Asociace náhradních rodin ČR = blýská se nám na lepší časy?

Naše společnost se skládá z různých druhů lidí. Jedním značně rozšířeným druhem, jak celosvětově, tak i tuzemsky, jsou rodičové. A jako každý druh, tak i druh rodičové má své poddruhy. Je pravda, že se odborníci v názvosloví jednotlivých poddruhů stále ještě nemohou sjednotit. Což ale vlastně zase není tak podstatné.

Já jsem rodič - matka. Již 20 měsíců a 27dnů jsem matkou syna, kterého jsem si osobně porodila. Dobrá přiznávám, že na začátku, ale také na konci toho procesu asistoval i manžel. Ten je tedy rodič – otec. A dalších 10 let a 22 dnů jsme rodiče – otec a matka – dcery, kterou jsme ani jeden z nás neporodili. Přivezli jsme si ji z dětského domova. A jsme u problematiky poddruhů. Podle jednoho názoru jsme rodiče biologičtí a náhradní. Podle jiného jsme rodiče vlastní a nevlastní.

Strasti a slasti rodičovství vlastního nebo biologického znáte většina z vás osobně a zažíváte je dnes a denně na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy příšerky zvané děti vstoupí do vašeho života, končí vaše JÁ a začíná ONA nebo ON. A to jednou provždy! Radosti a starosti tzv. náhradního rodičovství jsou mnohdy o DOST KOMPLIKOVANĚJŠÍ A NÁROČNĚJŠÍ.

Pro nezasvěcené – u nás jsou nejznámější dva druhy tzv. náhradní rodinné péče. Pěstounská, kdy pěstouni přebírají některé z práv a většinu povinností biologických rodičů. A osvojení nebo-li adopce, kdy adoptivní rodiče přebírají veškerá práva i povinnosti rodičů biologických. (Pozn. autora – kde hledat podrobnější informace o NRP u nás naleznete v závěru článku).

Je jedno, jakou právní formu má péče, do které si přivážíte to SVÉ DÍTĚ z kojeneckého ústavu (děti do 3let věku) nebo z dětského domova (od 3 do 18let). Všechny do jednoho si s sebou přivážejí „virtuální“ kufry neznámého obsahu, který se vám možná nikdy nepodaří definovat, ale přesto bude součástí vašeho života. Kufry naší Martinky jsou pořádné LOĎÁKY! Bohužel si troufnu říci, že většina z nich zůstane uzamčena a my nikdy nezjistíme, co si v nich Martinka vláčí.

Už příchod na svět měla HODNĚ KOMPLIKOVANÝ. Maminky-rodičky pochopí, když jen řeknu – konec pánevní, přirozenou cestou, spontánní dýchání až od 20.minuty….(Apgar skóre si raději ani nepamatuji!). Další tři roky života strávila v tzv. ÚSTAVNÍ PÉČI (troufnu si říci, že slovo péče zde rozhodně není na místě – a to se nechci nikoho dotknout!). NĚKDO jí dával v určitou dobu láhev (asi) Sunaru, později ji nakrmil lžičkou. NĚKDO jí dával v určitou dobu léky. Jeden rok života hodně promarodila a ten strávila v izolaci. V praxi to znamená, že viděla živou bytost jen když měla „nárok“ na jídlo nebo byl čas na léky (vůbec nedokážu popsat tu hrůzu, kterou ve mně jen ta představa vyvolává!). NĚKDO s ní cvičil Vojtovu metodu (maminky, které ví o co jde, chápou, jak náročné to pro Martinku muselo být – cvičit ji s naprosto CIZÍ A NEOSOBNÍ SESTŘIČKOU!). A takhle bych asi mohla pokračovat ještě dlouho. Ale tyhle poznatky uvádím jen pro upřesnění, co všechno si ten malý človíček prožil a zažil, než k nám ve třech letech přišla jako ZCELA ZDRAVÉ DÍTĚ!

Dnes si troufám říci, že náš syn ve svých 20 měsících je mnohem dál ve vývoji, než tehdy byla Martinka. A vidím samozřejmě spousty věcí, které jsem tenkrát coby „matka-začátečník“ absolutně netušila. Ale asi i tak bych s nimi nic nezmohla. Našich posledních 10 let je jeden velký „kolotoč“. Prožíváme dny hezké, dny náročnější, ale i dny, které se dají nazvat opravdovým peklem. A to vše od samotného začátku, kdy k nám Martinka přišla. Nejdříve jsme se domnívali, že si NĚJAK PORADÍME SAMI. Později jsme došli k závěru, že tedy ne a tak požádáme o pomoc TZV. ODBORNÍKY. Žili jsme v mylné představě, že ONI JISTĚ VĚDÍ, CO ČINÍ a JAK NA TO! Desetiletý maratón nás vyvedl z omylu! NIKDO NÁM NIKDY POŘÁDNĚ NEPORADIL ANI NEPOMOHL. Nechci zapomínat na to, že jsme měli několik lidí v našem okolí, kteří někdy v danou chvíli OPRAVDU POMOHLI – např. stanovením správné diagnosy, terapií apod. Ale KOMPLEXNĚ A DLOUHODOBĚ nám nepomohl NIKDO. I dnes jsme stále ve fázi hledání „co si počneme s tímto fantem“? Prozatím je naše Martinka druh zvaný MARŤAN – NIKDO SI S NÍ NEVÍ RADY, NIKDO NÁM NEUMÍ POMOCI A NIKDO PRO NÁS NEMÁ ŽÁDNÉ OPRAVDU FUNGUJÍCÍ ŘEŠENÍ!

Náš příběh vám povídám proto, že takových „náhradních“ rodin a rodičů je v naší republice SPOUSTY! A bohužel SYSTÉM ZVANÝ NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE jim NIJAK NEPOMŮŽE! Proto jsem uvítala vznik Asociace náhradních rodin České republiky.Iniciativa vzešla přímo od rodičů, kteří prozatím tvoří členskou základnu. Domnívám se, že naše problémy už asociace nevyřeší. I když možná jenom v tom, že SDÍLENÁ STAROST JE POLOVIČNÍ A SDÍLENÁ RADOST DVOJNÁSOBNÁ. Ale mám naději a doufám, že pokud se zadaří všechny plány, které si asociace prozatím předsevzala, že změní z gruntu život VŠECH (NÁHRADNÍCH) RODIČŮ! 

Takže, máte-li ve svém okolí nějaké NÁHRADNÍ rodiče, předejte jim informace o právě zniklé asociaci. Podrobné informace naleznete na www.anrcr.cz. Máte-li vy osobně chuť nějak přispět se svojí troškou do mlýna, přijďte mezi nás na www.forumnr.cz. Nebo pokud uvažujete, že byste jednou, eventuelně, v budoucnu….přijďte také mezi nás. Buď vítán každý, kdo s dobrým úmyslem přicházíš!

Skore: | Hlasy: 1