Život "na páru"

"A proč jsou všude prapory?" ptali se kluci, když jsme to úterní ráno s nimi dobíhali na nádraží. Brblali už, že je bolí nožičky a ať tak nespěcháme. Ale museli nebo spíš chtěli jsme a tak jsme alespoň cestou s tatínkem odváděli pozornost a vysvětlovali jim, že dnes má naše země narozeniny - a to pořádně velké - a proto je všude tolik slávy a lidí. A taky proto nechceme, aby nám ujel vlak. Dnes to není totiž obyčejný výlet motoráčkem za humna, ale tahle jízda se koná jednou za čas a kdo ví, jestli to nebude znovu až za dalších 90 let.

Tenhle výlet historickým vláčkem s parní lokomotivou jsme si dopředu vysnili a proto si přivstali za protestu našeho mini mužstva hned na první ranní jízdu. To budou děti všech obyvatel jistě ještě v postelích, tak bude málo lidí. Ostatní se jistě dostaví až na pozdější dopolední okruh. S blížícím se hlavním nádražím a houstnoucím davem lidí naše iluze mizely až se zcela rozplynuly v obrovském mraku páry a kouře - to jak se s velkým hukotem a zcela velkolepě blížila parní mašina. Asi si říkali všichni, že takhle brzo na nádraží nebude nikdo. Důsledky? "Honem, mami přidej!" zanikalo v hukotu davu, syčení stroje a pískotu všude kolem. Drželi jsme se za upocené ruce, lokomotiva minouc nás až kdesi na druhé straně nástupiště, za ní několik vagónků....Smířeni s tím, že lokomotivu dnes asi už neuvidíme, hupsli jsme do již tak přeplněného posledního vagonu. Nakonec kousíček místa na dřevěné lavce pro nás ale zbyl. Mé představy o chlebu namazaném škvarky s cibulí, který se měl podávat kdesi v jídelním voze jsem nerada, ale zahnala. Byli jsme rádi, že polosedíme, polostojíme - a to ještě ne na své noze.

"Ách jóo," slyšela jsem brblání našeho staršího synka, kterého mrzelo, kde jsme skončili. Snažila jsem znovu odvést pozornost a upozorňovala na interiér. "Podívej, jak dřív vypadaly vlaky." Interiér však nebyl přes davy maminek s tatínky téměř vidět - všichni chtěli svým dětem dopřát ten zážitek. Zapískání, zafunění lokomotivy kdesi daleko vepředu, nepřetržité cvakání foťáků všude kolem - jen ten náš měl opět polomrtvé baterky. Zasupění, oblak dýmu, hrk, brk, drc .... a rozjeli jsme se. Spousta lidí zůstavších na peróně mávalo, natáčelo na kamery, volalo. Spousta lidí tísnících se kolem mě ve vagónku taky mávalo, natáčelo na kamery a volalo...

Tak takhle nějak se museli cítit ti, co získali lístek na Titanik, začala má bujná fantazie zpracovávat dojmy. Tenhle vlak vyjížděl zadarmo a jeden pán ve voze památeční jízdenky rozdával. Lidé si je posouvali po vagónku, kdosi na nástupní plošině úplně vzadu neustále volal "nazdááááár" a mával lidem stojícím podél trati. Postarší pán se očividně vracel do klučičích let. Radost pohledět. Na našeho tatínka, mačkajícího se půlkou sedací části kdesi na lavičce už takový radostný pohled nebyl. Říkal, že by mu stačilo vidět tu mašinu, prohlídnout si vlak s dětmi z venku. Takhle, že vlastně nevidíme nic. Nutno říct, že manžel je velký fanda do vlaků a že vlaky patří do jeho velké životní kapitoly. No jo, no, povzdechla jsem si, už zkrátka jedem, na konci města se vlak otočí, pojedeme zpátky. Jiná možnost není. Počkat , vlak se otočí? Tato má řečnická otázka zůstala trčet v éteru jako odér z páry a spalujícího se uhlí, které na pořádnou dobu zaclonily slunci ve výhledu město.
Cesta to nebyla dlouhá. Lidé čekající na několika málo zastávkách mohli jen zírat, mávat, ještě tak možná fotit a natáčet, ale přistoupit do vlaku byl nadlidský výkon. Takhle to taky mohlo vypadat, když vyjel první vlak na světě....Páni a i my tady z té historie máme takovou atrakci!
Vlak se svým typickým š,š,š,ššš , které jsem já znala ze starých filmů a děti z pohádek, dojel na druhý konec města. Zastavil. Někteří lidé vystoupili, jiní zůstali sedět. Na nástupní plošince vagónku vzadu se uvolnilo pár míst, šli jsme se tam podívat. A pak to přišlo. "Oni určitě přepřáhnou mašinu" řekl manžel a stalo se. Zůstali jsme stát v první řadě a jako v divadle zírali na to představení, jak těsně vedle nás na vedlejší koleji s funěním couvala ta parní lokomotiva až tam, kde se křížily koleje a pak se rozjela po naší koleji směrem k nám. Před námi už jen nárazník a nic. Jakoubek se vší silou držel pár kovových šprušlí, Honzík začal panikařit, že do nás narazí...A taky že narazil. Byl to jen malý žduchanec, ale opravdu nás vynesl na první příčku sledovanosti. Lidi nastupovali, tlačili se kolem nás, ale naše místo jsme si už nenechali vzít. Přišpendlili jsme děti k zábradlí, my se nalepili k nim, zapnout bundy, nasadit kapuce. Písknutí a odjezd.

Jako bychom tu parní lokomotivu řídili. Vždyť před námi byl už jen ten strojvedoucí! Takový zážitek. Takové štěstí! I baterky se z toho vzpamatovaly, takže bylo možné pár snímků udělat, pokud tedy zrovna nevyfukovalo přímo na nás megamnožství páry či se na nás nesypal černý dým sazí z komínu, který byl těsně před námi. I můj introvertní manžel tím vzrušením roztál a tak jak předtím koulel očima z toho "nazdárovatého" pána, sám teď zdravil pravicí davy kolemstojících lidí a z jeho výrazu bylo možné vyčíst, jak to vypadá v sedmém nebi. Tahle jízda měnila všechny dospěláky na děti.
Blížilo se hlavní nádraží, kde už s plácačkou a dobově vyfešákovaný vyhlížel výpravčí, pár vysloužilých vojáků točilo klikou flašinetu a především další davy natěšených cestujících se už drali do vozů, ještě jsme ani nestačili vystoupit. Byli jsme rádi, když jsme se dotkli perónu. Mezi tisícero tvářemi jsme poznali a pozdravili pár známých a nejvíc dědečka, zasloužilého mašinfíru, který na takové události chybět nemohl. Vyfotil nás všechny znovu u té "páry", kterou kdysi sám jezdil a udiveně se podivil nad tím, jak jsme to s tou projížďkou vymysleli....Ještě jsme si počkali na to, až znovu přepřáhnou mašinu. A zaregistrovali mnohé nadšence, kterým představy nečekanou realitou splaskly jako velká bublina od žvýkačky. Mysleli si, že pojedou vepředu a najednou to bylo všechno jinak.
Samotným nám to došlo až pak. Až jsme se vymotali z nádraží, vydechli a nadechli se čerstvého vzduchu a zakousli se do svačinky, na kterou předtím nebylo místo ani čas. To tak prostě v životě funguje...

Rázem se mi před očima ten dnešní zážitek stal jedním jasným a čitelným biblickým obrazem. I ten náš pozemský život se řídí spravedlivým jízdním řádem. Chodí to tak tady na zemi, natož na věčnosti...No vida, k čemu dnes malá nástupní plošina dřevěného vagónku jedné staré parní soupravy posloužila. Škoda, že parní vlaky nejezdí víckrát a parní lokomotivy se nepřepřahají častěji. To abychom nezapomněli. Vzadu, vepředu... A co teprve jednou, až tam...Jaké to asi bude? První, poslední. Poslední, první. To bude mít panečku teprve páru! No nic. Odpískáno, rozhodnuto. Příště se projedeme určitě zas. Do kterého vagónku asi tentokrát... ?

Skore: | Hlasy: 1