Pohádka o kočičím strachu

To už je dávno, kdy se lehký skřivánčí zpěv nesl denně nad Velaticemi od kuropění až do samého klekání, až to lidem ve Velaticích radostně zvonilo v uších.  Všem kočkám v okolí se koulely po jazyku sliny veliké jako  hrachy při pomyšlení na křehoučké skřivánčí masíčko. Tehdy stávala za humny hospůdka malá jako dlaň, a protože měla střechu krytou zlatavými slaměnými došky, říkávalo se jí hospoda Pod Dochem. 

Pivo tam točil hostinský Jíra, který nebyl ani velký, ani malý, ani tlustý, ani hubený, byl to zkrátka takový obyčejný mužský. Ale protože to byl dobrák od kosti a nepokazil žádnou legraci, scházela se do jeho hospody každý večer rovná polovina vesnice. Lidé chodili Pod Doch také proto, že se tam točilo nejlepší pivo v široširém okolí. Tajemství tak dobrého piva se skrývalo v hlubokém, tmavém a chladném sklepě, který byl vykopaný přímo za výčepem, a soudky v něm měly tu správnou teplotu, při které je pivo jako křen a chutná jako mana nebeská. Soudkům se ve sklípku dařilo také proto, že tam bylo čisťounko jako v klícce. Nebyla tam totiž jediná myš, která by svými zoubky mohla soudky prokousat a svým rejděním udělat pivu nějakou neplechu, hlídkovali tu totiž dva bystří mladí kocouři. Sazínek, který byl černý právě tak, jako saze z komína, a mourovatý Drápek. Těm by neproklouzla přes dvůr hospody ani blecha, natož šedivá myš. Tak bylo v hospodě u dobrého piva vždycky pěkně veselo.

Pravidelným hostem v hospodě Pod Dochem býval i jeden chalupník, kterému se říkalo kulhavý Lojza. Byl to válečný veterán, jemuž prý zůstala v noze odražená olověná kule, která mu tlačila pod pravým kolenem tak silně, že při každém kroku na pravou nohu napadal, jako by ji měl o kus kratší. Sedával většinou u stolu hned u zdi, aby pěkně viděl na každého, kdo do hospody přijde, to aby mu neuniklo, co se v lokále šustne. Rád se každému na potkání pochlubil historkami z vojny, ve kterých byl vždy hrdinou, a široko daleko nebylo nikoho, kdo by neznal dopodrobna, jak to bylo s tou olověnou kulí, co se mu usídlila pod pravým kolem. Hospodský Jíra si z něj jen tak z legrace utahoval a říkával mu: „Tobě ta slova z té tvé huby jenom lítají, Lojzo, a že bys někdy přinesl něco do huby, to tě nenapadne.“ Po těchto slovech se Lojza vždycky začertil, až se mu v očích zajiskřilo a hned volal: „Kdybych měl na čem, tak bych vám udělal takovou pečínku, že byste se olizovali až za ušima. Upekl bych vám zajíčka tak, jak jsme si ho dělávali na frontě!“  „Sliby, chyby!“ volali všichni kolem a smáli se.

Když pak zase jednou Lojza básnil o svojí pečínce, jeden sedlák se neudržel, bouchl do stolu a poslal svého synka, co cvrnkal s kamarády kuličky u cesty, aby od panímámy přinesl plech na posvícenskou husu. Postavil ho před Lojzu a začal hlasitě všechny zvát na příští sobotu do hospody Pod Dochem, že se bude podávat výtečná Lojzova pečínka ze zajíčka. Lojzovi to zase jiskřilo v očích jako obyčejně, protože se všichni kolem smáli, ale hlavou mu blesklo: „Jen se nebojte, milánkové, já vám ještě ukážu!“ Dopil pivo, vzal si pod paži posvícenský plech a vyrazil ke svému domku.

Týden se s týdnem sešel a byla tu zase sobota. Všichni už seděli na svých židlích, jen Lojzovo místo bylo pořád prázdné.  „Já myslím, že Lojza žádnou pečínku, nepřinese, celý týden se tu neukázal,“ povídá hostinský Jíra. Jenže ještě to ani nedořekl, už všichni viděli, jak se v červené záři zapadajícího letního sluníčka objevila kolébající se postava s pekáčem v ruce.

Lojza dorazil do lokálu, postavil plech zakrytý bílým plátýnkem na stůl uprostřed místnosti a tiše pronesl: „Tady je ta pečínka.“ Sedlák, kterému patřil ten posvícenský plech, odkryl plátýnko a skutečně, na pekáči ležela zlatavá pečínka obložená kousky zeleniny.

Sedlák ochutnal jako první. Ulomil si malé sousto masa a vložil si ho do úst. V hospodě nastalo hrobové ticho. Nikdo ani nedýchal. Všichni čekali, co sedlák o pečínce řekne, vždyť se už od středy dohadovali, zdali Lojza pečínku přinese a jaká asi bude. Sedlák zvážněl, zapráskal knírem, pak se široce usmál a povídá: „Teda Lojzo, tak znamenitou pečínku ze zajíčka jsem jaktěživ nejedl. To ses vyznamenal!“ Plácal Lojzovi po ramenou a hned mu za tu dobrotu poručil jedno vychlazené pivo. Pak pozval všechny kolem, aby taky ochutnali. Každému se z té lahodné vůně, co naplnila hospodu, stejně už sbíhaly sliny, jako mravenci na kousek cukru. Všichni koštovali a nebylo nikoho, koho by Lojzova pečínka nepohladila po mlsném jazýčku. Jen kocouři se nerudně dívali z dálky a kouleli svýma smaragdovýma očima.

To bylo pochval, to bylo gratulací a plácání po zádech, kterých si Lojza ten večer užil, jako ještě nikdy. A toho piva, co mu všichni kolem naporoučeli, bylo tolik, že by to za jeden večer nevypil, ani když byl ve svých nejlepších letech, a tak si je nechal napsat, že si je vypije někdy jindy. Taková pozornost ode všech kolem se Lojzovi náramně zamlouvala. „Tak když vám tedy tak chutnalo, upeču vám za týden zase kousek masíčka.“ Slíbil kulhavý Lojza a v duchu si mnul ruce, jak se mu to s tou pečínkou povedlo. Při cestě domů si přepočítával, kolik ušetřil za to darované pivo dnes a kolik by to bylo, kdyby nosil pečínky celý měsíc, nebo raději celý rok. Byl to totiž starý lakota a pít zadarmo se mu náramně zalíbilo.
Za týden v sobotu se v hospodě za humny zase jedla Lojzova pečínka. To bylo zase mlaskání, chválení, poroučení piva, stejně jako napoprvé. Jen kocourům se ta pečínka zase moc nepozdávala. Masíčko měli rádi a o zabíjačce by si byli pro všechny ty vůně pečínek a jitrnic hlavu ukroutili, ale tato Lojzova pečínka jim tuze nevoněla. Neměli ale dlouhého stání, ten večer byl měsíc v úplňku a to se na kopci Pleskáči nad mlýnem koná pokaždé velký kočičí sněm, na který se potichoučku a polehoučku připlíží všechny kočky z vesnice.
Když kocouři z hospody dorazili, sněm právě začínal. Jako obyčejně mu předsedal rezatý kocour Barnabáš, který byl doma na největším statku v dědině a který byl nejsilnější ze všech kocourů, kam jen kočičí oko dohlédne.

Nejdříve se kocouři pěkně pozdravili a pak začal Barnabáš rozpravu o tom, kolik myší je možné nechat na statcích, aby nesežraly moc zrní po letošních žních, a přitom jich zbylo dost, aby kočky neměly v zimě nouzi o jemné myší masíčko. A když domluvil, ptal se, stejně jako vždy, každé kočky a kocoura, kolik myší se prohání po jejich domácích statcích a kolem domků jejich pánů, aby věděl, jestli se někde nepřemnožily a kam tedy poslat posily lovců. Jedna kočka po druhé povídala, kolik myší od posledního úplňku chytila a kolik se jich ještě schovává v tmavých dírách. Barnabáš jen spokojeně přikyvoval a souhlasně vrněl. Až když měla povídat o myších Jůlinka, kočička z domku na růžku za potokem, zpozorněl. Ne snad proto, že by se mu nezdál počet myší, ale proto, že místo jejího líbezného mňouknutí se rozlilo po kraji chladné ticho. Rozhlédl se pořádně a Jůlinka nikde. Tiše se zeptal: „Viděl někdo z vás, moji milí, Jůlinku?“ Ale všichni jen vrtěli hlavou.
„Snad se někam zaběhla,“ povídala Pracička, mladá kočička s černou kaňkou přes levé oko, „včera, když jsem běhala za potokem, byla její miska plná mléka celý den. Zdá se, že si ani nelízla.“
„Ba ne!“  kroutil hlavou nevěřícně Barnabáš, „Jůlinka by se z Velatic bez rozloučení určitě nikam nevydala a ani by nebylo proč odcházet, měla se u svých pánů náramně! To se jí jistě stalo nějaké neštěstí!“ zavrčel.
 „A Mourek ze statku u zvoničky se neukázal už déle než týden. A to jsem si na něj myslela!“ špitla smutně Fanynka ze starostova stavení. Kočky kolem z toho měly oči navrch hlavy.

„To se mi přestává líbit,“ přidal na hlase Barnabáš. „To přece není samo sebou, že se nám tu ztrácejí naši věrní druhové. Někdo z vás přece musel zahlédnout něco podezřelého.“ Obrátil se na všechny kolem.
Sazínek si dodal odvahu a pověděl: „Možná, že by pomohlo toto. Kulhavý Lojza přinesl k nám do hospody už podvakrát pečínku ze zajíčka, ale bylo na ní něco tuze podivného. Nevoněla, jako to bývá, když ji dělá panímáma, že se sliny zabíhají až do kožíšku.  Ta vůně se mi zdála známá, ale jazýček se z ní neradoval, spíš nás s Drápkem zaháněla do kouta za pec.“
„U všech kocourů zelenookých!“ zahudroval Barnabáš, „vždyť ten Lojza nejspíš upekl naše kamarády!“ Tu se všichni ulekli a přikrčili se do trávy.
„A za tu pečínku Lojzu ještě všichni chválí, poroučejí mu pivo a Lojza si pod stolem jen mne ty svoje špinavé ruce,“ dodal k tomu ještě Drápek.
„Tak to ne!“ vykřikl Barnabáš. „Lojza je lakotný, jako žádný jiný v celých Velaticích. Jestli s tím něco neuděláme, nadělá kvůli pivu pečínku z nás ze všech!“
Všichni se polekali a začali pobíhat po Pleskáči jeden přes druhého vykřikovali: „Jémináčku, jémine, copak si počneme?“

Barnabáš všechny uklidnil a vysvětlil, že když je kočičí osada v ohrožení, může se použít jednou za sto let velké kočičí kouzlo, které pomůže všem kočičkám a kocourům z jakékoli nesnáze. Zavolal všechny blíž, něco jim velice potichounku pošeptal do oušek a už hop a skok, všechny kočky se jako jeden muž ženou k hospodě za velatická humna a rovnou k hospodskému sklepu. Jen Barnabáš se hrnul ke dveřím hospody. Něco zamumlal, a najednou se rezatého kocoura stal mládenec.

V hospodě byla výborná nálada, všichni se smáli, Lojza si spokojeně usrkával svoje darované pivo a před ním na pekáči se krčily už jen poslední dva kousky jeho pečínky. V tom se rozrazily dveře hospody a do lokálu vstoupil cizí mládenec, oblečený do heboučkých šatů s krajkovým límcem u košile, jako nosí vznešení pánové u císaře pána a hned si to štrádoval přímo ke stolu, kde seděl Lojza. Posadil se vedle něj, sundal si klobouk a pod ním se objevila zrzavá hlava, jako hřebík na loňské hodové máje. Zamrskal rezavým knírkem a hned se dal s Lojzou do řeči: „Tak jsem slyšel, milý pane,“ povídal kulhavému Lojzovi z očí do očí, „že umíte pečínku, jakou neudělá nikdo široko daleko.“
Lojza ani nehnul brvou a řekl s jistotou v hlase: „Tak to jsou tady správně panáčku, takovou pečínku, jako dělám já, jen tak někde nenajdete!“
„Pokud mi nabídnete pečeni, jakou jsem ještě nejedl, bohatě se vám odměním,“ šeptal Barnabáš Lojzovi jen tak do ouška, aby ho nikdo okolo neslyšel.
Lojzovi to při pomyšlení na bohatství v očích jen zajiskřilo a hned přisunul před cizího pána posvícenský pekáč. „Tu máte, vzácný pane. Tyhle dva kousky jsou tu jen pro vás!“ vyhrkl ze sebe.
Barnabáš si k pečínce přičichl, rezavý knír se mu naježil a jeho zuby jen tiše zaskřípaly. „Ale to není zajíček, viďte pane Lojzo.“ Mrkne na něj. Lojza se jen potutelně zasměje a lehce kývne.
„Takovou pečínku jsem skutečně dosud nikdy nejedl. Pojďte tedy za mnou, ať vás za tu pečeni mohu náležitě odměnit,“ řekl tiše Barnabáš a pokynul Lojzovi ke dveřím.

Vyšli ven, Barnabáš vedl tajemného kuchaře k hospodskému sklepu a pronesl: „Za tu vaši pečínku si smíte odnést tolik zlaťáků z tohoto sklepa, co si jen nasbíráte. Podívejte, co jsem vám jich tam nasypal.“
Lojza si myslel, že se cizí pán zbláznil. „Co by zlaťáky dělaly v pivním sklípku?“ říkal si pro sebe, ale chamtivost mu nedala, aby se nepřesvědčil. Přistoupil blíž ke schodům do sklepa a v tu chvíli spatřil, jak je celý sklep posetý drobnými žlutozelenými, svítivými kolečky. Hned ho napadlo, že tam musí být aspoň měšec zlatých penízků. Sáhl po prvním penízku, na prvním schodu, ale ten se najednou ztratil. Lojza se zakabonil, ale neomylně se vydal za dalšími blyštivými kousky dolů do sklepa. Když se natahoval po dalším z nich, nevšiml si v zaslepenosti snadno nabytým bohatstvím, že na druhém schodu sedí Sazínek s kožíškem černým jako nejtemnější noc. Zakopl o něj kulhavou nohou a už se kutálel po schodech dolů do černého sklepa. Když dopadl na dno sklepa, byl dočista bez života. V tu chvíli ze sklepa vyběhly všechny kočky, co jich tehdy ve Velaticích bylo.

Jen Barnabáš, pořád ještě v lidské podobě stál u sklepa a povídal: „Tvá chamtivost a zlá vůle tě, Lojzo, dohnala až na dno toho sklepa. Jen člověk bažící po bohatství víc, než po čemkoli jiném, vidí za úplňku místo kočičích očí zlaté penízky, a proto teď slyš moji kocouří kletbu. Za to, že jsi chtěl získat bohatství a slávu tím, že jsi udělal pečínku z tvorů, kteří se starají o to, aby myši nezničily sedlákům úrodu, bude tvá černá duše navždy strašidlem toho tmavého sklepa.“

A tak se také stalo, Lojzovo tělo se dočista vytratilo, jen bylo slyšet tiché skřípání jeho raněného kolene.
A protože se tak Lojzovi stalo kočičí kletbou, bylo z něj strašidlo nejen pro lakotné lidi, ale taky pro kočky a kocoury. A tak se Sazínek s Drápkem přestěhovali, jeden na statek ke zvoničce na místo Mourka a druhý do domku na rohu za potokem místo Jůlinky. A tak nezůstala v hospodě, kde se jedla ta podivná pečínka, jediná kočičí tlapka a do pivního sklípku se nastěhovalo tolik myší, že se zakrátko pustily i do soudků s pivem. Pivo se pokazilo, už nikomu nechutnalo, a tak do hospody Pod Dochem přestali všichni chodit. Jíra hospodu zavřel, z Velatic se odstěhoval, ale ten temný sklep, ten je tam dodnes. A tak, když se nějaká kočka zatoulá za humna, vidíme, jak odtud rychle peláší zase pryč. Je to proto, že si kočky mezi sebou řekly o tom kočičím strašidle, které bydlí ve dne ve sklepě a v noci chodí kolem a straší koťata posvícenským pekáčem.

Hospodu za humny ani došky už dnes nenajdete, ale ten kočičí strach ve Velaticích zůstal a o něm by vám kočky mohly vyprávět.

Z knížky Velatické pohádky, s dovolením autorů.

Skore: | Hlasy: 0