Těhotenství není nemoc, říkali ostatní...

Těšila jsem se na těhotenství jako na největší zázrak na světě. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nadšená a hned jsem si představovala, jak vysedávám v cukrárně, obložená zákuskama, beztrestně se kulatím, pomlaskávám a na kolemjdoucí se vesele a šťastně usmívám.

Všechno bylo trochu jinak. V cukrárně jsem sice nakonec seděla. Ale s křížovýma bolestma, s oteklýma nohama a překonávala jsem odpor k želé řezu, do kterého mě nutila babička. Pohledy kolemjdoucích mi připadaly spíš soucitné. Tím pádem jsem se ani vesele neusmívala, ale vypínala jsem hlavu do prostoru, abych zakryla podbradek, pro který už by se spíš hodilo označení lalok. Ale vezmu to pěkně popořádku.

Samozřejmě první nepříjemnost byly ranní nevolnosti, které z toho rána přecházely přes odpoledne až do večera. Nejstrašnější byla cesta do práce. Trvala asi hodinu a opravdu jsem si užila svoje. Jenom ta cesta na zastávku stála za to. Docela jsem to ještě rozdýchávala, když na obzoru nebyl žádný chodec. Ale jakmile se někdo objevil a já jsem ho musela míjet, vypoulila jsem nebezpečně oči, nafoukla žgraňky jak křeček, odskočila jsem kousek z cestičky a už to jelo. Podle toho, kolik lidí jsem potkala, tolikrát jsem zvracela. Naštěstí to byla málo frekventovaná trasa. Takže než jsem došla na autobus, měla jsem poměrně dost. Pak následovala cesta. Když jsem si sedla dopředu, tak jsem to přežila bez vystupování. V práci jsem měla klid, sice už nedošlo na zvracení, ale špatně mi bylo celý den. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, jediná potravina, kterou jsem do sebe mohla dostat, byl žlutý meloun.

Potom plíživě přišla další komplikace a ta už nebyla malá. Kolem pátého měsíce se mi osypal obličej. Nejdřív šlo o pár aknózních pupínků. Potom se to ale zhoršovalo, až z toho byly téměř vředy. Akné vulgaris brutalis. Měla jsem osypaný celý obličej, zarudlý, vypadalo to, jako by na mně někdo zkoušel plamenomet. Byla jsem nešťastná. Nemohla jsem nikam jít, ani jsem nechtěla, lidi se na mě dívali jako na exemplář z panoptika hrůz. Ničím to nešlo vyléčit. Byla jsem tím jak posedlá, pořád jsem se dívala do zrcátka, jestli už je to pryč a pokaždé se mi zježily hrůzou chlupy na zádech. Celý den jsem si omývala obličej heřmánkem, skoro na mně ten heřmánek už kvetl, ale výsledek nikde. Naštěstí už jsem v té době nechodila do práce. Potom jsem objevila krycí krém, kterým jsem se napatlala a akné trošku zmizelo. Mělo to ale nevýhodu, že jsem vypadala pod nánosem krému jak se sádrovou maskou. Celkově jsem tedy vypadala jak sádrový trpaslík s velkým pupkem. Nikdy jsem si nemyslela, že v těhotenství budu nějak zvlášť elegantní, ale co je moc, je příliš.

Samozřejmě nesmí chybět oteklé nohy. Jenomže to, co se dělo s mýma nohama, se nedá nazvat oteklost. Zřejmě šlo o sloní nemoc, kterou na mě přenesla moucha někde z Afriky, když náhodou letěla kolem. Moje nohy by se mohly poměřovat se statným nosorožcem. Místo, kde dřív byly kotníky, prozrazovaly jenom ďolíčky po stranách nohou. Všechny boty mně byly malé, kulhala jsem jako důchodkyně poté, co ušla sto jarních kilometrů, a do kroku jsem si vesele hekala. Svižnost se ze mě vytratila rychlostí blesku.

Chytrost jakbysmet, takže možná bylo dobře, že jsem se nemohla v rychlosti přesouvat z bodu A do bodu B, protože než jsem se někam stačila doplazit a vyoslit nějakou katastrofu, spoustu věcí jsem si rozmyslela. Stav byl tedy takový: sádrový trpaslík s velkým pupkem na sloních nohách, hekající, funící.

Když jsem v šestém měsíci přestala zvracet, přišly na mě chutě. Vítězila čokoláda na plné čáře, největší favoritka byla ta s fenomenálníma bublinkama, běžně jsem snědla dvě denně a ještě jsem si dala oplatky. Byl to strašný nápor, protože normálně sladké vůbec nejím. Na druhém místě se stále držel žlutý meloun ve frekvenci jeden denně. Vůbec jsem neměla chuť na maso. Zato jsem měla chuť na toaletní papír, na noviny, a cítila jsem strašnou touhu čichnout si k leštěnce. Někdy jsem kvůli tomu nemohla ani spát, jak mě to k té leštěnce táhlo. Jednou se mi roztrhl takový polštářek naplněný polystyrenovýma kuličkama a tak jsem si je všechny nacpala do pusy, protože jsem to zkrátka musela udělat. Manžel se zrovna přišel na něco zeptat a když viděl, jak mi z pusy lezou polystyrénové kuličky, bylo na něm vidět, že by nejradši utekl.

Pořád mě bolela hlava. Nezabíralo na to nic. Pila jsem kafe, jak mi ostatní radili, pila jsem hodně tekutin (a každých pět minut lítala na záchod - děkuji pěkně za takové rady), snažila jsem se to zaspat. Když už situace byla neúnosná, stejně jsem nakonec sáhla po prášku. Mučení už bylo dost. Taky mně pořád bylo strašné horko. Chtěla jsem spát při otevřeném okně, v lednu, manžel samozřejmě nadával, nejdřív mě se smíchem posílal nocovat do ledničky, později si sbalil peřinu a odstěhoval se do obýváku. Měla jsem tak víc prostoru budovat si svoje hnízda. To byla důležitá příprava před každým spaním. Důmyslné zařízení z polštářů podepíralo břicho, záda a nohy. Natahala jsem si polštáře ze všech možných i nemožných koutů a zbudovala si doupě jak sysel. Největším pilířem byl kojící polštář.

Potom přišla ta divná věc s nohama. Někde jsem vyčetla, že se tomu říká "neklid v nohách". Je to takový divný stav. Nemohla jsem usnout, protože jsem pořád měla v nohách takové pnutí, jako bych s nimi musela něco neustále dělat, bylo strašně nepříjemné, když byly v klidu, když ležely. Opravdu jsem si strkala nohy za krk. Trvalo to celé těhotenství a kolikrát jsem nespala celou noc. V noci, místo abych spala, jsem nohy přitahovala k sobě a dělala "jízdy na kole", točila chodidly a podobně. Jinak
jsem normální.

Byla jsem hrozně šťastná, když těhotenství skončilo a zvesela jsem šla porodit. Na porodním sále jsem nechala tunový balvan, který ze mě spadl, a přišel nový osvobozující pocit, že už nejsem vězeň svého sádrovo-trpaslíkovitého těla.

Skore: | Hlasy: 19