Adventní kalendář

Sotva se překulil listopad přes polovinu, už jsem začala. Po malých troškách jsem nosila domů a ukrývala na tajné místo v hlubinách svého šatníku. Malé množství se lépe schová, není tak těžké na odnesení a nestojí tolik peněz najednou. Syslila jsem náplň adventního kalendáře pro moje holčičky.
Před pár lety jsem ušila takový nástěnný kapsář s dvaceti čtyřmi pytlíčky. Každý sáček trochu jiný, buď se zapínáním na knoflíček nebo na svázání barevnou mašlí, velký právě tak na dvě malé sladkosti. Vyvěšuju ho vždycky prvního prosince, aby se dcerušky mohly lépe těšit na Štědrý den, ale už v listopadu se začínám zásobit, aby žádná kapsička nezůstala prázdná. Kupuju malé čokoládičky, jednotlivě balené bonbóny, lízátka, žvýkačky nebo olejové kuličky do koupele. Loni jsem do jedné kapsičky strčila dva buráky, protože mi sladkosti nějak nevyšly. Dcery mě ocenily hurónským povykem, tak se jim můj nápad líbil.

V sobotu odpoledne nebyly holky doma, tak jsem si vytáhla všechny ty zásoby, kapsář jsem rozložila na posteli a začala jsem plnit. Vyhrála jsem si s tím. Nechtěla jsem, aby dva dny po sobě našly tutéž sladkost, a tolik druhů jsem zase neměla, aby to bylo snadné. Kombinovala jsem, přesouvala obsah kapsičky třetí do dvacáté druhé a pak taky šestnácté do sedmnácté. Když jsem byla hotová, sbalila jsem několik zbylých dobrot do jednoho sáčku, protože je mohu přisypat do mikulášských punčoch. Naplněný kapsář jsem opatrně přenesla k uložení ve spodní přihrádce šatníku. V kuchyni seděl můj muž a cvičil na kytaru. Zahleděl se na mne, když jsem procházela kolem, a zeptal se: „Ty to pořád ještě děláš? Nejsou na to ty holky už moc velký? Do kolika let jim ještě budeš chystat adventní kalendář?“

Zarazila jsem se. Nedovedla jsem si představit, že by je to nudilo. Nebo že by už nechtěly si každé ráno vybrat z příslušného sáčku nějakou drobnost na mlsání. Ale co když se jen tak zdvořile tváří? Co jestli jásají jen ze soucitu se mnou, ubohou stárnoucí matkou, která se nechce vzdát svých sentimentálních zvyků a tradic? Na chvilku jsem znejistěla. Bylo by to možné? Přece bych to poznala, kdyby jim to nebylo vhod nebo přinejmenším, kdyby jim to bylo lhostejné. A vzpomněla jsem si, jak mne jedna z nich nenápadně upozorňovala, že letos nebudou moci být v adventních pytlíčcích žvýkačky a ať jí Mikuláš nenosí její oblíbené čokoládové karamely, protože kvůli rovnátkům by je nemohla jíst. Druhá dcera, která byla tomuto hovoru přítomná, zase vesele upozorňovala, že ona už naopak žvýkačky a karamely konečně může, protože rovnátka už nenosí. Říkaly by to, kdyby o mé adventní pozornosti nestály? To těžko. Vždyť se tak dobře známe. Odmítla jsem pochybnosti jako neopodstatněné.

Usmála jsem se na manžela a pokračovala jsempřes kuchyň do předsíně k šatníku, otevřela jsem dveře, kapsář uložila do přihrádky, zamaskovala jsem jej svou černou šálou a teprve pak jsem odpověděla: „Jak dlouho? No přinejmenším, dokud budou bydlet doma.“ A pomyslela jsem si, že možná i potom.

Skore: | Hlasy: 0