Mlynářská pohádka

Bývaly doby, kdy Velatice byla jenom malá vesnička a dole na návsi stával mlýn, před kterým protékal potůček. Kolem prašné cesty stálo jen pár malých statků a několik domků. V těch dobách se chodilo do krámu jen pro to nejnutnější a každý hleděl na to, aby co nejvíce práce udělal doma sám. Tak si lidé sami doma pekli i chléb, buchty a vánočky a od pekaře si koupili jen ve svátek. Všichni byli rádi, že slyšeli, jak mlýnské kolo vesele klape každý den od rána do večera, protože bylo jisté, že mouky bude dost pro všechny. Když se žilo spokojeně ve mlýně, žilo se spokojeně i v celých Velaticích. 

Do velatického mlýna se sjížděli hospodáři z celého okolí s pytli plnými pšenice a žita, protože se vědělo, že velatický mlynář mele tu nejjemnější mouku široko daleko. Mlynář každý večer spokojeně vysedával na zápraží s dlouhou fajfkou a povídal si rád s každým sousedem, který šel okolo. Byl už ale starý, ženu už neměl a žil ve mlýně se svou dcerou Anežkou. Aby všechnu práci spolu zastali, najal si mlynář už před lety čeledína Jendu, který žil sám v malém domečku po rodičích na kraji vesnice. Jenda chodil do mlýna každé ráno a pracoval tam až do večera. Domů ho nic netáhlo a často býval u mlynářů i v neděli, aby nakrmil všechna zvířata, co ve mlýně měli, protože všechna zvířata měl Jenda velice rád. Někdy dokonce ani domů nešel a přespával u mlynáře na slámě.

Není tedy divu, že za krátko měl mlynář Jendu rád jako svého syna a že se dokonce i Jenda s Anežkou do sebe zakoukali. Mlynář si samozřejmě hned všiml, jak Anežce jiskří oči, když se ukáže Jenda nablízku a také jak její jiskřičky v očích pohasnou, když v neděli na oběd nepřišel. Jejich lásce ale nebránil, protože byl rád, že bude mít jednou komu mlýn předat a věděl, že lepšího nástupce než Jendu by jen stěží našel.

Jednoho dne v létě, když už se blížily žně, přiběhly do mlýna děti. Pokřikovali na mlynáře, že se šly koupat za mlýn nad náhon, kterým se přiváděla voda k mlýnskému kolu, ale voda nad náhonem prý přes noc opadla, že se v ní už ani plavat nedá. Mlynář hned zavolal Jendu i Anežku a šli se k náhonu podívat. Z hráze viděli, že ve vodě se brouzdá pár dětí, kterým voda nesahá ani po kolena. Mlynář jen kroutil zamyšleně hlavou, ale pak řekl: „Co naplat, budeme muset počkat, až zase pořádně naprší a náhon bude zase plný vody. Několik dní se mlít nebude a ty Jendo, budeš chodit každý den náhon sledovat a hlásit mi, o kolik voda stoupla nebo klesla.“ A pak ještě na děti zavolal: „A vy hybajte domů, nebo běžte do potoka raky chytat. Tady jen víříte bláto ve vodě.“

Jenda hned druhý den ráno vyrazil k náhonu, a co to nevidí. V náhonu už nebyla ani kapička vody. Všude byla jen spousta suchého bláta. Hned vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily za mlynářem. „Mlynáři, pantáto, náhon je vyschlý jako troud, ani kapička vody nezbyla.“
Mlynář šel s Jendou k náhonu, a když to uviděl na vlastní oči, pověděl: „Tady nás nezachrání ani ten největší lijavec. Podívej, i potok je vyschlý, ten už nám žádnou vodu do náhonu nepřivede.“ Mlynář s Jendou se vrátili do mlýna jako těla bez duše.

Celý den za mlynářem chodili sousedé a ptali, co se děje, že potok je vyschlý jako poušť a co si všichni bez vody počnou. Neměli čím zalévat zahrádky, neměli čím napojit dobytek a neměli vodu ani sami pro sebe. Mlynář věděl, že jediné, co je může zachránit, je najít nový pramen vody, který by do Velatic přivedl, protože starý pramen je již starý a vyschl.

Večer si k sobě mlynář zavolal Jendu a pověděl mu: „Jeníku, jsem už starý kmet a nic už nezmůžu. Ty jsi ale mladý a šikovný hoch. Pokud ti na mlýnu, na Velaticích a Anežce záleží, nezbývá než, abys vyrazil proti proudu našeho potoka Rokytnice a našel nový živý pramen, který do něj přivedeš.“
Jenda se začervenal, protože to bylo poprvé, co se mlynář před ním bavil takto o Anežce, ale hned se zase vzchopil a řekl: „To víte, pantáto, že to udělám. Hned zítra ráno vyrazím na cestu a do potoka přivedu takovou čistou vodu, že se v ní i pstruzi budou prohánět!“
„Jsi hodný hoch, Jendo. Já věřím, že se ti to podaří. Nechám Anežku, aby ti ráno napekla na cestu makové buchty, co máš tak rád, a zabalila ti s sebou kousek uzeného, abys hlady netrpěl.“

Ráno, hned jak sluníčko svými paprsky pošimralo došky na střechách velatických domků, stál už Jenda se sbaleným uzlíčkem na zápraží. Ještě než vyrazil, přišel k němu mlynář, aby mu dal poslední rady na cesty: „Nikde se neloudej a běž hezky proti proudu vyschlého potoka. Ke všem, koho po cestě potkáš, se chovej uctivě a každému, kdo bude potřebovat hezky pomož. Nikdy nevíš, kdy ti tvou službu oplatí. Než se vydáš za humna, běž si pro radu k vodníkovi Vodomilovi, jistě ti rád pomůže, aby ryby v jeho rybníčku nelekly.“
Jenda si všechny rady poslušně vyslechl a pěkně za ně poděkoval. Anežka se ani před svým tatínkem neudržela a vlepila Jendovi jednu pěknou hubičku, až jí slzička ukápla. Jenda hned vyrazil na cestu proti proudu potoka směrem k mokerským lesům.

Za chvilinku dorazil k rybníčku za Velaticemi. Už to ani rybníček nebyl, spíš jen velká louže, ve které se plácalo pár ryb. Chudák Vodomil seděl na kraji této louže a máčel si ve zbytku vody aspoň kousek svého šosu. Jenda ho pozdravil a hned mu vyprávěl, že se nemá čeho bát, protože Jenda vyráží na cestu, aby nový pramen do Velatic přivedl. Vodník byl radostí celý bez sebe a hned Jendovi řekl: „To rád slyším, mladíku. Za tvoji ochotu a odvahu ti poradím, jak vodu v lese najdeš. Tady z té vrby si uřízni pěknou rozdvojenou větvičku, chytni do každé ruky jeden konec a až se špička větvičky začne chvět, poznáš, že voda je už blízko. Až se větvička celá stočí k zemi, tam najdeš vodu.“

Jenda vodníkovu radu poslechl, uřízl si větvičku a vyrazil s ní dál na cesty. Ještě než se setmělo, dorazil na kraj lesa, kde chtěl nocovat. Když si rozbalil teplou deku a chtěl ji položit na zem, zjistil, že na zemi leží něco malého a chlupatého jako nejjemnější samet. Jenda to opatrně zvednul ze země a zjistil, že je to malý krtek. „Copak se ti stalo krtku, proč nejsi zahrabaný někde v zemi“?
„Ztratil jsem se. Kopal jsem, kopal a najednou jsem tady v lese. My krtkové navíc skoro nic nevidíme, a tak nevím, kterým směrem se mám vydat, abych se vrátil zpět k rodině, která žije u vesničky Horákov,“ odpověděl krtek.
„Kolem Horákova jsem dnes šel, krtku. Pojď, ukážu ti cestu, abys mohl vyrazit domů.“
„Děkuju ti, dobrý muži. Nikdy ti to nezapomenu! A až budeš potřebovat moji pomoct, své nejlepší služby ti poskytnu.“

Tak se rozloučili a Jenda zjistil, že ho to setkání, tak probralo, že se mu ani spát nechtělo. Sbalil tedy deku a vyrazil na cestu dál do lesa i za tmy. Druhý den ráno už pocítil pořádný hlad, a tak se zastavil na malém paloučku, aby posnídal. Pořád ale slyšel nedaleko nějaké smutné pípání. Šel tedy blíž, aby zjistil co se děje. Když přišel na kraj paloučku ke starému vykotlanému smrku, uviděl v kmeni hnízdo s malými ptáčky stehlíčky, kteří ještě neuměli létat. Dole pod stromem pak viděl jejich maminku, která měla zlomené křídlo, a tak se k nim nemohla dostat nahoru do hnízda.

„Chuďátka malá,“ povídá Jenda, „hned vám pomůžu.“ Protože Jenda měl rád všechna zvířata a ve mlýně se o ně dobře staral, hned věděl, co má dělat. Vzal opatrně maminku ptáčků stehlíčků, přivázal jí křídlo k větvičce, aby se pěkně srovnalo a položil ji k jejím dětem do hnízda. To bylo hned radosti a zpěvu.
„Děkujeme ti, dobrá duše,“ pípla na Jendu maminka ptáčků stehlíčků, „nemůžu ale pro svá ptáčátka žádné jídlo opatřit. A děťátka se učí teprve létat. Mohl bys nám s tímto nějak pomoci?“
„Mám tu v uzlíčku ty nejlepší makové buchty pod sluncem. Od mé milé Anežky. Tu máte, jsou to sice dvě moje poslední, ale vám lépe poslouží.“ Ptáčci se hned do buchet pustili a ze všeho nejdřív vyzobali sladký mák, stejně jako to dělával Jenda.
„Až budeš jednou potřebovat naši pomoc, Jendo, rádi ti na oplátku pomůžeme!“ rozloučila se s ním maminka ptáčků stehlíčků.

A tak šel Jenda dál a dál. Šel celý den a celou noc. Vrbovou větvičku pořád držel před sebou, ale ta sebou ani nehnula. Pořád držela jako ze železa a Jenda věděl, že k vodě bude muset ještě ujít pořádný kus cesty.

Kolem poledního už byl notně unavený, sedl si na pařez a chtěl si dát k obědu chleba s kouskem uzeného. Ale zase od jídla vyrušil nějaký nepříjemný zvuk. Slyšel, jak někde nablízku něco skučí a kňourá. Jendovi to nedalo a hned se šel podívat, co se to děje. Za chvilku našel na zemi ležet lišáka s pošramocenou nohou. „Copak se ti stalo lišáku, že tu kňouráš a na nohu nemůžeš?“
„Nesl jsem domů svým liščátkům kousek masa, které jsem v lese ulovil, ale přepadl mě starý zlý jezevec, nohu mi ošklivě pokousal a maso si odnesl. Od té doby tu ležím a domů se dostat nemohu. Liščátkům už určitě hlady v břiše burácí, jako když medvěd brtník zuří. Nevím, co si počít a jak svoje liščata nakrmím,“ skuhral poraněný lišák.

 
Jenda si opět věděl hned rady. Odtrhnul si kousek košile a ovázal jím lišáku ránu na noze. Vzal lišáka do náručí a přinesl ho přímo k jeho doupěti. Na rozloučenou mu dal ještě poslední kus uzeného, aby měl čím nakrmit svoje liščata.

„Nikdy ti to nezapomenu a až když potřebovat pomoct, určitě si na mě vzpomeň,“ děkoval lišák Jendovi.

Jenda pak vzal do rukou vrbovou větvičku a pokračoval v cestě. Když se na obloze začal ukazovat měsíc a mraky se na nebi začaly červenat jak vlčí máky v obilí, Jenda ucítil, že se větvička v jeho rukou začíná chvět. Vyrazil z posledních sil tím směrem, kterým se mu větvička v rukou nejvíce třepotala. Jenda šel pořád dál a dál, až padla hluboká noc. Najednou ucítil, že se mu větvička v rukou ohnula přímo k zemi. Sice nic neviděl, ale najednou ucítil, že šlápl nohou přímo do vody. Sehnul se a vodu ochutnal. Byla to ta nejlepší voda, kterou kdy pil.

Na jednu stranu byl Jenda šťastný, že se mu podařilo najít nový pramen vody, ale na druhou stranu věděl, že ho čeká ještě velký kus práce, aby tuto vodu přivedl do koryta vyschlého velatického potoka. Jak tak nad tím přemýšlel, přišla na něj únava, protože šel celé tři dny a tři noci nespal, a v tu ránu usnul.

Zatímco spal, zdál se mu krásný sen, že hned nad ránem k němu přiletěli ptáčkové stehlíčkové, kteří hned po tom, co poprvé vyletěli z hnízda, zamířili rovnou k němu. Jak viděli Jendu tak unaveného ležet u pramene, rozletěli se po celém okolí a prozpěvovali do celého světa, že Jenda potřebuje pomoc. Hned jak to uslyšel lišák poslal k Jendovi celou svoji rodinu. Stejně tak udělal i krtek a dokonce se k nim přidala i další zvířata, kterým Jenda nijak nepomohl, ale kterým se Jendy zželelo. Celý den a celou noc pak hrabali, kopali a norovali, aby do večera přivedli vodu z pramene až do koryta vyschlého potoka Rokytnice, který protéká Velaticemi. Další ráno pak ptáčkové stehlíčkové Jendovi nad hlavou zazpívali a on se probudil.

Probudil se a zjistil, že to celé nebyl sen, ale skutečnost! Prospal celý den a noc. U nohou mu pramenil malý potůček a Jenda se vydal po jeho proudu. Šel opět tři dny a tři noci až dorazil k Velaticím.

Hned na kraji potkal vodníka Vodomila, který seděl spokojeně na stavidle plného rybníčka, bafal z fajfky a Jendovi pěkně děkoval. Když přišel do mlýna, nejdříve uslyšel známý klapot mlýnského kola a hned věděl, že je zase doma. Jak Anežka uslyšela vrznout velká mlýnská vrata, vyběhla se podívat, kdo to přišel. Když uviděla svého Jeníka, skočila mu do náruče a zatočili se spolu jako kolotoče o pouti, až se jim z toho hlavy zamotaly.

Hned za Anežkou vyšel z mlýna starý mlynář a povídá: „Dobře jsi, Jendo, pořídil a jsem moc rád, že ses nám do mlýna vrátil i s čerstvou novou vodou. Věřím také, že Anežka s tebou dobře pořídí. Vím už dávno, že jste v sobě našli zalíbení a tímto vám dávám svoje otcovské požehnání, abyste se mohli vzít. A jako věno dávám Anežce celý tento mlýn, protože vím, že lepšího mlynáře v tomto mlýně ještě nebylo, Jendo. Starej se o něj dobře a starej se dobře i o Anežku.“ Takto mlynář Jendu zaskočil hned po návratu domů, že ani nevěděl, co na to říct. Hned ale chystali s Anežkou veselku, o které pak bylo veselo v celé obci.

Ve velatickém mlýně pak už nikdy voda nevyschla a mlýnské kolo se točilo a klapalo pěknou melodii všem lidem ve Velaticích hezky do práce. Mouky se tu ve mlýně namlela taková hromada, že by byla větší než celý kopec Pleskáč. Dnes se už sice ve mlýně mouka nemele, ale říká se, že dokud poteče voda v potoce Rokytnice, tak to všem Velaťákům bude klapat v lásce.
 
Z knihy Velatické pohádky se svolením autorů     

 

Skore: | Hlasy: 0