O skalním duchovi

Tak jako dnes žili vždy ve Velaticích lidé dobří a zlí, chudí a bohatí, mladí a staří. Vždy ale platí, že na každého zlého, chamtivého nebo namyšleného člověka je v pekle nachystán kotel, pod kterým čerti pečlivě přikládají. Každému hodnému člověku se nakonec vždy dostane odměny za jeho dobré skutky a každý zlý člověk dojde svému trestu za špatné chování. I ve Velaticích se vypráví řada příběhů o tom, jak skončili dobří a zlí lidé a jeden z těchto příběhů vám budu nyní vyprávět. 

Jeden mladý chasník z Velatic jménem Jakub žil se svojí ženou Dorkou v jednom malém domku, ve kterém s nimi žila i Jakubova macecha. Jakub totiž přišel o svoji maminku hned, jak se narodil. A protože měl dva starší bratry, našel si jeho tatínek novou ženu, se kterou se oženil, aby mu s výchovou jeho synů pomohla. Jakubovi bratři z domu odešli hned, jak uložili k věčnému odpočinku jejich tatínka, protože s macechou špatně vycházeli.

Teď žil Jakub s macechou doma sám se svojí ženou a macecha jim stále dělala zle. Jakuba i Dorku měla jako svoje sluhy, na domácnost jim nepřispěla ani krejcarem a pořád na ně štěkala jako vlčák na pošťáka. Jakub s Dorkou se chtěli co nejdříve odstěhovat, aby mohli žít spolu v poklidu a nemuseli se dřít pro macechu, která jim nikdy ani nepoděkovala. Chtěli mít spolu také děťátko, ale nechtěli ho vychovávat v domě zlé macechy a také, jak na sebe pro samou práci neměli čas, neměli ani štěstí, aby k nim zavítal čáp nebo vrána s děťátkem v uzlíčku.

Jakub s Dorkou neměli dost peněz, aby si pořídili vlastní domek. Jakub sice po tatínkovi podědil nemalé peníze, ale ty si všechny schovala macecha a o tom, že by je dala Jakubovi, nechtěla ani slyšet. Jakub tedy každý den hned po návratu ze služby u místního truhláře udělal vše, co mu macecha naporoučela, a pak odešel do místního lomu, kde po večerech lámal kámen, aby z něj mohl postavit dům. Dorka, přestože byla velice křehká dívka a byla každý den znavena ze své práce u velatického statkáře, snažila se Jakubovi každý den co nejvíce pomáhat. Často chodili do lomu spolu a společně pak každý večer přivezli alespoň jeden velký kámen a uložili ho do základů jejich vysněného domu.

Jednoho dne vyrazili spolu večer opět do velatického lomu. V tomto lomu se už dlouho kámen netěžil, pouze sem občas chodili lidé z okolí pro kámen na svoji stavbu. Lom byl proto opuštěný a nikdy jste tu nepotkali ani živáčka. Jakub s Dorkou přišli ke skále a oba se na sebe pořád ustaraně dívali, protože se jim ten večer v lomu něco nezdálo. Jakubovi se ještě ani nepodařilo pořádně zaseknout klín do skály, když už padla na celý lom tma. Vtom najednou Jakub uslyšel, jak jeho Dorka vykřikla: „Kubo, honem se sem pojď podívat!“
Jakub přiběhl k Dorce, která stála u skály, a spatřil, jak se ve skále pomalu začal v měsíčním světle vyobrazovat lidský obličej s ostrými rysy. Jakub s Dorkou jen mlčky stáli a čekali, co se bude dít. Když se obličej ve skále zobrazil celý, otevřel oči a promluvil na ně: „Dobrý večer.“
Dorka leknutím přiskočila k Jakubovi, přitiskla se k němu a prosila: „Jakube, Jakoubku, pojďme raději pryč, než se nám něco zlého stane.“
„Počkej přeci, nic zlého se neděje a já chci vědět, co je to zač,“ odpověděl  roztřeseným hlasem Jakub.
Kamenný obličej se na ně usmál a opět promluvil: „Tak vy nevíte, kdo jsem? Vy jste mne tady o dnešní svatojánské noci nehledali?“
„My ani nevíme, že dnes svatojánská noc je, pro nás je každý den stejný, od rána jsme ve službě, po službě se honíme, abychom udělali vše, co macecha poručila a večer chodíme lámat kámen, abychom si dům mohli postavit. Dřeme se každý den do úmoru a nemáme čas ani pomyšlení, abychom hledali ve skále tváře, se kterými si budeme povídat,“ vyhrkl Jakub, který byl z těch každodenních útrap už celý znavený.
„Je vidět, že jste dobří lidé. Kdybyste věděli, kdo jsem já, jistě byste mne i hledali jako mnozí před vámi. Jsem skalní duch, zjevuji se vždy o svatojánské noci, a pokud jste dobří lidé, mohu vám během tří nocí splnit tři přání. Dám vám klíč, kterým otevřete tuto skálu a vevnitř každý den najdete to, co si právě přejete. Pokud jste však lidé v srdci zlí a chamtiví nenajdete ve skále nic dobrého.“ Jak skalní duch domluvil, otevřel ústa, vystrčil svůj kamenný jazyk a na něm ležel velký stříbrný klíč. Jakub s Dorkou nějakou chvíli váhali, ale pak Jakub natáhl ruku a klíč si vzal.
„Jak jsem řekl, pokud jste lidé dobří, nemáte se čeho obávat. Stačí vyslovit svoje přání, přiložit klíč na skálu, ta se vám otevře a vy naleznete to, co si přejete.“ vyzval skalní duch Jakuba s Dorkou.
„Co když ale zjistíme, že nejsme v srdci dobří lidé, co se stane potom?“ zeptala se Dorka.
„Pokud jste chamtiví, zlí, namyšlení nebo máte jinou zlou vlastnost jako spousta lidí před vámi, potom se po vkročení do skály už nikdy nevrátíte. A ještě jednu věc jsem zapomněl říct, když jste si už klíč ode mne vzali, musíte ho na skálu přiložit, jinak třetí noc jeden z vás zemře!“ hned jak to skalní duch dořekl, zasmál se drsným hlasem, při kterém šel mráz po zádech, a zmizel.
„Jakube, Jakoubku, co budeme dělat? Přání máme tolik, že nám na ně ani tři noci nestačí, ale co když nejsme lidé dobří, co když se již nikdy ze skály nevrátíme“ spustila překotně Dorka, která se strachy tiskla k Jakubovi.
„Nemáme stejně na vybranou, jak jsi slyšela, přeci nebudeme riskovat, že jeden z nás zemře, Dorotko. Pro jistotu půjdu do skály jako první já, aby se tobě nic zlého nestalo. Vyber si jen přání, které chceš, aby se ti dnes splnilo.“
Dorka začala vzlykat, protože se velice o svého Jakuba bála, ale věděla, že skutečně nemají na vybranou, a proto se slzami v očích řekla Jakubovi: „Víš, co já bych si z celého srdce přála, Jakube? Abychom konečně měli spolu děťátko, abychom aspoň nějakou společnou radost měli v tom našem utrápeném životě.“

„Mluvíš mi z duše, Dorotko.“ řekl Jakub, políbil Dorku do vlasů a dodal: „Teď už mě ale pusť, ať to máme za sebou.“ Dorka Jakuba ještě jednou políbila a Jakub přistoupil ke skále. Vzal klíč, přiblížil jej ke kameni a řekl: „Přejeme si, abychom spolu s Dorkou měli děťátko.“ V tom klíč zajel do skály jako nůž do másla, Jakub jím zlehka otočil, ozvalo se hlasité cvaknutí, jak se zámek odemknul, a ve skále se otevřely tlusté kamenné dveře. Jakub se ohlédl ještě na Dorku a vstoupil dovnitř. Za dveřmi byla chladná a temná chodba a na jejím konci byla slabě osvícená místnost. Uprostřed této místnosti byl velký kámen, na kterém Jakub spatřil dvě malé skleněné lahvičky. Jednu modrou a druhou s červenou. Jakub je rychle chytl a vyběhl ven. Jakmile byl venku, dveře za ním s obrovskou ranou zapadly a klíč vypadl na zem. Dorka klíč honem sebrala, chytli se s Jakubem za ruce a utíkali domů. Doma z toho rozrušení oba hned usnuli, že druhý den by ani nevěděli, jestli to náhodou nebyl sen, kdyby jim na stole nestála modrá a červená lahvička.

Další večer se opět vydali do lomu. Oba celý den přemýšleli o tom, co si budou přát, ale shodli se, že si konečně chtějí postavit svůj domek. S tímto Jakub opět přistoupil ke skále, přiložil klíč a řekl: „Přejeme si postavit svůj vlastní domek.“ Opět se otevřely dveře, Jakub vešel a na konci chodby našel velikánkou místnost, ve které byly naskládány hromady prken, hliněných cihel, došků na střechu, hřebíky, nářadí a spousta dalšího. Jakub zavolal Dorku, vzali si každý trakař, který v místnosti našli, naložili si cihly, prkna a další věci a jeli s nimi k místu, kde chtěli stavět domek. Takto jezdili celou noc, dokud se s rozedněním dveře do skály samy nezavřely a před skálou opět nenašli jen stříbrný klíč.
Protože celou noc vozili věci na stavbu, nemohli vůbec spát, ale museli jít hned ráno do služby. Celý den jim ale vrtalo hlavou, že všechny ty cihly, prkna a došky získali úplně zadarmo a že to není úplně spravedlivé, když všichni kolem se museli dlouhá léta dřít, aby všechno řádně zaplatili. Navíc si sousedé všimli, kolik věcí jim na stavbě přes noc přibylo a chodili se vyptávat, kde to všechno vzali a čím to platili. Za jejich zády si pořád šuškali anebo i nahlas provolávali, že jsou to zloději. Jakub i Dorka z toho měli oba tuze velké bolení u srdce.

Nejvíc si ale s tím vším od božího rána lámala hlavu macecha. Sama na vlastní oči viděla, jak nad ránem Jakub s Dorkou vozí plně naložené trakaře a moc dobře věděla, že penězi za tu spoustu věci zaplatit nemohli. Sama si také moc dobře všimla, že i předchozí večer byli Jakub s Dorkou v lomu déle než jindy a vrátili se bez kamene a domů utíkali, co jim nohy stačily. Celé odpoledne je pak pozorovala, jak posedávají, tiše spolu mluví a v tom uviděla, že Jakub z kapsy vytáhl stříbrný klíč, který ještě jakživ neviděla. Hned měla jasno. Rozhodla se, že večer bude Jakuba s Dorkou sledovat a v duchu si říkala: „No, to by bylo, aby z toho pro mě něco nekáplo, když oni mají cihel na celý hrad“. Jakub s Dorkou však večer šli do lomu nějak pomalu. Loudali se, jako když školák nese domů pětku z počtů. Macecha se ale belhala celou dobu za nimi. Když Jakub přišel ke skále s klíčem, opět se zobrazila tvář skalního ducha a zklamaně promluvila: „Vidím, že jste se ve skále neztratili, že jste tedy lidé dobří. Dvě přání už máte splněna, čeká vás ještě to poslední, tak si ho řádně promyslete.“ Všechna tato slova samozřejmě slyšela i macecha, která byla celá u vytržení, ale čekala ještě, co se bude dít.

„Už celé odpoledne promýšlíme, co si budeme přát,“ odpověděl Jakub: „a máme už zcela jasno. Žádný člověk, ani kdyby měl srdce z toho nejryzejšího zlata, si nezaslouží, aby dostal zadarmo to, na co se musí ostatní celý život dřít do úmoru. Navíc nás celý den potkávaly od ostatních jen závist a pomluvy. Takový život by nebyl šťastný, to by bylo ještě větší utrpení, než dosud.“
„A co si tedy dnes budete přát?“ otázal se udiveně skalní duch.
„Však uvidíš.“ řekl Jakub, těžce vydechnul, chytil se pevně s Dorkou za ruku, přiložil klíč ke skále a vyslovil jejich poslední přání: „Přejeme si, aby všechno bylo stejné jako dřív.“

Skalní duch zakřičel, jakoby hromy duněly. Dveře se ale opět otevřely. Jakub vytáhl ze dveří klíč a hodil ho do kamenné chodby, která se před nimi otevřela. Už už chtěl dveře za klíčem zabouchnout, aby se už žádnému nemohlo stát to, co jim, když v tom najednou na něj macecha zakřičela: „Stůj, ty budižkničemu! Zbláznil ses zahazovat klíč k bohatství? To může udělat jen takový pacholek, jako jsi ty!“ láteřila na něj macecha, odstrčila ho od dveří a vešla do skály.
Skalní duch zahřměl podruhé, kamenné dveře se s obrovskou ránou za macechou zabouchly a na jejich místě se ve skále objevila zkamenělá macecha. Ozvalo se třetí a největší zahřmění, až se ze skály několik kamenů odlomilo, a když ustalo, ve skále zůstala zkamenělá tvář skalního ducha.
Jakub s Dorkou se na nic neohlíželi a utíkali domů. Zjistili, že všechny věci, které si navozili na stavbu, byly pryč. Pryč byly i dvě lahvičky, které si přinesli první noc. Oběma spadl tak těžký kámen ze srdce, že to zaburácelo skoro s takovou silou jako hřmění skalního ducha.

Od té doby žili spolu Jakub s Dorkou v domku bez macechy a dařilo se jim velice dobře. Když lidé zjistili, že o vše zase rychle přišli, velmi brzy jim odpustili a byli k nim opět vlídní. Z celé té spokojenosti a pokojného života se nakonec Dorka s Jakubem dočkali tří zdravých a hlavně hodných dětí.

Takto už to ve světě chodí, že dobří a spravedliví lidé se nakonec mají vždycky hezky, protože si sami umí svůj život dobře zařídit. Zlí lidé naopak vždycky špatně skončí. A aby na to lidé ve Velaticích nezapomněli, chodí se často dívat do bývalého lomu na zkamenělou postavu chamtivé a zlé macechy a na zkamenělý obličej skalního ducha, který už nemůže na lehko nabyté bohatství vlákat nikoho do skály.
  

Z knihy Velatické pohádky se svolením autorů.

Skore: | Hlasy: 0