Jak Velatice ke jménu přišly

Bylo nebylo... tedy samozřejmě, že bylo, jinak by se Velatice vůbec nejmenovaly Velatice a vypadaly by asi úplně jinak, než jak je známe dnes. V naší vsi stával kdysi pouze mlýn, před nímž protékal potůček, který poháněl mlýnské kolo, a kolem prašné cesty stálo několik menších statků. Všude se chodilo pěšky a boty se nosily pouze ve svátek. Tenkrát nikdo pořádně nevěděl, jak by se naší vsi říkalo, protože ještě žádné jméno neměla.

V těch dobách to totiž nebylo tak, že si nějaký vašnosta sedl ke stolu a vymyslel jméno jen pro nic za nic. Tenkrát si každé místo muselo své jméno zasloužit. Ke každému jménu či názvu se tak váže nějaký zajímavý příběh nebo aspoň veselá historka. Někteří starší možná tuší, ale málokdo skutečné ví, jaký příběh se pojí s naší malebnou vískou a jak si svůj název vysloužila.
To bylo za časů, kdy českým zemím vládl sám král Václav II. Byl to dobrý panovník, spravedlivý a ušlechtilý a vzácné u něj bylo, že i v  těžkých dnech neztrácel smysl pro humor. Proto měl Václav II. po svém boku vždy kromě svých rádců také svého dvorního šaška, který byl vždy připraven, aby svého krále obveselil, když se král rmoutil a nevěděl si rady s nějakým královským rozhodnutím. Jenže i šašek, který žil na královském dvoře neujde občas nějaké nemoci a jednoho dne ochuravěl natolik, že musel zůstat celé dny ve své komůrce, ležel v posteli, kterou mu služebnictvo vyhřívalo horkou cihlou, dostal dokonce jednu peřinu navíc a každý den horký slepičí vývar, ale nic nepomáhalo. Šašek jen kašlal, sípal a vůbec neměl náladu na žerty, ani když ho navštívil sám král.  
Není se tedy čemu divit, že i pana krále přepadla špatná nálada, protože ho už drahnou dobu nikdo nepobavil a nerozesmál. Jednoho dne se dokonce rozhodl zrušit audienci všech delegací, které za ním přijely ze všech koutů českých zemí, aby s ním řešily svoje nesnáze. Král Václav jen zůstal sedět na trůnu v audienční síni, rukou si podpíral bradu a ztěžka oddychoval. Nikdo se ani neodvážil králi něco říct, dokonce ani královna Guta.
Najednou král promluvil: „To je šašek opravdu jediná osoba, která mne dokáže pobavit a rozesmát? Já potřebuji aspoň krapet zábavy, abych měl zase chuť a sílu do panování. Zkuste mne někdo rozesmát!“.
Sálem se rozhostilo snad ještě větší ticho, než před tím. Každý se bál jen pohnout, aby na něm náhodou nespočinul králův pohled a nemyslel, že snad on chce krále bavit. Když v tom najednou bylo slyšet kroky na kamenné podlaze, které se v tom hrobovém tichu zdály hlasité jako rány z děla. Všichni se otočili tím směrem, odkud byly kroky slyšet, a zjistili, že před krále předstupuje mladý písař s obrovským štosem papírů v náručí a s pouzdrem s písařskými brky zavěšeným u pasu. Byl to písař Veleslav, kterému všichni neřekli jinak, než Velet. Tento písař nikdy ničím nevynikal. Jeho písmo nebylo nijak obzvlášť krasopisné, jeho pravopis také občas pokulhával a krásou také nijak neoplýval, protože se na jeho malém protáhlém obličeji pod čepcem, který nosili všichni písaři, pyšnil velký špičatý nos.
Velet se zastavil před trůnem, mírně se před králem Václavem uklonil. Král pouze pozvednul svoje husté obočí a stejně jako všichni v sále čekal, co se bude dít. Velet těžce polkl, osmělil se a promluvil na krále: „Vaše veličenstvo, jsem písař Veleslav, a pokud opravdu chcete pobavit, mohu si dovolit Vám položit jednu otázku, která by vás mohla rozveselit?“
Král se v trůnu napřímil a s údivem ve tváři odpověděl: „Překvapil jsi mě Velete, od tebe bych nic podobného nečekal, ale pokud mne dokážeš pobavit, budu jen rád, tak tedy sem s tou otázkou!“
Velet zalovil ve svém hábitu a vytáhl ošuntělý, ručně svázaný notes, začal v něm horlivě listovat a pak se krále zeptal: „Vaše veličenstvo, víte, kdo pronesl větu ‚U jídla se nejí‘?“
„Pche, co je to za nesmysl, kdo něco takového mohl vypustit z úst, snad se říká ‚U jídla se nemluví‘, ale že se u jídla nejí, jsem jaktěživ neslyšel, proč by to kdo říkal?“ rozhorlil se pan král.
V sále to šumělo, jak si všichni šuškali o tom, co se právě odvážil Velet udělat a co asi bude dál. Když se všichni kolem trochu ztišili, Velet znovu těžce polkl a se sklopenou hlavou pronesl: „To jste řekl vy, Vaše veličenstvo.“
„Cože? Co se to opovažuješ? Tímhle jsi mě chtěl pobavit?“
V sále to teď nešumělo, ale přímo hučelo. Něco takového nikdo nečekal. Ale Velet se nedal, podíval se do svého svazku a dodal: „Bylo to 25. prosince na svatý Hod Boží u oběda.“
V sále to opět zahučelo, jen královna Guta, sedící vedle krále se, uchichtla. „Jsem rád, že to aspoň někoho pobavilo, když ne mne!“ obořil se na ni král Václav.
„Když já jsem si vzpomněla, můj drahý choti, že je to skutečně tak. Tenkrát jsi chtěl napomenout naše děti, které pokřikovaly na nového pejska, kterého dostaly na Štědrý den. Hned se mi vybavilo, že jsme s dvorními dámami měly co dělat, abychom nevyprskly smíchy, když jsi toto ve svém rozhorlení pronesl. Nechtěla jsem tě ale dráždit smíchem a upozorněním na tvoje přeřeknutí, protože jsi od rána měl bolení hlavy po vánočních oslavách.“ Takto uvedla vše na pravou míru královna, pohlédla na své dvorní dámy, neudržela se a s rukou před ústy se začala hihňat, což rozesmálo i samotné dvorní dámy.
Král se ale pořád mračil a řekl: „Nu dobrá, přeřeknout se může i král. Chybovat je lidské. Je-li to skutečně tak, jak říká moje paní, tak přiznávám, že je to úsměvná historka. Jak jsi na ni přišel ty, Velete?“
„Víte, pane králi, já si zapisuji různé veselé historky, které se tady na královském dvoře udály,“ odpověděl nesměle Velet a tvářil se, jakoby čekal, že ho trest nemine.    
„Ty máš tedy takových historek více, ano?“
„Ano, Vaše veličenstvo, celý notes už mám popsaný a mám ještě řadu dalších poznámek ve své komůrce.“
„Tak tedy nám najdi něco, co sis zapsal tady u paní královny, která se tak náramně pobavila mým přeřeknutím, nemáš poznamenáno nějaké její přeřeknutí?“
Veleslav chvíli listoval ve svém notesu, pak se pousmál a pravil: „Odpusťte, královno, ale víte, jak jste jednou napomenula vašeho syna Václava?“
„Toho je třeba napomínat pořád, má to být dědic trůnu, ale podle jeho vychování soudím, že to s ním brzy špatně skončí!“ vpadl mu do řeči král. „Ale pokračuj, pokračuj, jsem zvědav.“
„Jednou naše paní řekla princi Václavovi, že je líný a z toho nic nedělání že má uši zkroucené dozadu.“ Vypravil ze sebe poníženě Veleslav.
„No, to se povedlo!“ smál se od srdce král Václav „že je někdo líný tak, že má dozadu zkroucené ruce, o tom jsem se sám přesvědčil u našich poddaných velmi často, ale že by se jim leností zkroutily i uši, to jsem ještě věru neslyšel.“
Královnu samozřejmě králův výsměch dosti pobouřil, a proto beze slova opustila sál a s ní odešly i všechny dvorní dámy. Král, který byl stále ještě velmi pobavený, poslal pryč i všechny ostatní a nechal u sebe pouze písaře Veleslava.
„Teď, když jsme tu sami, mi ještě do třetice najdi nějaký můj prohřešek, kterého jsem se dopustil, jestli ještě nějaký máš v zásobě. Když už ostatní odešli, mohu se sám zasmát i svojí hlouposti,“ vybídl král písaře.
Velet otočil pár stran v notesu a hned našel jednu příhodu: „Vzpomínáte, pane králi, jak jste soudil dva sousedy, kteří se přeli o to, čí bude kůzle, když jeden měl kozla a druhý kozu, kteří se spolu zaběhli?“
„Samozřejmě, to byli povedení panáčkové a složitý případ. Ještě že se tenkrát té koze narodila dvě kůzlata.“ pravil král Václav.
„Ano, ano. Právě těm jste tehdy řekl, že jsou oba stejní šejdíři a že jeden stojí za sedmnáct a druhý bez dvou za dvacet.“
„Jsem já to ale počtář, vždyť dvacet bez dvou je osmnáct a ne sedmnáct,“ smál se nad svou chybou král. „Kolik v tom svém notesu máš takových poznámek, to snad není možné, že tolik chyb člověk udělá.“
„Vaše veličenstvo, těchto poznámek mám nespočet, píši si je již od chvíle, co jsem na dvůr nastoupil, a to jsou již čtyři zimy.“
„Velete, písaříčku můj, vskutku jsi mě dobře pobavil. Musím ti ale zároveň říci, že dnes to bylo naposledy, kdy jsi takto veřejně upozornil na chybu svého krále či královny. I sám král se musí umět ze svých chyb poučit, ale to ještě neznamená, že si mohou z jeho chyb tropit žerty jeho poddaní. Zároveň si ale uvědomuji, že tvoje služby by mi mohly být velmi prospěšné. Nejen proto, že je vždy dobré znát svoje slabiny, ale také proto, že jsem se vskutku dlouho takto nezasmál.“ Král se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že nad něčím velmi urputně přemýšlí a Veleslav se bál čímkoli jeho myšlenky přerušit, a proto stál zcela mlčky před králem.
„Už vím, co s tebou provedu, Velete. Za trest sepíšeš tím nejúhlednějším krasopisem všechny svoje poznámky, které nosíš ve svém notesu, a to do krásně vázané knihy. Tuto knihu musíš mít sepsanou do mých nejbližších narozenin a dáš mi ji jako dar. Všechny svoje poznámky pak zničíš, aby se žádný o mých chybách nedozvěděl, a zařídíš, aby poddaní, kteří mou chybu slyšeli, hezky rychle na ni zapomněli. A jestli někde uslyším, že si poddaní z mých či královniných chyb tropí žerty, škaredě si to odskáčeš. Pokud ale do mých narozenin bude kniha hotová a poddaní budou poslušní, královská odměna tě nemine. Ale nezapomeň mezitím řádně vykonávat svoje písařské povinnosti a sbírat nové poznámky o historkách, co se staly na královském dvoře.“
„Dobře, vaše veličenstvo, jak si přejete. Udělám vše, co bude v mých silách,“ vypravil ze sebe roztřeseným hlasem Veleslav.
Do králových narozenin zbývaly necelé tři měsíce, což nebylo moc času na to, aby Veleslav splnil tak náročný úkol. Musel vše opisovat po večerech, aby stihl přes den svoji práci, takže od rána až do pozdního večera jen psal, psal a psal. Kolikrát se mu stalo, že usnul přímo u psaní za svitu svíce z včelího vosku, který se mu roztekl po stole a slepil listy jeho knihy nebo si udělal při usínání husím brkem kaňku přímo na popsaný list knihy a takto zničené listy musel chudák celé přepisovat. Protože knihu psal přímo pro krále, tuze se snažil, aby písmo bylo opravdu úhledné a bylo vidět, že se v krasopise postupně opravdu velmi zlepšuje.
Dny Veletovi ubíhaly velice rychle a den králových narozenin se blížil mílovými kroky. Každý den musel nad knihou sedět déle a déle. Několikrát dokonce celou noc oka nezamhouřil, aby vše stihl a nepostihl ho králův trest. Když nadešel slavný den oslavy králových narozenin, Velet opět nespal celou noc a snažil se vymazat i ty nejmenší kapičky inkoustu, opravit poslední chybičky a úhledně pak celou knihu zabalit do ozdobného papíru. Král vždy o svých narozeninách pobýval celý den se svojí rodinou a dary přijímal až po slavnostní večeři. Usadil se na trůn, jeho přátelé a šlechtici ze všech koutů země před něj předstupovali a s úklonou před něj předkládali svoje dary. Když už celá řada šlechticů svůj dar odevzdala, pronesl král Václav: „Letos očekávám ještě jeden tuze vzácný dar. Chci ale, aby mi tento byl předán v soukromí. Všichni zde můžete zůstat, hodovat se a veselit se, já se však omlouvám, protože si jdu převzít dar, který už dlouho očekávám.“ Pokynul pak pouze na Veleta, aby šel s ním do jeho pracovny.
Král Václav se usadil za svůj velký dubový stůl a ukázal Veletovi, aby dar položil na stůl. Velet beze slova předstoupil a položit zabalenou knihu na stůl. Na králi bylo vidět, jak je překvapen velikostí knihy a začal knihu horlivě rozbalovat. „Kniha je krásná, jen co je pravda, v kůži vázaná, jak to mám rád. A je také pěkně veliká, až se člověku nechce věřit, že vyslovil za čtyři léta tolik chyb. Je vidět, že úkol to byl těžší, než jsem sám čekal, ale vím, že i svoji písařskou práci jsi zvlál každý den udělat. Dokonce jsem mezi poddanými nikdy nezaslechl, že by se o mých chybách šeptali. To mi pověz, jak jsi dokázal!“
„Víte, Vaše veličenstvo, pokaždé když jsem viděl někoho, že chce vyprávět veselou historku z královského dvora, řekl jsem mu, že mám zapisovat nejen vaše chyby, ale také chyby všech ostatních v jejich práci a ty sepsat do další knihy. Všichni se toho zalekli, protože každý má aspoň kousek másla na hlavě a báli se, že by o práci přišli,“ vysvětlil Veleslav svému králi.
„Vskutku dobře odvedená práce, Velete. Sám jsem přemýšlel nad tím, jak je to možné, že všichni poddaní poslední dobou pracují tak poctivě,“ pochválil král Veleslava. „Tak a teď přejděme k tomu, zda tě čeká trest či odměna. Jistě jsi už ale vytušil, že jsem s tvojí prací spokojený, kniha je sepsána úhledně a poddaní jsou poslušní, proto tě ode mne čeká zasloužená odměna. Přemýšlel jsem dlouze, čím bych tě odměnil, pokud svůj úkol zvládneš a rozhodl jsem se takto. Vzhledem k tomu, že jsi za poslední dobu odvedl velkou spoustu písařské práce, dokážeš si všímat chyb svého krále a tím pomoci k jejich nápravě a také zábavě samotného krále a navíc jsi mezi poddanými velmi vážený a uznávaný, rozhodl jsem se tě povýšit na nejvyššího písaře mého dvora. Nejvyšší písař je již velmi starý a zaslouží si odpočinek a lepšího nástupce bych jistě nenašel. Přijímáš, Velete?“  
„Velice se klaním, Vaše veličenstvo a samozřejmě místo nejvyššího písaře přijímám, děkuji vám nastokrát.“ Skláněl se s vděčností Veleslav před králem.
„Má to ale jednu podmínku, každý rok mi budeš k narozeninám předkládat jako dar novou knihu, ve které budou sepsány všechny chyby, které jsem já, moje choť či moji nejvyšší rádcové vyslovili. Současně také budeš dále dohlížet na to, aby poddaní o těchto chybách a historkách nemluvili a co nejdříve na ně zapomněli, rozumíš?“
„Ano, Vaše veličenstvo,“ přitakal Veleslav, který stále ještě nemohl věřit tomu, jaké štěstí ho potkalo.
„Po tak náročném úkolu si také zasloužíš řádný odpočinek. Vysílám tě tedy na tři týdny do jedné moravské vsi. Tato malá víska, která čítá mlýn a pár selských domů se ode dnešního dne bude nazývat Veletice po svém novém vlastníkovi, protože tuto ves ti, Velete, dávám darem, abys měl vždy po svojí práci kde si v klidu a nerušeně odpočinout. Spravuj tuto obec řádně a užij si v ní zasloužený odpočinek.“
Velet nevěděl, co na to králi říci, ukláněl se před ním až na zem a opakoval jen: „Děkuji, děkuji, děkuji…“ Král mu předal darovací listinu, kterou před ním podepsal a zpečetil a poslal ho pak pryč s tím, že se chce konečně začíst do svojí knihy. Říká se, že král pak zrušil na celý týden všechny audience a seděl celé dny nad knihou a z jeho komnaty bylo jen tu a tam slyšet jeho hlasitý smích. Nikdy však nikomu neřekl, čemu se smál a nikdy nikomu tuto knihu nepůjčil ani se nevědělo, kam si ji schovává, stejně jako ostatní knihy, které mu Veleslav každý rok dával k narozeninám.
Velet hned druhý den odjel do své vesnice, aby se seznámil s tamními lidmi. Bydlel celé tři týdny u mlynáře, hezky si tam odpočinul a mluvil s místními o tom, co by chtěli ve vsi změnit, aby se jim tam lépe žilo. Časem si nechal ze svého platu nejvyššího písaře postavit vlastní domek a přidala se k němu celá řada nových domkařů, kterým se ve Veleticích líbilo.
Divíte se, že dnes se naší vsi říká Velatice a ne Veletice, jak ji sám král Václav II. pojmenoval? Nu, to víte, Veleslav jako nejvyšší písař psal čím dál méně a utrpěl tak i jeho krasopis a vždycky mu dělalo potíže, že si občas pletl „E“ a „A“, takže se tu a tam stalo, že do nějaké listiny napsal místo Veletice - Velatice. Každé jméno se během tak dlouhého času trochu zkomolí a lidem se název Velatice vyslovoval lépe, a proto dnes bydlíme ve vesnici, která se jmenuje Velatice.
Je jen málo vesnic, které se mohou pochlubit tak dlouhou historií jako Velatice a příběhem o vzniku jejich názvu, i když časem zkomoleného. A ještě méně vesnic se může pochlubit tím, že je spravoval samotný nejvyšší královský písař, který ves dostal darem za ušlechtilé služby vykonané pro samotného krále Václava II.  

Z knihy Velatické pohádky, se svolením autorů


 

 
       

Skore: | Hlasy: 0