O Pepíčkovi

Byl jednou jeden malý chlapeček. Jmenoval se Pepík. Dovedl šikovně vyřezávat, hezky zpíval, hlasitě pískal na prsty a uměl zacházet se zvířaty. Bydlel s maminkou, tatínkem a dvěma staršími bratry v malé vesničce pod horami. Doma měli stádo ovcí, hlídacího psa Ferdu, dvě mourovaté kočky, asi dvacet slepic a nějaké ty králíky. Na to, aby pracoval na políčku, byl ještě příliš malý. Chodil tedy pást ovečky na svahy nad vesnicí.

Každé ráno vyhnal svůj houf ovcí a za pomoci vesele poskakujícího pejska Ferdy dohnal stádo až na pastvu. Tam se ovečky pokojně pásly a Pepík mohl něco vyřezávat, zpívat z plných plic nebo sbírat sladké jahody, které rostly na okraji lesa. Někdy také jen tak ležel na zádech a koukal do mraků. Podle jejich tvarů si vymýšlel různé příběhy. Představoval si v oblacích děje všelijakých pohádek, které mu vyprávěla babička.

Jednoho krásného letního dne se mu nechtělo nic dělat. Nenapadalo ho nic, co by mohl vyřezávat, nechtělo se mu zpívat, neměl chuť ani na jahody a oblaho byla jako vymetená, ani ten nejmenší mráček po ní neplynul. Pepík se snažil nějak bavit se psem Ferdou, ale ten byl dnes také líný. Schoulil se do klubíčka pod trnkovým keřem a usnul. Pepík se strašlivě nudil. Hrozně si přál, aby za ním někdo přišel, aby si měl s kým popovídat. Ale nikdo nešel. Toužil, aby se něco stalo, aby musel vyskočit, někam běžet, něco dělat. Ale nikde se ani lísteček nepohnul, jen ovce žvýkaly právu a vysoko na modrém nebi se vznášel dravec, asi to bylo káně. Dole v údolí Pepík uviděl na políčku pracujícího souseda a v sadu nějaká žena kropila rozložené prádlo, aby je vybělila na slunci. Vtom Pepík dostal nápad. Vyskočil, začal mávat rukama, ječet, křičet a volat: „Pomoc, pomoc! Vlci jdou!“ S potěšením sledoval, jak muži z polí berou vidle, klacky a jeden dokonce sekyru a běží k němu. Když doběhli docela blízko, Pepíček se začal smát, až se za břicho popadal. „Nikdo tu není, já si z vás jen dělal legraci,“ vysvětloval příchozím mužům a kuckal se smíchem. Muži se pochopitelně zlobili. Hubovali mu a na závěr jeden z nich řekl: „Už to, Pepíčku, nikdy nedělej. Tohle není jen obyčejná lumpárna. Mohlo by se stát, že bys opravdu potřeboval pomoc a volal bys, ale my bychom ti už nevěřili.“ S těmi slovy odešli zpět ke své práci.

Pepíček byl trochu zaražený. Co kdyby doopravdy přišel vlk? Ale co, kdo tady kdy naposledy viděl vlka? Ti už tu dávno nežijí. Žádný strach... A tak to trvalo jen týden, než to udělal zase. Znovu ječel, volal, mával rukama, že jde vlk. Muži zase přiběhli z vesnice ozbrojení klacky, motykami a vidlemi, zkrátka tím, co kdo v rychlosti popadl do rukou. Když zjistili, že si z nich Pepíček opět udělal legraci, znovu ho varovali: „Nebudeme ti příště věřit, když nás budeš pořáde vodit za nos.“ Ale Pepíček se jen smál. Bavil se pohledem na uřícené muže, jak se škrábou do kopce, aby mu co nejdřívě a nejrychleji přišli na pomoc. Bylo to pěkné vytržení v tom nudném dni. Přesto se rozhodl, že už je prohánět nebude.

Jednoho podzimního dne zase Pepíček pásl na svahu u lesa své ovčí stádo. Seděl opodál a vyřezával z pěkného kusu dřeva novou lžíci. V jednu chvíli zapraskalo křoví a mezi jeho hustými větvičkami se na louku protáhl šedý vlk. Ovce začaly poplašeně bečet a pes Ferda štěkal a poskakoval, jak se snažil vlka zahnat. Pepíček zděšeně vyskočil. „Vlk,“ vydralo se mu ze rtů, „pomoc, pomoc, vlk je tady!“ Křičel a mával, aby ho dole ve vesnici uslyšeli a přišli mu na pomoc. Ale muži na poli jen mávli rukou: „No jo, Pepíček se zase nudí,“ a nevšímali si jeho úzkostného volání. „Ach jo, Pepíček zase zlobí,“ pomyslela si maminka a ani se nevyšla podívat, co se to děje. Nikdo už Pepíčkovi nevěřil.

Vlk tehdy roztrhal jednu ovečku a ostatní tak tak, že utekly. Pepíček si až do smrti pamatoval, že lháři už příště nikdo nevěří.

Skore: | Hlasy: 0