„Hudební nástroj učí děti vytrvalosti a trpělivosti“

O dětech a hudbě s ředitelkou ZUŠky
Vizitka naší dnešní „zpovídané“ vypadá následovně: Paní Eva Regináčová je ředitelkou Základní umělecké školy v Bojkovicích na Zlínsku. Kromě toho, že vyučuje hru na klavír, sborový zpěv a dohlíží na chod školy, je také zakladatelkou občanského sdružení MAJÁK Bojkovice. Tato organizace připravuje a pořádá koncerty, besedy, divadelní i filmová představení, zkrátka všemožně oživuje kulturní dění ve svém okolí.

Jak jsi ke svému povolání dospěla? Chtěla ses hudbě věnovat od malička?

Když se nad tím zamyslím, hudba pro mě byla vždy naprosto přirozenou součástí života. Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry, kteří se muzice věnovali, byť spíše v „bigbítové“ formě. Ale poslouchali také hodně klasickou hudbu a jazz – v tom jsem vyrůstala. Automaticky jsem pak nastoupila do „hudebky“ v místní LŠU a brala to jako přirozenost.

Co se týče volby povolání, v tom jsem se asi úplně neminula, protože jsem od malinka chtěla být učitelkou. Když jsem chodila do mateřské školky, chtěla jsem být učitelkou v mateřské školce, v době docházky do základní školy jsem toužila učit na základce. Až při volbě střední školy mě bráchové přesvědčili, že jsem natolik muzikální, že bych měla zkusit konzervatoř. Nebylo to jednoduché, protože po technické a hráčské stránce jsem na ni nebyla připravená, ale zkusila jsem přijímací zkoušky a měla jsem štěstí.

Kde jsi studovala?

Studovala jsem na kroměřížské konzervatoři, kde jsem měla obrovské štěstí na profesorku klavíru (Janu Špaňhelovou), která mi po metodické stránce dala maximum. Byla nucena mě učit hrát na klavír jakoby od základů. Řadu věcí mi vysvětlila a já je musela racionálně uplatňovat – díky tomu myslím, že je pro mě snadnější dětem předávat principy klavírní hry.

Od začátku mě přitahovalo to, že každé dítě je jiné, že každému (ne)jde něco jiného. Bavilo mě objevovat cesty k tomu, jak odkrýt individuální problémy a jak děti naučit tvořit hezký tón. U klavíru to vypadá, že tón je daný, ale není – jeden do něj může třískat a jiný z něho vyloudí nádherně znějící melodie. Takže učení pro mě bylo a je neustálým objevováním.

Jak se vyvíjela tvoje profesní dráha?

Začala jsem na ZUŠce učit už během studií – v pátém ročníku na konzervatoři. Krátce jsem učila v Napajedlích jako externistka a pak jsem byla oslovena paní ředitelkou ZUŠ v Bojkovicích, tedy školy mého dětství. Neuvažovala jsem už o vysokoškolském studiu a měla jsem v plánu věnovat se kantořině.

Učila jsem i přes mateřské dovolené, protože jsem v té době připravovala svou žákyni na konzervatoř. Vynechala jsem prakticky jenom to šestinedělí (smích). Při mateřské jsem učila čtyři hodiny týdně a zůstala jsem tak v kontaktu jak s lidmi, tak s prací, což bylo fajn a přitom jsem stihla oddechnout si od pracovních povinností i užít krásných chvil mateřství. Po deseti letech učitelské praxe se uvolnilo místo ředitelky školy a já to vzala jako výzvu – dnes už školu vedu osmým rokem.

Kromě hodin klavíru vedeš také dětský pěvecký sbor Tulipán a smíšený pěvecký sbor Notabene. Jak ses dostala ke sbormistrování?

Chodila jsem na základní škole do sboru a to vícehlasé zpívání ve mně zůstalo. I když jsme si kdykoli na konzervatoři zpívávali, nedělalo mi problém si chytit nějaký druhý nebo třetí hlas a bavilo mě to.  A protože sbor na naší ZUŠ nebyl, po návratu z mateřských dovolených jsem nějaký založila. Studium sbormistrovství se za nás na konzervatoři nevedlo, ale já jsem po čase měla štěstí na kurzy pražské Artamy, které mě tím základním vyzbrojily a sbor dovedly i k nějakým úspěchům v rámci regionu. V posledních dvou letech na nich spolupracuje i moje mladá kolegyně zpěvačka. Doba se totiž mění a sborová práce je stále náročnější: je jasné, že děcka mají spoustu jiných činností, které jsou pro ně zajímavější a krátkodobě i „lukrativnější“ – v tom smyslu, že jim nemusí věnovat tolik času a úsilí. Takže si vybírají, zkoušejí všechno možné. Sbor tak trpí častým střídáním zpěváků a vlastně také jejich úbytkem. To vše se odráží na zvuku a práci s ním.

Dospěláckému sboru se věnuji s velkou chutí. Oproti dětskému sboru, ze kterého členové „odrůstají“, se složení dospěláckého sboru příliš nemění (smích), což je právě výhoda. Ti lidé tam chodí opravdu pro radost a já mám dobrý pocit z toho, že je za ta léta vidět jejich pokrok. Všichni na sobě udělali spoustu práce a navíc nás to spolu baví.

Naznačila jsi, že děti mají v současnosti na výběr velké množství kroužků a mimoškolních aktivit. Proč by měli rodiče své dítě přihlásit právě do výuky hudebního nástroje?

Myslím, že bychom v rámci základních uměleckých škol neměli mluvit jen o hudební výuce. V ZUŠkách je k dispozici i výtvarná, taneční a dramatická výchova. Postupem let stále více cítím význam základních uměleckých škol nejen v tom, že se dítě naučí ovládat nějaký hudební nástroj nebo že se v dramaťáku naučí mluvit před publikem, ale hlavně se naučí volním vlastnostem, které současné generaci stále víc chybí. Vytrvalosti, trpělivosti, sebereflexi. Největší hodnotu vidím v tom, že děti dodržují jakousi pravidelnost a řád. Že zakusí, že když se opravdu snaží, překonají překážku a zakusí úspěch.

Ale je pravdou, že právě hra na nástroj je téměř výhradně o překonávání překážek. Kromě toho se děti také naučí, jak pracovat pospolu – v souborech, ve skupinách. Musí spolu komunikovat, musí vědět, že se na sebe můžou spolehnout a zároveň mají velkou zodpovědnost jeden k druhému. Řekla bych, že dítě v základní umělecké škole získává určitý komplex všeobecných životních postojů a schopností. Teď ještě jen, aby si to uvědomil stát a nadále si toto v ZUŠkách podporoval.

Jak pro své dítě vybrat „ten pravý“ nástroj?

Upřednostňujeme volbu nástroje podle hudebních předpokladů – jak dítě slyší, jak reaguje. Jsou nástroje, které jsou snadněji zvládnutelné a nástroje náročnější. Konkrétně třeba pro smyčcové nástroje nebo klavír, kde jde o koordinaci dvou rukou, vybíráme děti, které svižněji reagují na hudební a výukové podněty. U houslí se díváme i na ruce a motoriku, zkrátka hodnotíme dílčí dispozice. Pak záleží ještě na rodičích, zda mají vztah k určitému nástroji. Výběr se ladí tak, aby byly uspokojeny všechny strany.

Jak může rodič motivovat svoje dítě ke hře a hlavně ke cvičení?

To právě řešíme v posledních letech, protože je to tíživý problém. Do domácí přípravy se nikomu nechce (nakonec ani nám se kdysi nechtělo). V současnosti zkoušíme zavádět to, že děti začínají chodit dřív – kolem pěti šesti let – a rodiče se výuky účastní. To proto, aby pochopili, co se po dětech v hodinách a při domácí přípravě vlastně chce, jak je s nimi potřeba pracovat.

Proč je dobré začít chodit na hodiny hudby tak brzo?

Myslíme si, že děti v tomto věku přijímají návyky mnohem snáz a rychleji. Takže pokud rodič dítě povede k pravidelnému cvičení, naučí jej v prvním, maximálně druhém roce, sednout si každý den na pět minut ke cvičení a udělat z toho pravidelnou součást dne. Pár minut nikoho nezabije a návyk dětem už zůstane. Motivace je v tom, že když se každý den udělá kousíček práce, pocítí dítě brzy úspěch a radost ze hry. Jsou to velmi pomalé krůčky, ale jsou vysledovatelné: „Vidíš, tohle už ti jde. Tuhle písničku sis tolik chtěl zahrát a už ji umíš.“ Po dvou letech už by se děti měly připravovat na hodinu samy.

Můžeme děti kromě společného cvičení motivovat ještě jinak?

Rodiče by neměli upouštět od návštěv koncertů, v poslední době se ovšem vyskytují často opačné případy. Myslím, že kvůli dětem máme jako škola za úkol vytvořit hned ze začátku dobré pouto s rodiči. Podpora rodičů dětem při uměleckém vzdělávání je nezbytná. Jde o spojené nádoby: škola – rodiče – děti.

Vadí, když rodiče nemají hudební vzdělání?

Pokud ho mají, je to samozřejmě dobře, ale v hodině se dějí takové věci, které už asi dávno zapomněli. Takže myslím, že pro všechny je skvělé, že můžou sedět na hodině a poslouchat a potom dítko doma vést.

Co máš na své práci nejradši?

Asi to, že jsou vidět výsledky i když ne hned; že je to práce pro děti, že máme možnost ovlivnit jejich vývoj alespoň trochu mimo konzumní a komerční linii dnešní společnosti a že se nám daří „vypouštět“ ze školy po osmi, dvanácti letech bytosti s důležitějšími hodnotami pro život. Jsem přesvědčena, že tímto při práci v jakémkoliv oboru „nasáknou“ a už to v nich zůstane. Momentálně mě hodně těší i práce s učitelským kolektivem - je mladý, vynalézavý a dobře se mi s ním pracuje.

Co je na ní nejtěžší?

Odpovědnost ředitele je rozsáhlá, protože on odpovídá za děti, za kantory, za bezpečnost, za úroveň vzdělávání, za provoz, za peníze, za image školy… Ale mnohem těžší je naučit se rozlišovat v tom množství každodenních úkolů, co je opravdu důležité (nejen pro tento moment), co řešit hned, co počká, co není třeba řešit vůbec. Snad jsem v tomto bodě už mezi pokročilejšími (smích)

Co považuješ za svůj největší profesní úspěch?

Jsem ráda, že ačkoli jsme malé městečko, podařilo se u nás vybudovat novou školu a zřizovat v ní všechny čtyři umělecké obory (hudební, výtvarný, taneční a dramatický). Těší mě, že v době, kdy se mluví o probíhající krizi, je o toto vzdělávání stále zájem – letos jsme poprvé naplnili kapacitu školy. Samozřejmě, že je před námi ještě dlouhá cesta, ale mám pocit, že v rámci zdejších možností už jsme něčeho docílili a já si toho všeho nesmírně vážím. Máme plnou školu dětí, čtyři obory, koncertní – multifunkční sál, kde se děti mohou prezentovat a seznamovat s opravdovým uměním, skvělý kolektiv kantorů… Kéž by to takhle vydrželo co nejdéle.

 

Děkuji Evě za její cenné zkušenosti, o které se snámi podělila a přeji jí i jejím malým muzikantům hodně úspěchů.

Skore: | Hlasy: 0