Pohádka o velatickém Komíně

V dobách, kdy byla tráva ještě zelenější než dnes, kdy všechny vozy byly ze dřeva a kouřilo se jedině z komínů, sloužil na jednom velatickém statku mládenec jménem Matěj. Byl to chlapec pracovitý, spravedlivý a všichni ve vesnici ho měli rádi. Jenže hospodář, starý mrzout a ukrutný lakomec, pro něj neměl jediného vlídného slovíčka. Od Božího rána mu za jeho práci odplácel jen spíláním a hubováním. Matěj u něho neměl jednoduchou službu.

Jednoho večera, když se Matěj vracel ke stavení s ošatkou sesbíraných vajec, připletl se mu pod nohy jeho nejlepší přítel ze statku, hospodářův pes Baron. Žadonil o pohlazení a nic nedbal na Matějovo domlouvání. Vyskakoval mu až k pasu tak dlouho, až nebohého chlapce povalil na zem. To se však nemělo stát. Vajíčka se rozsypala po dlážděném dvoře a dobrá polovina se jich rozbila. Když to hospodář uviděl, samou lakotou se mu zatmělo před očima, popadl bič, který měl pověšený na vratech od maštale a rozběhl se za chudákem Matějem. „Tak se mi odplácíš za střechu nad hlavou, ty darmožroute,“ křičel na něj, když ho hnal přes dvůr a zahradu ven ze statku. „Táhni ke všem čertům, ty budižkničemu. A ta vejce mi zaplatíš, to si pamatuj,“ slyšel za sebou Matěj ještě hodnou chvíli láteřit svého bývalého pána.Zpátky na statek se vrátit nemohl, to bylo jisté. Rozhodl se tedy, že se rozhlédne po kraji z nejvyšší skály, co vyčnívá kousek za Velaticemi ze stráně, které říkají Slepencová, aby se podíval, kterým směrem se má vydat hledat si novou službu.

Když vystoupal skoro až na vršek, uviděl, jak na skále sedí nějaký cizí stařeček.
„Jen pojď, Matěji, už tady na tebe čekám,“ přivítal ho stařeček.
„Na mě?“ divil se Matěj. „ A odkudpak znáte moje jméno, dědečku?“
„Znám nejenom tvoje jméno Matěji, vím taky, že hledáš službu,“ odpověděl mu. „A taky vím, že jsi člověk pracovitý a právě někoho takové hledám, abych mu nabídl službu v mém domě.“
Matěj si pomyslel: „Jakou práci mi může tento chudičký dědeček asi nabídnout?“
Dědeček se pousmál a povídá: „Já nejsem jen tak obyčejný stařeček, jak si myslíš, Matěji. Když pro mě budeš pracovat třeba jen jediný den, bohatě se ti odměním. Jen jestli by ses nebál?“ Matěj, který měl pro strach uděláno, odpověděl, že vezme jakoukoli službu. „I kdyby to byla služba v samotném pekle?“ zeptal se tiše stařeček.
„I takovou bych přijal,“ odpověděl mladík.
„Nuže poslyš, Matěji! Já jsem totiž sám pekelný pán a tato skála, na které sedím, není taky jen tak obyčejná. Je to jeden ze sedmi pekelných komínů. A stejně jako každý komín, když se nevymetá, přestane i ten pekelný jednou táhnout. A tak, když ho dokážeš vymést dřív, než se rok s rokem sejde, odměna tě nemine.“ Vymetání komínů, to byla Matějova práce z nejmilejších!
„Na takový komín, mi bude stačit přece jediný den,“ vyhrkl ze sebe.
„Jen se neukvap!“ napomenul jej pekelný pán a jedním lusknutím prstů je oba přenesl do horoucího pekla. Luskl prsty podruhé a vtom kolem nich stála nastoupená čertovská četa s kominickým náčiním nebývalé velikosti.
„Tohle nářadí, milý Matěji, je tvoje. S ním se dej do práce a neotálej! Do zítřejšího večera ať jsi hotov, sic bych tě musel za tvoji troufalost, vzít si jen tak službu v pekle, potrestat.“
Matěj tedy vzal ohromnou kominickou štětku a další náčiní a jal se čistit ucpaný komín. Nářadí však nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát. To proto, že čím je člověk spravedlivější, tím je jeho služba v pekle snazší. A tak Matějovi šla práce od ruky. Saze jen létaly a ohromné kbelíky se plnily mourem, jako by je někdo očaroval.
K večeru druhého dne přišel pekelný pán k Matějovi, aby se přesvědčil, jak se svou prací pokročil. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl Matěje, jak odpočívá a komín, který měl čistit, je vymeten do poslední saze.
„Vidím, že jsi člověk pracovitý, pravdomluvný a spravedlivý, Matěji,“ řekl mu. „Peklo nad tebou tedy nemá moc a právem ti náleží odměna, kterou jsem ti slíbil.“
Luskl svými prsty potřetí a najednou stáli na stejném místě, odkud si Matěje odnesl do své pekelné říše a spolu s nimi tam stál i pytel plný dukátů.
„Jen ber, to je tvoje odměna!“ řekl s úsměvem na tváři a ztratil se mladíkovi z očí. Matěj stál na stráni, jako opařený. Stále tomu všemu nemohl uvěřit.

Na druhý den se Matěj vrátil zpátky do vesnice a nestačil se divit. Všechno bylo nejméně o rok starší. To proto, že jediný den v pekle trvá stejně tak dlouho, jako na zemi celičký rok.

Protože byl spravedlivý, vydal se nejprve na statek, kde posledně sloužil, aby hospodáři zaplatil svůj dluh za rozbitá vejce. Když hospodář uviděl pytel dukátů, který si Matěj přinesl, hned se vyptával, kde k němu přišel. Matěj mu ani nestačil dovyprávět příběh o svém štěstí do konce a lakotný hospodář se už rozběhl k pekelnému komínu, aby žadonil o službu, za kterou se tak královsky platí.

„Jen pojď blíž, hospodáři, už tady na tebe čekám,“ zval ho jakýsi hlas blíž ke komínu. Hospodář se opřel rukama o skálu, najednou se ozvalo lusknutí prstů a z komína se zakouřilo, jako nikdy dříve. Lakotného hospodáře však už nikdy nikdo nespatřil.

A jak to bylo s Matějem? Ten si za svoje dukáty nechal postavit nejkrásnější statek v okolí a ještě mu zbylo dost, aby podělil všechny dobré a potřebné.

Od té doby, když se nad velatickým Podškolím vznáší bílá mlha, se vždycky povídá, že pekelný pán zatápí pod kotlem. A taky se povídá, že není radno, aby se ten, kdo nemá čisté svědomí, přibližoval ke skále, která je vlastně sedmým komínem ze samotného pekla.

Skore: | Hlasy: 1