Helppes pomáhá lidem s postižením

Když vám rodinný mazlíček začne okusovat boty, tak se vám nejspíše zježí všechny vlasy na hlavě a hned ho okřiknete. Ale tak tomu není u speciálně cvičených psů, které po náročném výcviku předává občanské sdružení Helppes zdravotně postiženým lidem…

O tom, co všechno speciálně cvičení psi dokážou a jak je výcvik náročný, jsem si povídala se Zuzanou Daušovou, ředitelkou Helppes - Centra výcviku psů pro postižené – občanského sdružení.

Prosím, představte nám vaší neziskovou organizaci. Jak dlouho fungujete a jak byste zhodnotila dosavadní činnost?
Fungujeme od roku 2001, takže jsme právě nedávno oslavili desáté výročí. Za tuto dobu se podařilo vybudovat silnou neziskovou organizaci, která si dokázala získat kredit jak na národním, tak i mezinárodním poli. Za největší úspěch lze, samozřejmě, považovat předání stopadesáti speciálně vycvičených psích pomocníků lidem s nejrůznějšími typy postižení.

Komu nabízíte pomoc?
Lidem s těžkým postižením tělesným, zrakovým, sluchovým, lidem, kteří trpí stavy bezvědomí či záchvatovými onemocněními, jako jsou epileptici, diabetici, narkoleptici, kardiaci apod., lidem s kombinovaným postižením či dětem s nejrůznějšími typy postižení. Speciálně vycvičené psy lze ale i velmi dobře využít i při pomoci lidem, trpícím autismem.  

Jakou formou můžou lidé zažádat o pomoc?
O psího pomocníka si mohou lidé s postižením zažádat telefonicky, mailem nebo osobně.

Kdo a podle čeho vybírá vhodné psy k výcviku?
Vhodné psy vybírám, jako vedoucí výcviku, převážně já. Všichni psi, než jsou zařazeni do výcviku, prochází hodně náročnými povahovými a zdravotními testy.

V čem můžou lidem se zdravotním postižením pomoci?
Psí pomocníci dokážou částečně nahradit osobního asistenta, průvodce či pomáhajícího člena rodiny. Pomoc každého psa je individuální, přesně dle potřeb jeho paničky nebo páníčka. Asistenční psi dokážou pomoc při podávání nejrůznějších předmětů, ať už upadlých na zem, nebo třeba z lednice, skříňky, pomohou při svlékání a oblékání, otevírání a zavírání dveří, přinesení zvonícího mobilu, přivolání pomoci, narovnání ruky, nohy nebo hlavy do správné polohy, dokážou pomoc při vstávání, otáčení, přemisťování se, přikrytí či odkrytí a mnoho dalších úkonů. Vodící psi dokážou výrazně pomáhat lidem se zrakovým postižením se samostatným pohybem – vodící pes vyhýbá či označuje nejrůznější překážky, které se v cestě vyskytnou, vyhledává a označuje dveře, schody, výtahy, chodníky, zebru, místo k sezení, pomáhá při nástupu i výstupu v dopravních prostředcích, zastavuje na okraji chodníku, vede po krajnici silnice a hlavně – musí být schopen samostatného rozhodování a přitom zůstat ovladatelným za každé situace, takže tak trochu takový Jekyll a Hyde.

Signální pes pro lidi se sluchovým postižením jim dokáže pomáhat označováním nejrůznějších zvuků, ať už se jedná o zvonění či bouchání na dveře či okno, oznámení, že např. přetéká voda ve vaně, doprala pračka, vypnula se varná konvice či trouba, někdo na neslyšícího volá, oznámí, že se např. spustil požární alarm apod. Jedním z nejdůležitějších úkolů signálního psa pro neslyšící je označování zvuků venku – např. houkající sanitka, která je za rohem, může pro neslyšícího člověka znamenat i ohrožení života. Vycvičený signální pes, když slyší houkání či troubení auta nebo třeba zvonění tramvaje, tak to neslyšícímu oznámí nejčastěji tím, že mu zastoupí cestu a tím ho upozorní, že se něco děje a on má čas zjistit, co. Signální psi pro osoby, které trpí stavy bezvědomí či záchvatovými onemocněními, často znamenají obrovský přínos v jejich samostatnosti, protože dokážou přivolat pomoc, podat léky, zahřívat postiženého, někteří ze psů dokážou i předem varovat na blížící se stav ohrožující zdraví. U diabetických klientů toto dokážeme psy naučit, protože zcela laicky řečeno, při již velmi mírném klesání či stoupání hladiny cukru v krvi, které ještě sám diabetik nemůže zaznamenat, se mění pachové pole nemocného, takže se jedná prakticky o výcvik psa v pachové práci. U jiných onemocnění, jako je např. epilepsie, narkolepsie apod. je to jiné, pes sám musí mít sklony ke značení těchto stavů, které my můžeme výcvikem pouze podpořit, ale naučit to psa nelze. Bohužel u nás zatím neexistuje podobná praxe jako v mnoha vyspělých zemích, kde cvičitelské školy spolupracují s věznicemi, kde jsou do programu zapojeni sami odsouzení se stejným onemocněním, pro které je pes cvičen a takto lze vhodné psy nejen výborně vytipovat, ale i daleko snáz a lépe vycvičit. Navíc i pro samotné odsouzence se jedná o výchovný a nápravný program, kterému u nás brání legislativa, která ani pojem signálních psů zatím stále nezná.   

Vzniká mezi nimi jistě silné pouto, jak byste to popsala?
Samozřejmě, že mezi člověkem s postižením a jeho psím pomocníkem vzniká silné citové pouto. Psí pomocník neznamená pro svého majitele pouze usnadnění života a praktickou pomoc, ale také s tím související obrovskou pomoc psychickou a zvýšení sebevědomí. Každý z nás si cení soběstačnosti a svobody a je velmi nepříjemné často od někoho dalšího potřebovat a požadovat pomoc, a je jedno, zda se jedná o člena rodiny nebo třeba i asistenta či průvodce, nutnost časté potřebnosti pomoci někoho dalšího není příjemná nikomu. Člověk s postižením má často pocit, že někoho svými potřebami pomoci obtěžuje nebo zdržuje, ale ve psu získává kamaráda a parťáka, kterému je úplně jedno, jestli jsou dvě odpoledne nebo ráno, kdykoli s nadšením vyskočí a pomůže a udělá to vždy s projevem radosti.  

Co je psa nejtěžší naučit?
Na to nelze odpovědět paušálně, každý pes je jiný a co je pro jednoho psa se naučit hračka, může být pro druhého těžké. U vodících psů lze ale obecně říct, že nejtěžším cvikem je označování překážek, třeba i malých větviček, v úrovni hlavy člověka a pak je to moment, kdy na psa přechází „zodpovědnost“ a nastává ve výcviku moment, kdy on musí sám rozhodovat a opravdu vést. I to je ale u každého psa jiné – některý pes jako by na tento moment čekal, jiného to ale psychicky hodně rozhodí. U asistenčních psů patří mezi složitější úkony naučení např. manipulace s nohama, které postižený vůbec neovládá a které sklouznou ze stupaček vozíku. Zde je úkolem psa vrátit nohu či nohy zpět. Pes musí nohu uchopit velmi jemně do zubů, přitom ji ale držet natolik pevně, aby mu ze zubů nevyklouzla, pak nohu, která je váhově často dost těžká, popotáhnout o kousek dopředu tak, aby se noha nezadrhávala při pohybu nahoru o stupačku, teprve pak nohu zdvihnout nahoru a protipohybem vrátit na stupačku. Vcelku těžké je i narovnávání hlavy. Pes se musí naučit hlavu narovnat do požadované polohy co nejrychleji, protože v některých případech hrozí, že se nemocný může začít i dusit, tedy pes musí svým čumákem hlavu postiženého posunout s dostatečnou razancí, ale vždy s takovou opatrností, aby mu neublížil.

Jaký máte vy osobně vztah k psům?
Zkusím to vyjádřit stručně – psi jsou můj život.

Vy sama cvičíte psy? Není vám líto, když vezete pejska nového majiteli? Kolik máte pejsků na starosti?
Ano, snažím se i při své obrovské administrativní vytíženosti pořád se psy pracovat. Navíc mám i své psy, se kterými dělám sportovní kynologii, což je takový protipól této klidové práce. Bez výcviku a kontaktu se psy si nedokážu svůj život vůbec představit. Pejsk,ů mně ani ostatním trenérům, není líto, protože by to bylo nejen neprofesionální, ale hlavně by to psům určitě přechod do nového prostředí neusnadnilo a také bychom nikdy nedali psa nikomu, kde bychom měli sebemenší důvod ho litovat. Protože si klienty i jejich rodiny před předáním psa řádně prověřujeme, tak za těch 10 let se nám stalo zatím pouze jednou, že prostředí pro psa v rodině postiženého dítěte se ukázalo při předávání psa jako velmi nevyhovující a skutečně by byl důvod psa v takovémto prostředí litovat, a tak, po třech dnech sledování a zdokumentování situace, jsme psa odvezli zpět a s klienty ukončili smlouvu. Samozřejmě, že někdy se rozloučení se psem neobejde bez nějaké té slzičky, ale ta může ukápnout, až za trenérem zaklapnou dveře klientova bytu, za kterými zůstal pes i klient. Ale nikdy to nejsou slzy z lítosti, spíš z dojetí nad tím, jak klient a často i jeho blízcí psa přijali, jaké pokroky za dobu secvičování klient se psem udělali, často si trenér promítne celou dobu, kterou se psem strávil, mnohdy se musí zase naopak smát, když si vzpomene třeba i na to, jaký byl pejsek pubertální uličník a jak se dnes chová jako dokonalý „pan pes“ nebo „paní psová“. Každý z trenérů má na starosti 2 až 3 psy. V průběhu výcviku pes vystřídá 2 až 3 trenéry nejen z praktických důvodů, aby si pes mj. zvykl na verbální i neverbální projev více lidí, ale právě i proto, aby se zabránilo příliš velké citové vazbě psa na trenéra i trenéra na psa. Protože je pravdou, že tuto práci, kde je kombinace dvou psychicky vysoce náročných profesí – práce se psem a práce s lidmi s postižením, můžou dělat pouze lidi, kteří do ní vkládají kus sebe, jsou to „srdcaři“ a jsou ochotní dělat daleko víc, než pouze odpracovat povinných 8 hodin. Psům je totiž úplně jedno, jestli je všední den či víkend nebo svátky – psi se musí vyvenčit, proběhnout, pohrát si, pomazlit se, dostat krmení atd. kterýkoli den, zdravotní problém může nastat klidně třeba v neděli o půlnoci nebo na Štědrý den v 7 večer a služba u psů musí být zajištěna tak, aby o psy bylo postaráno i v těchto případech. A také klienti, pokud mají problém, potřebují ho řešit často okamžitě a ne čekat, až nastane např. pondělí 8 hodin ráno. V tom je tato práce hodně náročná a proto ji lze dělat pouze s láskou a k tomu, pochopitelně, projevy citu patří, ale musí být dobře zvládnuté.

Co vám tato práce dává a naopak co je pro vás náročné?
Myslím, že nemůže být nic krásnějšího, než když se stane z koníčka a celoživotní lásky zaměstnání. A když k tomu máte ještě často zpětnou vazbu v podobě člověka, jehož postižení mu při prvním setkání nedovolovalo ani podat ruku a třeba po půl roce – roce soužití se psem vám dokáže nejen podat ruku, ale psa si i samostatně ustrojit, tedy obléknout mu postroj, obojek a zapnout karabinu a dokonce se třeba i samostatně najíst. Nebo např. dítě po prodělané mozkové obrně, které nedokázalo téměř vůbec mluvit a mělo stále ručičku sevřenou v pěst a nepomáhaly ani nejrůznější cvičení, po nějaké době soužití se psem, dokáže nejen samostatně vést psa za vodítko, hladit ho a podávat mu pamlsek, ale dokáže třeba i vyslovit jméno psa a dát psu povel, tak asi nic hezčího být ani nemůže.

Co je velmi náročné a nesnadné, je shánění finančních prostředků pro naše klienty – žadatele o asistenční a signální psy. Pouze vodící psi jsou státem propláceni až do výše 210.000,-Kč, což je částka, která zcela plně pokrývá veškeré náklady, potřebné na přípravu psa, od jeho nákupu, přes výchovu a výcvik, přípravu klienta, až po předání psa a secvičení psa s klientem. Zrakově postižení také dostávají měsíční příspěvek na výživu svého vodícího psa i příspěvek na očkování. Cena vodícího i asistenčního či signálního psa je prakticky téměř stejná, psi musí splňovat stejná povahová i zdravotní kriteria a naopak výcvik a příprava asistenčního psa je mnohdy náročnější a tudíž i delší, než je tomu u psa vodícího. Ale ostatní lidé s postižením, bez ohledu na jejich potřebnost i závažnost handicapu či děti s postižením, nedostanou na své asistenční či signální psy ani korunu, i když invalidní důchody i příspěvky mají prakticky stejné se zrakově postiženými. Proto musíme shánět a zajišťovat pro tyto žadatele profinancování nákladů, spojených s přípravou psů, z nejrůznějších zdrojů – od pořádání veřejné sbírky, přes shánění dárců a sponzorů, po benefiční akce a psaní projektů
do nejrůznějších vhodných grantových programů.  

Jak můžou lidé občanského sdružení pomoct?
Lidé mohou našim klientům pomoc finančně i nefinančně. Jeden z nejjednodušších způsobů podpory je zaslání dárcovské SMS ve tvaru DMS Helppes na číslo 87777 – jedná se o projekt Fóra dárců, které tímto programem umožňuje podporu jím prověřených organizací, poskytnutím finančního či hmotného daru, zakoupením originálních reklamních předmětů, drobným příspěvkem z výtěžku prodeje výrobků či služeb, uspořádáním benefiční akce, výrobou reklamních předmětů, nabídkou dobrovolné pomoci a spolupráce, poskytnutím pracovní síly např. v rámci dnů pomoci neziskovému sektoru, nákupem krmiva Brit přes internetový obchod, kde 8 procent z nákupu jde ve prospěch našich klientů, ale i šířením informací o naší neziskové organizaci a jejím projektu Pomoc přichází na čtyřech tlapkách – výchova, výcvik a předávání státem nedotovaných asistenčních a signálních psů či podporou Facebookového profilu naší organizace. Dárci si mohou hodnotu daru odečíst od základu daně až do výše deseti procent.

Skore: | Hlasy: 1