Rizikové těhotenství se šťastným koncem (soutěž Pro miminka a maminky 3)

Už týden mi bylo nevolno a v podbřišku mi bylo tak nějak divně. Moje roční zlatíčko Nikolka zkoušela svoje první krůčky a já byla nadšená, jak úžasné to je být matkou. Další týden mi vynechala menstruace a k tomu jsem začala zvracet, bylo jasno - jsem těhotná! Neplánovala jsem to, ještě jsem kojila a nějak jsem si nepřipouštěla, že bych mohla být tak rychle těhotná znova. Já vím, nijak jsem se tomu nebránila, tak co jsem mohla čekat, další dítě jsme chtěli, jenom mě zaskočilo, že je to tak brzy.

Test mi vyšel pozitivně a tak jsem se objednala na prohlídku. Gynekolog mi vše potvrdil a přidal fotku malinkaté tečky, co ve mě začala růst. Manžel tu zprávu přijal překvapivě dobře. Byl rád, že si děti budou blízko věkem a tak nějak to budeme mít při jedněch plenách, jak se říká. Mě bylo ale pořád zle, zvracela jsem od rána do večera, a i když byla Nikolka zlatíčko, dávala mi dost zabrat. Po dvou měsících jsem začala krvácet. Byl to šok a já měla obrovský strach, že o miminko příjdu. Doktor mi řekl, že musím ležet, ale to jsem z dcerkou nemohla, tak jsem si řekla, že to buď zvládnem, nebo - jestli to tak má být a potratím - budu se s tím muset nějak smířit. Naštěstí se vše srovnalo a těhotenství dál probíhalo jak má.

Další šok přišel, když přišly výsledky triple testu. Měla jsem zvýšené hodnoty na downův syndrom. Neváhala jsem a nechala se objednat na odběr plodové vody. Samotný odběr byl až překvapivě snadný, ale to čekání na výsledky bylo nekonečné. Když už jsem to nemohla vydržet a myslela si, že se zblázním zavolala jsem a zeptala jestli náhodou nejsou výsledky dřív. A byly... Moc milá sestřička mi řekla, ať už se uklidním, že čekám naprosto zdravého kluka. Brečela jsem jak želva, ale byly to slzy štěstí.

Konečně jsem si mohla užívat těhotenství. Chodili jsme s dcerkou na procházky, plavat a povídali jsme si o miminku. Na konci šestého měsíce jsem šla jako vždy na kontrolu, ale tentokrát nebylo něco v pořádku. Začal se mi zkracovat čípek a k tomu se připojily slabé kontrakce. Musela jsem do nemocnice na udržení. Ležela jsem tam celý dlouhý měsíc a v péči o Nikolku se střídal manžel s mojí mamkou. Strašně se mi po ní stýskalo a to ležení bylo nekonečné. Propouštěli mě v 36. týdnu, kdy jsem byla na 4 cm otevřená a lékař se se mnou loučil s tím, že to mám zkusit ještě týden vydržet a potom že se zase uvidíme. Neviděli, vesele jsem si chodila na prohlídky a při každé můj gynekolog kroutil hlavou, jak je to možné, že jsem ještě neporodila.

Když už jsem třetí den přenášela, byla jsem naštvaná. Myla jsem okna, uklízela a zkusili jsme i sex, ale nic. O dva dny později mě probudily kontrakce. Hurá řekla jsem si, konečně je to tady. Neměla jsem vůbec strach z porodu, těšila jsem se, že už konečně budu mít všechno za sebou. Asi od tří od rána jsem si seděla na míči, napustila jsem si vanu a všechno bylo úplně v pohodě. Kolem sedmé jsem probudila manžela, že už to dneska bude, ale ať se ještě neděsí, že je čas. Udělala jsem jim snídani a z ničeho nic kontrakce přestaly. Měla jsem jít ten den do poradny, tak jsem nevěděla jestli na kontrolu, nebo do porodnice. Začala jsem ale slabě krvácet a tak jsem se rozhodla pro porodnici. Vyrazili jsme kolem půl desáté, Nikolku dali k babičce s tím, že jdeme do poradny a příjedeme na oběd (nechtěla jsem ji zbytečně děsit).

Po příjezdu do porodnice mě sestra natočila monitor, ale kontrakce byly slabé. Jaké bylo potom její překvapení, když mě vyšetřil doktor a poslal mě rovnou na sál. Manžel se pomalu ani nestačil převléknout a než dorazil na sál, bylo už skoro po všem. Na druhé zatlačení byl náš krásnej chlapeček venku. Konečně jsem měla v náručí ten malý zázrak. Měl 50 cm a 3,55 kg, měl nádherné oči a černé vlásky. Ještě ze sálu jsem volala mamce (bylo 11 hodin), že na oběd nepříjdeme, že už jsem porodila. Myslela si, že si z ní jenom střílím, ale když uslyšela pláč miminka, bylo jasno.

Všechno, co jsem v těhotenství prožila, bylo rázem zapomenuto, a já jsem se už nemohla dočkat, až půjdeme domů.

Teď už mám dvouletého čertíka a čtyřletou dračici a jsem opravdu hrozně moc šťastná, že je mám.

Jana Jahnová

Skore: | Hlasy: 15