Těhotenství aneb S rozumem v koncích

Říká se, že když je žena těhotná, šestým smyslem to pozná. Je to blbost. Buď to nikdo nepozná, nebo prostě já nemám šestý smysl.

Seděly jsme s Laurou v Mersey. Je to rockový klub. Pily jsme pivo a Laura kroutila hlavou: ?Nějak ti to dneska nejede, nechutná ti to?? ?Ani né, abych pravdu řekla, je mně tak nějak blbě.? Laura znalecky pokývala hlavou. ?Budeš těhotná.? ?Né," zakroutila jsem hlavou, "to bych věděla.? ?Proč bys to měla vědět?? ?Říká se to, že to poznáš.? ?No nevím,? semknula pochybovačně rty. ?Já bych to poznala. Já jo,? ubezpečila jsem ji. A na důkaz toho, že si to fakt nemyslím, jsem dopila svoje pivo, zapálila jsem si cigaretu a vrhla se na plac.

Dva týdny na to už mi pár věcí nedalo spát. Cítila jsem se celkově mizerně. Chvilku mně bylo horko, chvilku zima a do toho jsem měla ukrutný bolesti břicha. Baštila jsem tři brufeny denně, až mě to donutilo navštívit doktorku. Byla jsem přesvědčená, že mám nádor nebo něco takovýho. Doktorka ze mě zprvu byla zoufalá, nevěděla, co by se mnou dělala a jakou diagnózu by určila, až mně udělala ultrazvuk a začla se uchichtávat. A tak teda najednou jsem byla maminka. Vyvalená jsem z toho byla zprvu jako králík, ale ještě víc jsem byla dojatá.

Reakce okolí byla taková, že snad konečně zmoudřím a ?přestanu se chovat jako janek?. To řekli v práci. Nicméně se toho nedočkali. Chtěla jsem se chovat jako dospělá, dokonce jsem se snažila vypadat žensky, tedy jako dáma, ale jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že mi kolegové v práci říkali, že vypadám v těch nových kalhotách jako krtek. Byly to těhotenské lacláče. Zřejmě si mysleli, že se jedná o další z mých trapných výstřelků.

Byla jsem připravená na ledacos. Kdeco se člověk o těhotenství doslechne. Ranní nevolnosti, divné chutě a opuchlé nohy nejsou nic nového. Na co mě ale nikdo nepřipravil, byla blbost. Ano, blbost, a to se vším všudy. Ráda v tomto ohledu poznamenávám, že se mi mozek rozpustil v plodové vodě, protože v hlavě jsem neměla už opravdu nic. Můj táta vtipně podotkl, že od sebe nic už nemůžu očekávat, protože jsem chodící obal na mimino, a měl pravdu. Nejdřív se blbost projevovala nenápadně. Jenom se potichu do mě vplížila. Ale pak jsem se začla bát o svůj život, a to když blbost udeřila opravdu se vší silou. A nasadila těžký kalibr. V práci jsem dělala víc škody než užitku, ale v osobním životě to byla ještě větší katastrofa. Tak například:

Šla jsem nakupovat do jednoho obchodu, celá jsem byla šťastná, že jsem nakoupila, co jsem potřebovala, a když jsem zaplatila, hrnula jsem se ke dveřím. S dvěmi kabelami v ruce. Čekala jsem, že se ta blbá fotobuňka konečně vzpamatuje a otevře. Nic. Začla jsem máchat kabelama ? některý dveře tak fungují, že se musí udělat pohyb. Máchala jsem. Jako vzteklý důchodce. Nic. Za mnou stál chlapík, s nápisem Security a pozoroval moje počínání. Když už jsem tam mávala dost dlouhou dobu, došla mně trpělivost. Otočila jsem se na sekuriťáka a pustila jsem se do něho: ?Prosim vás, dostanu se ven?? Štvalo mě, že se na mě tak dívá a nic neudělá. Podíval se na mě jako na blázna, vůbec asi nevěděl, co po něm chci, a pokrčil ramenama. Zakroutila jsem očima. Byl zcela nemožnej! Přede mě předstoupila ženská. Opřela se do dveří a ty se otevřely. Koukala sem na to jako největší trapák na světě, přede mnou bylo metrový kovový držadlo. Žádná fotobuňka.

Případ dvě. Stála jsem u plotýnky a chtěla něco uvařit. Pustila jsem hořák, přiložila k němu sirku a nic ? žádnej plamen. Zakroutila jsem hlavou. Vypla sem hořák. Znovu jsem ho zapla, znovu škrtla sirkou ? nic. Ale plyn unikal. Slyšela jsem to. Celá jsem z toho byla vedle, nechápala jsem nic a začla jsem promýšlet, kde nám asi tak uniká plyn. Trochu jsem panikařila. Zavolala jsem manžela. Přišel, otočil kolečkem a zapálil jiný hořák. No, trochu jsem se netrefila. No a co...

Případ tři ? okružní jízda. Jela jsem z Vinohrad domů. Je to pěkný kus cesty, ale když nasednu na trolejbus, zaveze mě až domů. Z Vinohrad jedou dva trolejáky ke mně. Jezdí tam ještě třetí, ale ten jede úplně pryč. Nasedla jsem teda do trolejbusu, celá šťastná, že jsem urvala místo. Vytáhla jsem časák a rozhodla jsem se předstírat absolutní nezájem, pro případ, že by si někdo chtěl sednout. Jelikož na mně těhotenství nebylo vůbec vidět, byla jsem nejlepší adept, aby mě z mého místečka vystrnadil nějaký starší spoluobčan. Četla jsem si. Velice mě dojal článek o pejskovi, který konečně na Vánoce našel svýho pána, a tak byli šťastní až do smrti. Ano, těhotná hlupka se nad tím dojme, a ještě mně málem ukápla slza. Jak jsem byla v takovým rozpoložení, sotva sem si všimla, totiž nevšimla, že troleják zastavil na konečné, vyložil všechny lidi, nějakou dobu tam stál, v něm jenom já a příběh o psovi, pak najel, nabral další lidi a rozjel se. Vzpamatovala jsem se, až když jsem se ocitla zpátky na Vinohradech.

Jednou k nám přišel technik zapojit internet. Slušně jsem mu nabídla kafe, které jsem osolila. Zprvu se tvářil statečně, ale později přiznal barvu. Styděla jsem se do morku kostí. Doma jsem stále zalívala umělé květiny a vyváděla podobné alotrie. Byla jsem zralá na umístění do domova s pečovatelskou službou.

Nevím, jestli to takhle má i někdo jiný, nebo to byl můj ojedinělý "syndrom". Každopádně po narození dcerky se stav vrátil do starých kolejí a já už si zase připadám jako "chytrák".

Skore: | Hlasy: 7