Bezproblémový porod

Hurááááá, já jsem vyhrála těhotenský deníček :) Už jsem přemýšlela, že si ho koupím, ale myslím, že by to neprošlo.. To ho ještě stihnu dobře využít!! Moc děkuju!!!

No právě že já jsem oba porody měla určitě delší než 24 hodin, počítáno od doby, kdy byly kontrakce pravidelné. Ale je fakt, že v porodnici jsem tak dlouho nebyla ani náhodou, většinu té doby jsem si prožila v domácí pohodové atmosféře. A že mi oba porody připadly na pondělí, ale začaly v neděli, tak jsem měla i luxus přítomnosti manžela ;-) A třebaže u mě trvala pokaždé 1. doba porodní dost dlouho, přece jsem jí prožila emotivně mnohem silněji než samotný porod. Když jsem si uvědomila, že za chvilku už spatřím naše milované děťátko, vehnalo mi to nejednou do očí slzy radosti... Při samotném porodu jsem neprožila pocity takřka žádné, vždycky mi to "docházelo" v emocích delší dobu.

si taky říkala Jak ještě dlouho? Připadalo mi, že už teď hned porodím, a když jsem se  zeptala doktora a ten řekl že jsme teprv v půlce tak jsem myslela že to  zabalím a jdu dom

Moc jsem si přála rodit přirozeně, jenže na Plzeňsku nebylo nikde možné rodit v libovolné poloze. Dlouho jsem se tím trápila, až jsem si v jedné knížce přečetla několik rad k porodu. Jedna z nich zněla: SMIŘTE SE S TÍM, CO NEMŮŽETE ZMĚNIT. Moc mi to pomohlo, prostě jsem se smířila s tím, že budu rodit v leže na zádech (max. na zvýšeném lůžku v polosedě), a při porodu jsem si pak nenechala ničím zkazit náladu. A bylo to docela fajn ;-)

Další věc - zapomeňte na konkrétní představy nebo statistické zprávy. Já jsem měla první porod dost dlouhý, a počítala jsem najisto s tím, že druhý bude kratší - ze statistik to přeci vyplývá. Jenže nakonec jsem rodila ještě o půl dne déle, a byla jsem z toho pěkně nervózní a otrávená. Dneska si říkám, že zbytečně. Každý porod je přece překvapení :-)

A poslední myšlenka, kterou mě inspirovala kámoška. Až to propukne, každou z nás občas napadne "Proboha jak dlouho ještě?!" Na to existuje jedna zajímavá metoda. Na radu Heleny jsem si představila, že mám "pytel kontrakcí". Nevím, kolik jich tam je, ale určitě je jich omezený počet, a každou kontrakcí, která proběhne, je jich o jednu méně (a také o jednu blíž porodu). Musím říct, že mě to opravdu dost uklidnilo.

Všem těhulkám přeju bezproblémový a hezký porod a krááásné děťátko ;-)

Můj první porod bych tady taky nerada ventilovala, abych zbytečně nestresovala budoucí maminky (prvorodičky). V té době (1999) byly zdravotní sestry na "hekárně" naprosto otřesný, nejen že jsem je obtěžovala svou přítomností, ale ještě na mně měli nemístné narážky, jen pan doktor co mě rodil byl velký sympaťák. Celých 7 let mi trvalo než jsem se odhodlala k dalšímu miminku a tentokrát všechno probíhalo v pořádku a personál na porodnici byl naprosto super. Celou dobu byla se mnou porodní asistentka (která mě nakonec i odrodila, samozřejmě za účásti lékařky), mezi stahy jsme si povídali o všem možném, o filmech, o chlapech, o škole.... Druhý porod jsem si opravdu užívala a to doslova, moc se mi to líbilo a klidně bych šla rodit znovu, třeba teď hned

...a co mi pomáhalo při bolestech? Sedět na míči, pohupovat se a  lahev s vodou a pít, pít, pít

no já jsem měla falešný porod , kdy jsem měla v kuse 15hodin bolesti (potom zmizeli a mimi zůstalo v bříšku), ale opravdu v kuse, pořád, vůbec to nepřestávalo, což bylo naprosto strašné. takže ten falešný porod byl mnohem horší než pak skutečný porod.

Já bych ještě doplnila, že oproti bolesti hlavy nebo zubů je porod hrozně milosrdný, protože probíhá v jednotlivých kontrakcích a ne pořád. Člověk má čas trochu si mezi nimi odpočinout a nabrat nových sil. Když mi trhali moudrák asi v 7. měsící těhotenství, takže jsem pak nesměla použít prášky na bolest, tak jsem měla asi 3 dny bolesti, že jsem se i budila ze spaní, a to byly bolesti V KUSE! Bylo to pro mě určitě nesnesitelnější, než porod (a to jsem první dítě rodila den a půl a druhou dva dny).

Tvůj lékař se tě zeptá cca ve 36. tt, kde chceš rodit, protože tě převelí k nim. Od 36.tt (některý lékař posílá až ve 38.tt) spadá rodička do péče porodnice, kde chce rodit. Takže máš ještě dost času vybrat si tu nej porodnici - klidně si zjisti, kdy tam mívají tzv. dny otevřených dveří nebo jestli pořádají nějaké prohlídky pracoviště.

Já jsem musela nahlásit porodnici už v 16.tt, protože jsem měla tehdy komplikace a byla nutná hospitalizace. Tak mě paní doktorka chtěla rovnou poslat tam, kde budu rodit, aby tam o mně měli všechny informace.

já nebyla celou dobu napojená, ale poslouchali srdíčko každou chvíli, že mi to připadalo co minutu jak to bylo časté. občas mě to už štvalo, protože jsem při tom musela být co nejvíce v klidu a nehýbat se, což při kontrakcích byl dost problém, ale i přesto jsem byla ráda, že mimi sledují.

A proto jsem rodila v Bohunicích, kde personálu maximálně důvěřuji. Abych ještě při těch bolestech, kdy jsem ztěží vůbec vnímala okolí, myslela na nějaké katastrofy, na to jsem i já - coby úzkostlivý stresař - krátká.

Já teda nevím jak jinde, ale nás monitorovali po celou dobu porodu. Je to sice pro rodičku nepohodlné a někdy i bolestivé, když vám zrovna při kontrakcích tlačí na břicho ten snímač, ale za tu jistotu, že je všechno v pořádku, to stojí. Nedovedu si představit, že by nás napojili třeba jen dvakrát za porod.

hani neboj!když se budeš řídit radou lékaře na sále, tak to dopadne dobře.

lucy, ale zase je dobré vědět na co si dát pozor. Jako třeba aby doktor pravidelně a často poslouchal srdíčko miminka při porodu, protože jsem slyšela několik připadů kdy to doktor nedělal takže nezjistil že miminko se dusí a je bez vzduchu! 

jo a hani ještě s tím co mi hodně pomohlo - tak to bylo správné dýchání!! to jsem se sama divila jak správné dýchání uleví rodičce!!! četla jsem to v knížkách, a pak i sestra na sále mi řekla jak dýchat. 

můj manžel nechtěl jít k porodu a já ho nenutila. Pak jsme ale jeli spolu na předporodní přípravu a "chytli" jsme skvělého pana doktora, který asistenci manžela u porodu podal jako věc, bez které žena neodrodí. Pak řekl, že se mají manželé před odjezdem do porodnice pořádně najíst, protože většinou omdlí z hladu, nikoliv ze strachu. Po této přípravě manžel úplně otočil a chtěl k porodu jít, dokonce několik měsíců po porodu všem známým maminkám v očekávání nabízel asistenci u porodu, jak se mu to líbilo. A s tím "mlčením" u porodu - to je rozumný přístup. Zatímco můj manžel chtěl od začátku, abych mu řekla, co se se mnou dělo, kdo mě vyšetřoval, jak jsem se vyspala, jak to vidím...tak já jen toužila po klidu, po tichu, po jeho náruči, ale, ježkovy voči, ne po těch nesmyslných kecech!!!!!!.

Neboj(te) se porodu, je to originální zážitek, který prožije každá jinak a navíc porodní bolesti mají od bolestí hlavy nebo zubu tu výhodu, že vedou k něčemu hezkému...Hodně štěstí a užijte si to!!!

Věř, že manžel bude u porodu báječný. Ten můj - jindy za všech okolností velmi nervoźní - mě skvěle uklidňoval a podporoval. Omdlít nebude mít kdy, neb je to docela fofr - obzvláště ke konci. A z vlastních zkušeností radím nezajímat se příliš o porodní příběhy a možná ani nechodit na předporodní kurzy. Nám to poradila jedna porodní asistentka, protože prý některé maminky jsou z těch kurzů příliš "naučené" a pak jsou hodně v nervu, když porod neprobíhá dle informací z kurzu. No a o těch porodních příbězích - zbytečně se strašíš. Moje kamarádka například tvrdí, že by klidně rodila každej rok, protože to byla procházka růžovou zahradou. ;o) Naopak naše známá mi kdysi dávno tak hrůzně popsala vlastní porod (a to jsem se jí na něj ani neptala), že jsem se zařekla další povídání od nikoho neposlouchat. Ani jsem si nečetla odborné články o porodu a musím říct, že jsem ráda. Vyhnula jsem se zbytečným stresům a strachům.

Ty si hlavně užívej těhu! :o)

tvoje vyprávění mi vehnalo slzy smíchu do očí.  Jo jo jsou to teď vymoženosti. Manžel u porodu, pohupování na míči. To za nás nebylo.

A mimochodem. MÁM DNESKA TAKY PO PORODU!!!! Ale před 24 lety.    Moje dcera právě dneska slaví narozeniny. Podle tehdejších poměrů nesměly chodit ani návštěvy na pokoj ani za rodičkama ani nesměly být kytky na pokoji. Nic. Stejně jsme utekly a pak nás sestry honily po schodech. Nebyly na pokojích jen dvě postele. Já ležela na 8-lůžkovém pokoji. Mimíska se vozila jen na krmení. Jinak byla jen ve svých postýlkách na společném pokoji. Ani ponosit, pochovat jsem si ji nemohla. Teď jsou poměry mnohem lepší ale rodit bych už nechtěla. Řídím se heslem: pět minut radosti nechám jiným a já už pak budu mít jen celý život starosti. Proto jsem si vzala už hotové děti.  

Udivilo mně, když dcera porodila první dcerušku, že jsem dostala dítě do náručí už 90 minut po porodu. To za mých časů nebylo vůbec možné. Porodnice byla ve třetím patře a rodina přes okno viděla jen tu černou hlavu na bílé peřině. Jinak pusu viděli až po 9-ti dnech po propuštění domů.

Je fajn, že věda šla dopředu. Kdyby byly tehdy epidurály, asi bych nerodila 2 dny a 2 noci ale Janča by byla na světě možná dřív, nebo ne za tak drastických okolností, kdy nám oběma šlo, údajně, o život.

Martin 12 let, Tomáš 13 let, Jana 23 let

Porod mého brvního broučka nebo broučínky mě teprve čeká.. Docela se bojím i když mnohem víc se bojím, abych miminko ve zdraví donosila.. O porodech trochu čtu, i když mnohem víc příběhy než praktické rady, snad se dostanu i na nějaký kurz.. Mám výhodu v mamince- rodila 6x během 19ti let, tak má nějaké zkušenosti :) a zřejmě jí bolesti neodradily, když do toho šla tolikrát.. Chtěla bych rodit v blízké porodnici, kde už jsem na gynekologickém zákroku byla.. Ale moje hlavní a největší přání je, aby byl manžel u toho. Nevím jak bych to bez něj zvládla.. Myslím že mě tam také nechce nechat samotnou, a s účastí na porodu počítá, i když občas- hlavně před spaním- slyším jak si mumlá, že ten porod bude tedy něco, plánuje si omdlít, odejít apod., ale jak ho znám, bude statečná a úžasný jako vždycky. Akoarát mu musím vysvětlit, aby ne mě nebyl nervózní, aby radši nic neříkal a jen byl u mě..

Koupili jsme si malý sešit, kam si píšeme zážitky během těhotenství, návštěvy lékaře, jak mimi roste, změny mých chutí a veselé historky :) Těhotenství si užíváme oba

Jaký jsem měla porod jsem tu už několikrát psala. Byl fajn, sice dost bolel jako všechny maminky, ale nemůžu si stěžovat, protože vše probíhalo bez komplikací, miminko se narodilo zdravé, takže vše bezvadné.

Porodnici jsem si vybírala podle gynekologa který byl u mojeho porodu. 

Celý den jsem měla bolesti, začlo to strašnými bolestmi zad, potom se přidali i kontrakce, které byly hodně nepravidelné, někdy co půl hodiny, někdy zase co minutu. Doma mi při kontrakcích pomáhalo chodit po bytě. Večer mi praskla voda a najednou byly stahy co 4 minuty, tak jsme pelášili do porodnice, to jsem se bála že porodím v autě jak to šlo rychle. V porodnici jsem začla zvracet, tak sestra říkala že porodím velmi rychle. za 3 hodiny byl malý na světě. Na sále mi pomáhal velký balon, seděla jsem na něm, vzadu mě držel manžel, tak to aspoň trošku zmírnilo bolesti. Jinak nejspíš nic. 

Co bylo po porodu nepříjemné bylo zašívání, protože  mě malý trochu natrh svojí ručkou jak šel ven, tak to bylo celkem hrozné.  Ale jinak mám na to super vzpomínky, už dokonce i na ty bolesti a kontrakce člověk na to rychle zapomene.... kdyby ne, tak by jsme asi měli všechny jedno dítě (jak jsem rodila tak jsem si říkala, že další dítě asi adoptuju, protože po druhé bych to nedala....ale pár hodin po porodu už jsem se těšila na další porod a miminko)

takže co pomáhalo  - chůze a balon

zabojovat o deníček.

Termín jsem měla stavńovený na 17.listopad, všichni ten den byli doma, protože byl svátek a tak mě od rána bombardovali sms, že už bych měla jet. Navečer jsme šli na návštěvu k manželovýmu bráchovi(bohudíky je to jen přes louku), ještě v 18hodin jsem posílala mamce sms, že nic, ona mi řekla, ať přijdu druhý den na oběd a hlavně ať jí zavolám, až bude po všem, jinak se zblázní. Manža měl ode mě "zakázaný" pít pivko a jiné laskominy od 1.listopadu (co kdybychom jeli????) a tento den, kolem 18hodiny jsem mu řekla, ať se nekontroluje, že stejně už nikam nepojedu...Ve 20.00 jsem už věděla, že jestli jsem se do toho křesla nepočůrala, tak je to plodovka a když jsme viděla manžu, jak si pochutnává na třetím pivku, říkala jsem si, ať si dá klidně na kuráž, žwe to bude potřebovat...Odcházeli jsme domů, manža si prozpěvoval a jak byla už tma, nepoznal, že tepláky, co mám na sobě, vypadají jako právě vyprané...Doma ho chytl klasický "rapl", takže mi na plodovou vodu přinesl hrnec a jen lítal po bytě a říkal, že nemůžeme jet, protože není připravený. Do porodnice jsme dorazili kolem 21.30, vybírala jsem podle zkušeností a podle předporodní návštěvy. Sestřička se mě ujmula, řekla, ať pošlu manžela domů, že podle pana doktora to na dnešek nevypadá a šla se věnovat mě. Uložila mě na pokoj, řekla, ať odpočívám, protože budu druhý den potřebovat sílu...a když už jsem konečně usnula, přišla mi změřit tlak.... Takhle se to opakovalo do čtvrté hodiny ranní, kdy jsem sestřičce oznámila, že cítím stahy, načež mi sestřička řekla, že je to nesmysl, protože pan doktor říkal až druhý den nejdřív a zatím je noc...V 5.00 jsem jí řekla stejný poznatek, tak už mě asi chtěla uklidnit, poslala mě na "pásy" a řekla: "Jejku, vy máte stahy"!!! Přestěhovala mě na porodní sál, službu předala jiné sestřičce, která hned po nakouknutí do papírů zjistila, u koho pracuju, že tam rodila i šéfova manželka...a blablabla...a od té chvíle mi nikdo neřekl jinak než sestřičko...A já si tak přála, aby mě tam nikdo neznal. V 8.00 přišel na kontrolu pan doktor a řekl, že se to rozjede nejdřív odpoledne a jestli chci, ať kolem oběda zavolám manželovi, aby přijel...Načež jsem panu doktorovi řekla, že musím do 11 porodit, protože jsem pozvaná na oběd k mamce a ta zešílí, jak nepřijdu, protože jí dojde, že rodím. Pan doktor se zasmál a řekl: "Sestři, já jdu v 11 na oběd a to tu ještě budete!" A já na to: "Pane doktore, to musíte vydržet do půli, já budu právě rodit". A šla jsem hned volat manželovi, ať rychle přijede, že se to rozjíždí (jako bych měla nějaké tušení)...Když manža přišel na sál a vypadal, jak kdyby oblečení ukradl 140cm doktorovi a místo kalhot má bílé elasťáky (chápu dvoumetrový chlap jim tam nechodí každý den...), tak jsem dostala šílený záchvat smíchu. Ten mi vydržel ještě asi dvacet minut, pak už to bylo horší. V 10hodin už jsem to chtěla všechno mít za sebou, střídala jsem míč, sprchu a věšela se na manžu. Chudák mi chtěl pomoct a nevěděl jak, takže teď už víme, že příště bude lepší, když bude jen mlčet a držet ruku. Když jsem si lehla, bylo mi teplo, manža však šel a přikryl mě peřinou (nohy totiž koukají směrem ke dveřím a manža vnímal to, co já ne - že když někdo přijde, vidí mi do rozkroku...). Takže jsem střídavě odhazovala peřinu a manža ji na mě zase trpělivě házel zpátky. Kolem 11 jsem seděla na míči a měla takový zvláštní tlak na konečník, jenže jsem nic nehlásila a dál se pohupovala, sestřička manžovi poradila, aby mě masíroval, načež se mě lehce dotkl a já procedila mezi zuby památnou větu: "Šáhni na mě a zabiju Tě". Pak řekla sestřička, že až budu mít pocit, že se pos..., tak to už bude ten pravý pocit a půjdeme na to, ale ještě je brzy. Tak jsem sestřičce řekla, že ten pocit mám právě teď,ona mě nahnala na postel a zjistila, že nekecám a letěla pro doktora. V 11. 05 přišel doktor do dvěří, zasmál se a řekl, že právě scházel schody k jídelně a po prvním zatlačení řekl: "Sestři, takhle ne, takhle se netlačí"...a mně jen problesklo hlavou: "Tak, a teď celá nemocnice bude vědět, jak trapka ze zubního neumí tlačit": Po třetím zatlačení mi sestřička řekla, že když zatlačím podle její instrukce, že bude malé na světě a já si říkala, jak mě kecá, že to přece nemůže být tak rychlý. Vnímala jsem ruku manžela, která mě tiskla a pak už jen "lehké" zatlačení, příjemný "zamňoukání" a já se stala maminkou...Pan doktor se smál, že jsem to měla fakt naplánovaný na minutu a že stihnu ještě ten oběd, respektive zavolat mamce, aby nebyla vyděšená. Porod proběhl bez nástřihu, takže jsem měla výhodu, že jsem se cítila po porodu fakt dobře, jen mě silně bolela ruka, nemohla jsem zatnout prsty, ale co to bylo proti pocitu, když jsme se podívala do postýlky...Až několik týdnů po porodu, kdy jsme si myslela, že s rukou zajdu k lékaři, se mi manža přiznal, že jak řekla sestřička, abych pořádně zatlačila, tak manžu napadlo, že když mi stiskne pořádně ruku, tu bolest z té ruky "zatlačím" do spodku a bude to...Myslím, že tou svojí medvědí tlapou mě tenkrát možná i pár kůstek pošramotil. Nicméně i přes všechny hrozby a nadávky u porodu si manža přítomnost pochvaloval a ke druhému porodu se moc těší. A já taky...