Svíčky na adventním věnci

Mám ráda zvyky a tradice. Líbí se mi dodržovat postupy nebo opakovat skutky, které mají nějaký význam, připomínám si formy, které v sobě nesou obsah. Ale někdy s tím mám problém. To když se ve mně střetne záliba v tradici s neochotou odložit potěšení, které bych mohla mít hned.

Přímo uprostřed plochy našeho kuchyňského stolu trůní adventní věnec. No věnec, spíš věneček. Když už tu bude překážet celý měsíc, ať aspoň nepřekáží moc, říkala jsem si a zvolila menší velikost té předvánoční dekorace. Ale na svíčkách jsem nešetřila, jsou opravdu čtyři, jak to má být.
První adventní neděli ráno se sešla celá rodina u snídaně. Naše nedělní snídaně bývají vždycky takovou malou slavností, protože máme radost, že můžeme snídat pohromadě, máme na to čas, a tak si to chceme společně užít. Na stole bývá bohatě prostřeno, aby si mohl každý vybrat, na co má právě chuť. Máslo, med, marmeláda, šunka, vařená vejce, jogurt, kukuřičné lupínky, ovesná kaše, džus z čerstvého ovoce, káva, čaj… no prostě hodujeme. Většinou nám to také dlouho trvá, protože si povídáme, řešíme věci, vtipkujeme nebo plánujeme, co budeme podnikat. Seděli jsme u stolu, popíjeli čaj a všichni obdivovali novou předvánoční dekoraci, můj adventní věneček.

„Proč ale svítí jen jedna svíčka?“ zeptal se manžel. „Přece proto, že je první adventní neděle,“ kroutila jsem hlavou nad takovou neznalostí. „No já jsem si to myslel, ale není to škoda?“ pokračoval v dotazech můj muž. Zrozpačitěla jsem. Co říct? Tradice velí zapalovat postupně každý týden o svíčku více, až neděli před Štědrým dnem září všechny čtyři. Je to vlastně, jako když jsme si coby malé děti umazávali čárky označující počet dní do vytoužené události – třeba do konce školního roku. Člověk se kázní v tom těšení, opticky si je prodlužuje, aby si ho ještě víc užil. Co by ale bylo špatného na tom, kdybychom si rozsvítili všechny čtyři svíčky hned najednou? Pohrdání tradicí? Nedočkavost? Neschopnost odložit potěšení? Zbrklost? Uvědomila jsem si, že mi jediná rozsvícená svíčka místo čtyř taky připadala nějak nepatřičná, divná. Že bychom?

Přiznám se. Podala jsem manželovi sirky a on rozsvítil i zbývající svíčky. Seděli jsme pak u snídaně ještě o něco déle než obvykle, povídali jsme si o vánočních zvycích, o jejich smyslu, o radosti ze svobody, která nám dovoluje zapálit nebo nezapálit všechny adventní svíčky naráz podle toho, jak se nám zachce. A tlusté bílé svíčky hořely jasnými plameny na oslavu naší svobody a radosti.

Skore: | Hlasy: 0