „Když si mě, lišáku, žádáš o ruku, kde máš pro mě nějaký dárek? Až mi přineseš třeba slepičku, nebo kachničku, pak si tě vezmu!“ A zabouchla rázně dveře od svého doupěte. Lišák stál jako opařený. „To bylo ale rychlé vyřízení,“ pomyslel si a už si to mazal k chaloupce za lesem, kde bydlel dřevorubec. A protože byl lišák dobrák od kosti, slepičku ani kachničku nezadávil, ale slušně dřevorubce požádal, aby mu ji už zabitou daroval. Dřevorubec souhlasil, když mu lišák slíbil, že už nikdy nebude v jeho kurníku pytlačit. A znovu stál lišák před doupětem zrzavé lišky a ťukal. Liška otevřela, usmála se, vytrhla lišákovi slepičku z tlap a na posezení ji celou snědla. Lišák se jen mlsně koukal. A liška pokračovala ve svých požadavcích: „Jestli mě chceš, lišáku, za ženu, chci mít krásnou a obrovskou svatbu! Potřebuji nádherné bílé šaty a zlaté snubní prstýnky. Zařiď to!“

Lišák chvíli přemýšlel a své milé nakonec slíbil, že vše zajistí. A také zajistil. Lesní pavoučkové usoukali z těch nejjemnějších vláken nádherné šaty pro lišku a straka sehnala lišákovi překrásné snubní prstýnky. „Tak a teď si mě konečně liška vezme,“ usoudil spokojený lišák. „Ne, ne, ne, ne,
ne! To není ještě všechno! Potřebujeme oddávajícího a zpěváky, kteří nám zazpívají svatební píseň a na hostinu cukroví a jídlo a pití,“ byla liška stále nespokojená. A tak lišák zase mazal z doupěte lišky tak rychle, až se za ním prášilo. Moudrá sova mu slíbila, že snoubence oddá, slavíci zas, že zazpívají svatební píseň, medvěd upeče medová svatební srdíčka, žabky přinesou z tůňky to nejlepší pití na hostinu a o jídlo se postarají ostatní zvířátka v lese. „To bylo zařizování! Hurá, už je to snad
všechno! A kdyby ne, tak už nikam nejdu,“ trval na svém lišák.

“Lišáčku, ušáčku,“ zkoušela to na lišáka zase liška, tentokrát ale chytře. „Ale když se vezmeme, kde budeme bydlet? Musíš ještě postavit dům! A jestli ne, víš, kolik se kolem mě točí jiných lišáků? Vybírat bych si mohla!“ A tak otrávený lišák mazal za sousedy bobry k říčce. Bobři slíbili, že mu postaví dřevěný domeček, ve kterém bude po svatbě s liškou bydlet. „Jestli takhle vypadá láska, tak to jsem si ji představoval úplně jinak,“ pomyslel si lišák a vracel se k lišce úplně vyčerpaný a hladový. „Víš, lišáku, jsi hodný, že jsi všechno zařídil, ale jestli si mě chceš opravdu vzít, tak...“ „Už toho mám dost,“ přerušil lišku rozčilený lišák. „Tak to raději budu starý mládenec do smrti! A ty si liško vem, koho chceš! Třeba pařez! Já odcházím,“ zamumlal lišák a tentokrát zabouchl dveře od liščina doupěte sám. „Lišáčku, miláčku, já to tak nemyslela,“ vyběhla za lišákem překvapená liška. „Ano, ano, vezmu si tě, hned zítra, slibuji!“

A tak se také stalo. Druhý den ráno zašel lišák na palouček a natrhal pro lišku svatební kytici a byla svatba. Taková svatba, že na ni všichni v lese vzpomínali ještě dlouho. A lišák konečně lapil lišku. A nebo chytrá liška lapila dobráka lišáka?

Nejkrásnější bajky pro nejmenší

Nejkrásnější bajky seznamují děti s celou řadou špatných i dobrých lidských vlastností prostřednictvím zvířátek, která se chovají jako lidé. Jednotlivé příběhy jsou napsané vesele, hravě a z každé bajky vyplývá poučení.

Milé ilustrace Heleny Zmatlíkové doprovázejí každou stránku knihy.

Vydalo nakladatelství Fragment.

Skore: | Hlasy: 1