Smutný klavír

„Sofinko, pojď hrát chvilku na klavír!“ volala maminka a snažila se o co nejpříjemnější hlas. Když dceru hezky zavolá a ukáže jí, že hrát na klavír je vlastně velmi zábavné, třeba nebude dělat takové scény! „Ale já si chci ještě chvilku hrát, maminko,“ odpověděla sedmiletá Sofinka. Právě si hrála, že je princezna, která je strašně vznešená, a proto celý den jen sedí, ovívá se vějířem a jí bonbony.

Za deset minut přišel za Sofinkou tatínek, „Sofinko, už je čas na klavír!“ „Ještě ne tati“, odpověděla hbitě Sofinka. „Ale Sofinko, jenom deset minut, potom tu hru dohraješ.“ „Já ji dohraju teď a pak budu hrát na klavír.“  „Sofie!“ A z pokoje se ozval dětský ryk.

„Ach jo,“ povzdechl si smutně klavír, „copak se v životě nedočkám toho, aby na mě někdo rád hrál?“ „Ano, ano,“ otevřely se s povzdechem dětské noty s krásnými obrázky. „Nás taky nikdo nemá rád. Tolik nám nevadí, když se nad námi Sofinka vzteká, ale když nám čmárá po obrázcích a ke všemu nás hraje špatně, tak to je i na nás moc.“ Noty se smutně zaklaply, a i když měly veselou obálku, bylo na nich vidět, jak moc jsou smutné. „ Ale no tak, přece nebudeme smutní kvůli jedné hloupé holčičce,“ řekl metronom a všichni se k němu otočili. „ Já si ještě pamatuju, jak se na klavír učil hrát Sofiin tatínek. Ten neměl za mák talentu. A když mě mu představili jako kamaráda metronoma, který mu pomůže hrát pěkně v rytmu, mrštil mnou o zem!“ Stolička od klavíru se vztekem prudce roztočila a Klavír pevně sevřel víko. A tak to šlo týden co týden. Rodiče se snažili Sofinku přemluvit, aby alespoň chvilku hrála na klavír. Ale marně. Rodiče už to vzdávali, Sofinka v rodinných bitkách s přehledem vyhrávala a klavír byl den ode dne smutnější a smutnější.

Jednoho dne měla maminka návštěvu. Přišla její kamarádka paní Hedvika. Chvíli si s maminkou povídala a pak se šly spolu podívat za Sofinkou do jejího pokoje. Jakmila paní Hedvika uviděla klavír, tak se zeptala Sofinky, jestli na něj umí něco zahrát. Sofinka se trochu styděla, že nic neumí, a tudíž nemůže paní Hedvice nic předvést. Maminka se snažila vysvětlit, že to Sofinku moc nebaví, a tudíž ani moc necvičí. Paní Hedvika se jenom usmála, zasedla ke klavíru a zahrála tak krásnou písničku, že se všem až tajil dech. Klavír jásal a zpíval ze všech sil a hned byl o moc veselejší.

Sofince se moc líbilo, jak paní Hedvika hrála a jak její klavír vypadal najednou tak veseleji. I ta klavírní stolička se jí zdála mnohem pohodlnější. Dokonce i obrázky ve jejích notách klavírních cvičení vypadaly veseleji a barevněji. Sofinka se rozhodla, že chce taky umět takhle hrát, aby její klavír, stolička i noty byly veselé. Kdoví, třeba bude veselejší i maminka, tatínek a možná i babička.  A tak začala cvičit. Ne vždycky se jí chtělo. Ne pokaždé se jí dařilo. Ale vždy si vzpomněla na paní Hedviku a na její krásnou písničku a zase šla cvičit. A za pár let hrála Sofinka tak dobře, že ji přijali na speciální hudební školu.

A klavír? Ten byl šťastný, že byl dobře využit, že se mu krásně hrálo, protože nejhorší by bylo, jak sám pravil, žít celý život s tím, že na něj kdysi špatně a neochotně hrála jedna strašně protivná holčička.

Skore: | Hlasy: 1