Dlouhá cesta dodává sílu rodičům

„Občanské sdružení je určené nejbližším rodinným příslušníkům. Primárně rodičům a sourozencům, ale do našich akcí se zapojují i prarodiče a další členové širší rodiny," vysvětluje Martina Hráská předsedkyně občanského sdružení Dlouhá cesta.

Jak vzniklo, co byl první impuls k jeho založení?
Prvním impulsem bylo to, že jsem po smrti svého syna Ondry měla potřebu setkat se s dalšími rodiči, kteří tuto bolestnou ztrátu již prožili, a nevěděla jsem, kde je hledat. U nás doposud žádné takové sdružení neexistovalo. A také energii, kterou jsem nemohla věnovat Ondrovi, jsem chtěla nasměrovat do nějaké smysluplné činnosti.

Jak se vyrovnáváte s tolika smutnými příběhy rodičů? Kde berete sílu?
Sílu beru hlavně ze zpětné vazby, že naše práce má smysl. Když mi maminky říkají, jak moc jim pomáhají naše stránky, nebo jak je povzbudilo vzájemné setkání.

Poskytujete lidem, kteří se na vás obracejí pro pomoc? Pokud ano, jakou?
Pomocí může být jakákoliv aktivita, kterou nabízíme a která alespoň trošku ulehčí bolestnou situaci. Třeba jen přečtení příběhů na našich stránkách nebo zapojení se do diskuze. V rámci projektu Nejste sami spolupracujeme s rodiči, kteří mají zkušenost s úmrtím dítěte a jsou ochotni osobně psychicky podporovat nové rodiče. Pomáháme i sourozencům - finančně a poradensky se podílíme na přestavbě dětských pokojíčků, kde sourozenci žili společně.

Rodiče se mohou účastnit dalších akcí - skupinových setkání, rekondičních víkendů, vzpomínkových aktivit. V projektu Prázdná kolébka podporujeme rodiče, kterým zemřelo miminko ještě před narozením nebo krátce po něm. A také se snažíme zlepšit komunikaci v porodnicích a nemocnicích při těchto smutných událostech.

Můžete se s našimi čtenáři podělit o nějaký příběh?
Příběhů je bohužel velmi hodně. Ty, které nám rodiče poskytli, lze najít na našich webových stránkách v odkaze: http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/nase-deti/pribehy/c277. Mně se samozřejmě nejvíce dotýkají příběhy maminek, které osobně znám.

Poraďte, když se čtenáři setkají s lidmi, kteří přišli o dítě, jak se k nim chovat?
Hlavní je upřímná účast a zájem, trpělivost a konkrétní nabídky pomoci. Naslouchat, nehodnotit, nebát se na cokoliv citlivě zeptat. Záleží na tom, jak blízký vztah lidé k sobě v této situaci mají a v jaké fázi zármutku se potkají.

A co je naopak nevhodné, čeho se vyvarovat?
Nejsou vhodné jakékoliv plané rady a závěry, věty typu Život jde dál... a Čas všechno spraví. Není vhodné vyvíjet na rodiče jakýkoliv tlak, přemlouvat je k něčemu, co by se mělo, co by měli... na co už je čas... Rodiče potřebují čas a prostor, aby mohli prožít svůj zármutek tak, jak oni sami potřebují. Vyžaduje to opravdu velké pochopení, toleranci a trpělivost okolí. Akutní zármutek nad ztrátou dítěte není záležitost několika týdnů, ale trvá dlouhé měsíce. Je to doba, kdy jsou rodiče na reakce okolí velmi citliví a mnohdy tak zcela vymění své přátele.

Setkávají se rodiče, kteří přišli o děti? Jak taková setkání vypadají?
Pořádáme pro rodiče i ostatní příbuzné půldenní setkání, kde si vzájemně sdělujeme prožitky, pocity a pohledy na situace, se kterými jsme se setkaly. Někdy připravíme i doprovodný program. Setkat se rodiče mohou i v rámci rekondičních víkendů, kde je na vzájemnou podporu mnohem více času. Je možné domluvit i individuální setkání s některým z našich laických poradců. Setkáváme se vlastně při všech našich akcích - vzpomínkových, benefičních nebo vzdělávacích. Každé setkání, osobní i pracovní je pro nás velkou podporou. Víme, že nejsme sami.

Skore: | Hlasy: 1