Vodnická pohádka

Tenkrát, když byla ještě voda ve velatickém rybníčku čisťoučká jako křišťál a na hladině kvetly lekníny všech barev, žil u rybníčku vodník, který si říkal Vodomil. Nosil zelený, trochu umolousaný fráček, pruhované zelenožluté kalhoty a malý zelený cylindr, kolem kterého měl omotané různobarevné pentličky. Jako každý vodník měl také velký nos, kulaté oči a dlouhé vlasy.   

Vodomil nebyl nijak zlý vodník, všichni ze vsi se mu ale raději vyhýbali a na ryby k rybníčku chodili, jen když se Vodomil vypravil po potoce na cesty. Cestovával prý po proudu k rodině až na Vltavu. Dlouho však již Vodomil na žádné cestě nebyl a vysedával pouze u rybníka, a tak se u rybníka dlouho nikdo neukázal.
Sedával jen na břehu, na stavidle nebo na vrbě a brumlal si pod nos svoje „bre-ke-ke“. Možná i proto se z Vodomila stal po čase samotář a mrzout, že se u rybníčku neukázala živá duše.

Dušiček schovaných v hrníčcích pod pokličkou měl ale ze starých dob celkem dost. Když byl ještě mladý, chodívala k rybníku spousta mladých hochů na ryby nebo do potoka na raky a nejedno mladé děvče se nechalo nalákat na barevné pentle v rákosí nebo na vrbě. Všechny tyto hrníčky měl Vodomil pečlivě schované pod hladinou, pěkně hluboko ve své komůrce, kterou prý míval hned pod stavidlem.
V době, z které je vyprávěn náš příběh, však Vodomil nechytal žádné duše, žádná už mu za to nestála. Jediné, co chytil na jaře, byla pořádná rýma a z nosu mu kapalo ještě víc než ze šosu.

Jednoho dne, když si šel natrhat novou várku lopuchového listí, které měl místo kapesníků, uslyšel, že se k rybníčku blíží a prozpěvuje si. Schoval se mezi největší lopuchy a pozoroval, co se bude dít. Přes polámanou lávku, která vedla přes potok k rybníčku, přeskákalo mladé děvče v barevné kostkované sukni, s dlouhým copem a kopretinami ve vlasech. V ruce nesla košík, zpívala si a tancovala sama pro sebe na hrázi rybníka. Vodomil koulil svoje velké oči přes lopuchový list, který ho zakrýval a sám nevěděl, proč se vlastně bojí, že by ho mohlo to mladé děvče spatřit, ale čím víc se děvče blížilo, tím víc za lopuchovým listem choulil.
Najednou se děvče zastavilo jen malý kousek od Vodomila a sehnula se k lopuchovému listí. Vodomil celý vystrašený najednou ucítil, jak mu teče z nosu a jak ho hrozitánsky svědí jeho celý velký nos. Vodomil se bál pohnout, a tak ho nos svědil čím dál víc, až to nakonec nevydržel a z plných plic si kýchnul, až to všemi lopuchy kolem zamávalo.

Děvče leknutím poskočilo, vykřiklo, košíček jí vyletěl z ruky a padl Vodomilovi přímo na hlavu. Děvče se začalo smát na celé kolo a říkalo: „No, to se povedlo, s tím puškvorcem na hlavě vypadáš úplně jako hastrman!“
„Co se směješ, ty hloupá,“ povídá Vodomil uraženě. „Já jsem hastrman! Jsem vodník Vodomil a tento rybník je odjakživa můj rajón a živá duše se sem bojí vkročit! Jestli se budeš ještě chvíli smát, stáhnu tě pod hladinu a hned bude po smíchu!“ Během své řeči si strhl košík z hlavy, ale nestačil ani pořádně větu dopovědět a najednou se začal nadechovat: „He-he, he-he-he, He-pčííí!“
„Prosím tě, kam ty bys mě stáhnul? Vždyť jsi takový věchýtek, že se při tom kýchnutí málem vejpůl zlomíš,“ a děvče zase spustilo svůj zvonivý smích.
Je pravda, že Vodomil nebyl žádný hromotluk a že všichni vodníci jsou spíš menší postavy a právě proto nosí vysoké klobouky nebo cylindry. Přesto si to však Vodomil nemohl nechatlíbiz: „Co si to dovoluješ?“ obořil se na ni, „já mám síly vždycky dost, abych přemohl i toho nejstatnějšího sumce na Moravě i v Čechách! A kdo jsi a odkud jsi přišla, že se nebojíš až k mému rybníku přijít a ještě se na mě tak utrhuješ?“ a opět se ozvalo bouřlivé „Hep-pčíí!“, u kterého Vodomilovi cylindr na hlavě poskočil, a všechny pentle mu spadly do očí
„No, to tedy na Moravě ani v Čechách nemáme moc velké sumce, pokud je takový hastrmánek přemůže,“ vysmívalo se pořád děvče. Hnedle se však uklidnilo a s náležitou hrdostí dodalo: „Jmenuji se Jozefka, vydala jsem se z mojí rodné vísky na cesty, abych poznala různé byliny, co v naších krajích rostou a od jakých neduhů nám mohou pomoci. Jdu už nějakou dobu po proudu tohoto potůčku, prý mu říkají Rokytnice, a z cesty jsem viděla, že u tohoto rybníčku roste pěkný puškvorec, tak jsem si řekla, že si nějaký natrhám.“
Vodomil se na chvíli odmlčel, aby vymyslel, jak na Jozefku spustí, ale dřív, než stačil cokoliv vyslovit, ozvalo se opět: „Hehe-he, he-pčííí!“ a celý sebou u kýchnutí škubnul, až mu cylindr spadl do lopuchových listů.
Jozefka se jen zvonivě zasmála, přitiskla si ukazováček na rty, chvilku se zamyslela a pak se zdvihnutým ukazováčkem vykřikla: „Počkej chviličku!“ Zašmátrala v kapsičkách na sukni a odběhla ke starým vrbám nasbírat spadlé dříví.

Vodomil se nejdříve nezmohl ani na slovo a Jozefky si nevšímal, ale když viděl, že Jozefka rozdělává oheň, ihned začal láteřit: „Ty rozděláváš oheň tady u rybníka? To snad chceš všechny ryby a žáby vystrašit? Že na tebe pošlu všechny užovky, aby tě hezky zpátky proti proudu vyprovodily?“
Jozefka se ale ničeho jen tak nezalekla a odpověděla: „Jen ještě chviličku počkej a neboj se, vody je tu všude dost a já oheň hnedle uhasím.“ Postavila pak na oheň malý kovový rendlíček s vodou, a když voda začala bublat, nasypala do ní nějaké bylinky, co před tím našla v jedné ze svých kapsiček. Vodomil si jí už zase ale nevšímal, seděl na stavidle a rousal si nohy ve vodě a mrzoutsky si brumlal pod těch pár dlouhých zelených vousů, co mu splývaly pod nosem.

Za chvíli přispěchala Jozefka s rendlíčkem v ruce: „No, to se už nedivím, že máš takovou rýmu, když si mácháš nohy ve studené vodě a jsi pořád mokrý, že ti ze šosu kape. Tady jsem ti udělala medicínu, aby tě to kýchání nepřetrhlo!“
Vodomil se ale jen zamračil: „Já jsem vodník, já musím být pořád mokrý a tu tvoji medicínu si nech, já jsem zdravý jako ryba!“
„Tak si jen přičichni a dej si čaj jen na chuť a uvidíš, že ti bude chutnat“ a Jozefka podstrčila Vodomilovi pod jeho velký nos rendlíček s čajem. Ta vůně, co se z rendlíčku linula, Vodomilovi prostě nedala, opatrně vzal rendlíček a začal pomalu usrkávat.
„To je dobrota! To je ladička. Takovou jsme už dlouho neměli“ brumlal si pro sebe Vodomil, a když rendlíček skoro celý vyprázdnil, zeptal se: „A co je to vlastně za čaj? A proč by mi měl od rýmy pomoci?“
„Sedm lístků máty peprné – spraví tvoje zdraví chatrné!“ odpověděla Jozefka. „Je to čaj z máty, přidala jsem ještě kapku chudobkového medu pro sladší chuť a snítku mateřídoušky na lepší spánek.“
Vodomil mezitím dopil zbytek čaje a opravdu na něj přišlo spaní. Ještě stačil při zívání Jozefce poděkovat, schoulil se přímo na stavidle a spokojeně usnul.

Druhý den ráno se Vodomil probudil mnohem později než obvykle a také mnohem odpočatější. Protáhl si svoje hubené tělíčko a už už čekal, že si jako vždy po ránu pořádně kýchne a ono nic. Sáhl si na nos a byl suchoučký jako nikdy před tím. Vodomil se zaradoval, chtěl Jozefce ještě jednou pěkně poděkovat, ale zjistil, že nikde u rybníčku už není. Začínal být už pomalu smutný, že ho Jozefka opustila bez rozloučení, ale v tom najednou z dálky za potokem uslyšel zpěv. Myslel si, že ještě stihne Jozefku na odchodu a vydal se hned za jejím zpěvem. Po dlouhé době, co vysedával jen u rybníka, přešel zase jednou potok a šel dál za Jozefčiným hlasem. Nešel ale dlouho a zpěv slyšel blíž a blíž, šel po cestě do stráně hned přes cestu naproti rybníčku a na louce na kopci uviděl Jozefku, jak pobíhá z místa na místo a zpívá si.
„Jozefko,“ zavolal na ni, „já už myslel, že jsi utekla. Děkuji ti mockrát, ten včerejší čaj mě opravdu postavil na nohy a rýmu zahnal. A tak krásně jsem už dlouho nespal.“
„Ne nadarmo mi doma říkají Pepina, co léčí bebina,“ zasmála se Jozefka. „A nepostávej tam tak a pojď mi pomoct natrhat jitrocel, podívej, co ho to kolem je.“
„Já bych ti rád pomohl, Jozefko, ale když já ani nevím, jak jitrocel vypadá.“
Jozefka se zase jen zvonivě zasmála: „Pojď za mnou a já ti ukážu, jak vypadá a ukážu ti i spoustu dalších bylinek, co tu u vás roste.“
A tak spolu strávili krásné odpoledne, kdy Jozefka Vodomilovi vyprávěla vše o léčivých účincích každé travičky a květinky, kterou na louce potkali. Když se ale vrátili k večeru k rybníku, Vodomil se začal celý ošívat.
„Achich ouvej, po dlouhé době jsem se za Rokytnici vydal, celý den bez vody byl a teď mě pod koleny pálí a svědí jako čert!“ zoufal si Vodomil. „Tys mi teda dala Jozefko, nemám teď chvilku klidu. Nemůžu sedět ani stát, ani máčení ve vodě nepomáhá a pod koleny pořád štípe a kouše!“ Vodomil stále poskakoval a pobíhal po břehu rybníka, vyhrnoval si nohavice, hned se pod koleny škrábal, hned zas nohy ve vodě máčel, ale nic nepomáhalo.

Když Jozefka všechny nasbírané bylinky na sušení dala, chytla Vodomila za ruku a řekla: „Zůstaň jen chvilku v klidu a otoč se, já se ti pod ta tvoje zelená kolínka podívám.“ Vodomil se uklidnil a zastavil se. Najednou ucítil, jak ho Jozefka lechtá pod jedním kolenem. „Jozefko, Jozefko, nech toho, to strašně lechtá!“ začal se svíjet Vodomil.
„Vydrž jen chviličku a bude to,“ odpověděla Jozefka a Vodomila uklidnila krásná vůně bylinky, kterou ještě nepoznal. Za chviličku ho Jozefka polechtala i pod druhým kolenem a svědění, pálení a kousání v tu ránu ustalo.
„Co jsi to udělala za kouzlo, Jozefko?“ divil se Vodomil.
„Jedno klíště, druhé klíště – třetí snad nechytneš příště!“ pravila s úsměvem Jozefka a dodala: „měl jsi pod každým kolenem pěkně napité klíště, které se ti tam zakouslo na louce, ale ničeho se nemusíš bát, obě klíšťata jsem opatrně vytočila ven a kolena ti namazala tinkturou z rozmarýnu a lžičky octa – teď už na tebe žádné klíště nesedne. To mi věř!“
„Děkuju ti nastokrát, Jozefko, a ne že se zase ráno zase vypaříš jako pára nad hrncem.“
„Neboj se, Vodomile, a nech si zdát pěkné sny.“

Tak skončil druhý den, kdy Jozefka opět Vodomilovi díky svým bylinkám pomohla. Třetí den ráno si Vodomil raději přivstal, aby Jozefku u rybníčku našel. Hned, jak si po noci slepené oči rozetřel, uviděl Jozefku, jak na kraji rybníka rákosí čistí a protrhává. Rozběhl se za ní a pokřikoval: „Jozefko, Jozefko, dobré ráno přeju! Tak kampak dnes vyrazíme na bylinky, Jozefko?“ ale tak poskakoval, najednou se svalil na zem, držel se za nohu a vykřikl: „Au, au, au!“
Jozefka k němu přiběhla: „Copak se ti stalo, Vodomile?“
„Dnes asi na bylinky nepůjdu, Jozefko,“ řekl vodník smutně, „podívej, mám v patě zapíchnutý háček, který tu nechali rybáři, když jsem byl pryč. Ouvej, ouvej a jak pekelně to bolí. Připadám si jako kapr před Vánoci.“
„Ále, to nic není, zavři na chvilku oči a mysli na to nejkrásnější, co tě kdy v životě potkalo.“ Vodomil se sice bál, ale zavřel oči, ucítil malé štípnutí a pak krásnou chladivou úlevu.
„Můžu už oči otevřít, Jozefko? Co jsi to vykouzlila, že mi hned zase do skoku?“
„Na bolavou patičku – stačí třezalky kapičku,“ odpověděla hbitě Jozefka. „Háček jsem opatrně vytáhla a ranku ti namazala třezalkovým olejíčkem. Nic nehojí tak rychle jako třezalka,“ pravila Jozefka s úsměvem, ale pak se objevil v jejím obličeji mráček a řekla. „Víš, Vodomile, bylo mi s tebou tuze krásně a ráda jsem tě potkala, ale všechny nové bylinky jsem už včera posbírala a ráda bych se vydala zase o kus dál, abych poznala opravdu všechny bylinky v našem kraji.“
Vodomil opět ztratil řeč a pak se zeptal: „A máš nějakou bylinku na bolavé srdíčko, Jozefko? Co mi pomůže, když ty mi odejdeš?“
„Na bolavé srdíčko nepomůže nic, Vodomile, na to je každá bylinka krátká.“
„Tak to se to moje nikdy nezhojí, Jozefkoa“ řekl smutně Vodomil, povzdechl si a dodal: „Ty jsi mi ale Jozefko třikrát pomohla a já bych ti teď rád splnil tři přání, pokud to bude jen v mé moci. Pověz, co by sis přála ještě před tím, než mě opustíš?“
„Vodomile, já mám všechno, co k životu potřebuji, ale když se tam ptáš, myslím, že je pár věcí, které mě trápí a ty bys je mohl napravit.“
„Povídej a já udělám, co bude v mých silách,“ pravil nadšeně Vodomil.
„Vím, že jako každý vodník máš pod hladinou ukryté dušičky lidí, kteří se pak nemohou dostat do nebe za svou rodinou. Pusť je, prosím, na svobodu!“
Vodomil si opět začal brumlat pod vousy, přešlapoval na místě a prskal. Pak se ale otočil, skočil pod stavidlo a z rybníka začaly stoupat k obloze malé namodralé nebo narůžovělé obláčky. To byly dušičky chlapců a dívek, které šly do nebe na věčný odpočinek.
„Jozefko, první přání jsem ti splnil do poslední dušičky, přesto, že ty dušičky byly mé jediné jmění a to mají dušičky mezi vodníky pořádnou cenu, ale teď pověz, jaké je druhé přání?“
„Mým dalším přáním je, abys už nikdy nové dušičky nechytal a nechal všechny v klidu a míru radovat se u tohoto krásného rybníčku a na důkaz toho, abys strhal všechny pentle, co máš kolem rybníka navěšené, abys lidi k rybníku přilákal.“
Vodomil se jen zhluboka nadechl a vydechl a pak se rozeběhl kolem rybníka, strhal všechny pentle v rákosí i z vrbových proutků, až tam ani jedna nezůstala. A každá pentle, když dopadla na zem, se proměnila v malou žabku a skočila se žblunknutím do rybníka.
 „To bylo tvé druhé přání Jozefko, ale teď už opravdu nevím, co by sis mohla přát, protože mi tu už opravdu nic nezbylo.“
„Jako poslední si přeji, Vodomile, aby ses na cesty vydal se mnou. Sám říkáš, že už tu nic nemáš, nic tě tu nedrží a já budu ráda, když mi budeš dělat společnost. Slibuju, že půjdeme cestou stále kolem potoka a rybníků, abys měl vodu stále u sebe, když ji máš tak rád a k životu ji potřebuješ.“
Vodomil radostí poskočil a zavýskal: „Tak toto přání ti, Jozefko, splním ze všech nejraději! Sám jsem kdysi rád cestoval a už dlouho jsem nikam nevyrazil. Na cestu se můžeme vydat třeba hned!“

A skutečně se na cestu vydali hned. Vodomil se rozloučil se všemi rybami a vyrazili po proudu potoka dál a dál a nikdo dnes už neví, kam všude se Vodomil na cestách s Jozefkou podíval. Každý ale ví, že potom, co všechny pentle Vodomil strhal, je u rybníčku spousta žab a ty každý večer, když se setmí, připomínají svým kvákáním Vodomilovo „bre-ke-ke“, které lidé z Velatic slýchali, když býval vodník u rybníka sám a mrzutě si pobrukoval.

A dokonce se ještě praví, že se Vodomil po všem tom cestování občas do Velatic ještě přijde k rybníčku podívat. Sedává však na vrbě nahoře ve větvích, aby nikoho nepolekal a všichni se mohli kolem rybníčku procházet a těšit se z té krásy spolu s Vodomilem. Kdybyste ho někdy u rybníka zahlédli, nic se ho nebojte a hlavně ho nevystrašte.

 
 

Skore: | Hlasy: 1