Když voda bere životy

Už asi navždy budu mít v srdci zaryté povodně v roce 1997. Pamatuji si ten zoufalý hlas mého bratra v telefonu, který prosil, abychom pro něj do práce přijeli autem, protože maličké potůčky, které se běžně „plazí“ mezi kameny, se rozlévaly na všechny strany a braly vše, co jim stálo v cestě. Nejezdily autobusy, vlaky, lidé měli ve tvářích zoufalství a to jsme ani nebyli v těch nejhorších místech, kde voda brala krutě a nekompromisně lidem jednu střechu nad hlavou za druhou a především to nejcennější - životy. Nezpochybňuji ale to, že i tady to bylo dost zlé. Vzpomínám, jak jsme snad u každých zpráv brečeli kvůli všemu tomu neštěstí, co bylo kolem. Vzpomínám si i na to, jak jsem věřila, že se to už nikdy nebude opakovat.

Včerejší den mi nepřišel ničím „jiný“ než ty ostatní před ním – ale přeci jenom byl. Už od neděle prší. Ven chodíme buď ve chvílích, kdy přestane, nebo i v dešti, protože doma je to už nesnesitelné. Čas se vleče a za okny se pořád mračí. Když vykoukne sluníčko, tak jen na opravdu malou chvíli, abychom rychle nabrali dalších sil a trochu úsměvu. Kolem půl šesté ale začala silná bouřka s deštěm - není se čemu divit, vždyť i přes ustavičný déšť je venku velké teplo a ani otevřená okna nedokážou zchladit místnost. Bouřka ale nabývala na síle a naděje na to, že brzy skončí se čím dál vzdalovala. Bylo kolem půl osmé večer a začaly houkat sirény, které značí hasičský poplach. V tu chvíli nám ještě nedocházelo, co se může dít, ale manžel přeci jen přemýšlel nad tím, že někde nejspíš hoří. Není to tak dávno, co sousedovi kousek od nás blesk zapálil dům a tak naše první myšlenky vedly k tomu, že se nejspíš událo něco podobného. Jenomže pravda byla někde úplně jinde, v tu chvíli už byly nejspíš rozvodněné některé části toků kolem nás a hasiči se sjížděli na pomoc těm, kteří to nejvíc potřebovali. O tom jsme ale v tu chvíli neměli žádné tušení, to jsme se dozvěděli až dnes ráno, kdy jsme se vydali k mým rodičům. Když jsme projížděli Valašským Meziříčím, vypadalo centrum ještě docela normálně, běžně, ale kousek za ním v obci Zašová jsme se jakoby rázem ocitli v hodně špatném snu.

Nejdřív jsme se trochu nechápavě dívali na pole a louky, které rámují hlavní cestu, protože ty byly pokryté vrstvou vody, vše co bylo na polích zaseté, bylo špinavé od bahna, kolem cesty nánosy listí, trávy, dřeva a všeho možné. V tu chvíli nám „docvaklo“ že voda opět konala své. Vlak odstavený ve stanici a koleje, které na mnoha místech visely ve vzduchu, protože voda podemlela i násypy pod nimi, hovořily za vše....a .... opět to zoufalství ve tvářích.

Dnes se nikde o ničem jiném snad nemluvilo. Všude kam jsem se jen pohnula na mě padaly příběhy lidí, kteří se setkali s tím, co se včera večer přehnalo naším okolím. Musím uznat, že všechny tyto příběhy měly, naštěstí, dobrý konec, protože jejich „hlavní hrdinové“ byli živí a zdraví – a to je snad to nejdůležitější. Jak jsem se ale dozvěděla ze zpráv (u nichž už zase brečím), nekončí všechny příběhy takto šťastně. Lidé jsou bez střechy nad hlavou, v tuto chvíli přišlo o život již deset lidí a není jisté, že toto číslo je konečné. Všechno se událo v naší těsné blízkosti, o to víc se mě to dotýká.

Ač nemám ráda „americké“ (mě občas falešně připadající) hrdinství, nesmím zapomenout na všechny ty, kteří se do boje s tímto živlem pustili s vervou a jejich práce je v tuto chvíli nejen potřebná, ale snad by se dala i vyvážit zlatem. Na ty, kteří pomáhají zachraňovat životy, majetky, zvířata, ale i city lidí.

Před chvílí k zemi padaly další dešťové kapky a z dálky byl slyšet i zvuk hromů a i přesto, že se tyto povodně přímo mě netýkají, myslím na všechny ty, kteří se, možná v probdělé noci, s dalšími dopadajícími kapkami deště budou bát, že se zopakuje včerejší večer.

A protože věřím v to, že na tyto stránky chodí lidé se srdcem na správném místě, dovolím si připojit i odkaz na společnost Člověk v tísni, která vyhlásila sbírku na pomoc obětem záplav, jenž včera zasáhly města a vesnice na severní a střední Moravě: www.clovekvtisni.cz

Skore: | Hlasy: 4