Jak to začalo?

Dny se kutálejí jako korálky v pohádce O Zlatovlásce. Týden s týdnem a měsíc s měsícem se sešel a Asociace náhradních rodin ČR bude pomaličku slavit první narozeniny. Je za námi všemi veliký kus práce, ale k bilancování se doufám dostanu až sfoukneme tu pomyslnou první svíčku na dortu. Teď bych se ráda vrátila na úplný začátek. Do doby, kdy Asociace vznikla. U jejího zrodu stála Klára Hesounová Měkutová. Položila jsem jí několik otázek. Přiznám se, že i z čiré zvědavosti, jak tolikanásobná matka zvládá ještě tolik záslužné práce pro ostatní.

Měli bychom začít dotazem, jak jste se s manželem vůbec k životní dráze náhradních rodičů dostali?
My trochu netypicky. Po rozvodu jsem zůstala sama se třemi dětmi. Kamarád mě pozval na tábor, kde dělal hlavního vedoucího. Na táboře byly převážně děti z DD...Na táboře začal vztah nejen nás dvou, ale o rok později  i nás a našich dětí. Prvně jsme je jen navštěvovali a pak jsme se rozhodli, že si je vezmeme.  

Kolik máte v péči dětí a jak staré?
Nyní tři – ve věku 11, 12 a 15

Přicházeli jistě postupně, takže mě zajímá, jaké otázky jste si kladli s manželem při přijetí prvního dítěte a jak jiné při přijetí toho posledního?
Prvně jsme si vzali sourozence. Dva blonďáčky 6 a 10 let. Poměrně v pohodě zapadli do rodiny. Všechny problémy jsme řešily tak jak přišly a nezdálo se to nijak nezvládnutelné. Proto jsme si o dva roky později vzali další dvě poloromské děti ve věku 4,5 a 5,5 let. Nejstarší z chlapců se začal hodně horšit s přicházející pubertou. Byly to hlavně problémy týkající se sexuálního chování a tak jsme museli v jeho 14-ti letech pěstounskou péči ukončit.

Jsem sama matkou a také mám mimo domov (děti, domácnost atd.) mnoho aktivit. Ale založit Asociaci, na to už musí mít člověk opravdu hodně odvahy a energie. Co nebo kdo byl impulsem?
Těch bylo hned několik. Během jednoho měsíce jsem se v rámci psaní diplomky na VOŠ sešla s členy Slovenské asociace a členy Pěstounské rodiny kraje Vysočina. Takže:
 1. Na Slovensku to funguje
 2. Hodně pěstounů (náhradních rodičů) má podobné problémy, ale tím že se nesejdou (nevědí o sobě), nemůžou si vyměnit zkušenosti
3. Na Vysočině to taky funguje, tak proč by to nemohlo fungovat i v jiných krajích. Myslím, že si to všichni náhradní rodiče zaslouží .

Mimochodem – co na tvé aktivity manžel (ten můj doma začíná zdvihat ne jedno, ale už i druhé obočí ve chvíli, když přicházím s nějakým dalším projektem….)?
Můj muž je asi svatý! Dělám Evangelickou teologickou fakultu obor Pastorační a sociální práce, takže jeden den v týdnu musím být v Praze. Ale já jsem v Praze dny dva, buď pondělí/úterý nebo úterý/středa. Například zítra se mám sejít se zástupci neziskových organizací a v úterý mě čeká rozhovor pro Český rozhlas 2 a potom škola. Manžel je do února na mateřské dovolené s naší Rozárkou (20 měsíců), takže pohoda. Ale co bude potom??? No, asi pomůže babička. Ale věřím, že se to uklidní.

Co od asociace jako takové očekáváš?
Že se sjednotíme i se stávajícími organizacemi a budeme schopni jak ovlivnit legislativu, tak poskytnout náhradním rodinám ve všech regionech srovnatelné služby.

Jednou větou, proč by se rodiče měli stát členy asociace?
Aby nebyli sami na problémy které jim náhradní rodičovství přináší a měli se o koho opřít a na koho obrátit.

Za nás za všechny doufám, že Kláře její neutuchající energie vydrží ještě hodně dlouho. Tímto zdravím „svatého“ manžela (mám doma také jednoho takového) a věřím, že ani jemu jen tak nevyschne zdroj energie, tolik potřebný pro vše, co si společně s Klárou (a námi všemi) předsevzali.

Skore: | Hlasy: 0