Jak přišel na svět náš syn (Soutěž: Pro miminka a maminky)

Vždy jsem si byla jistá, že chci mít děti. Když jsem potom poznala svého budoucího muže, tak jsem si byla jistá, že on je ten pravý. Brali jsme se po 9 měsících známosti. Ne, nemuseli jsme se brát, jen jsme chtěli. Po svatbě jsme se dohodli, že početí miminka necháme volný průběh. Tehdy jsem si myslela, že otěhotním bez problémů. Ale to byl omyl.

První rok manželství jsem si s tím moc hlavu nedělala. Měli jsme dost starostí s bydlením, takže nám ani moc nevadilo, že se nám miminko nedaří. Po třech letech jsem začala být myšlenkou na miminko posedlá. Před každou menstruací jsem sama sebe ujišťovala, že tentokrát to určitě vyjde. Ale pořád nic.
Lékaři mi tvrdili, že jsem v pořádku a ať se nechá vyšetřit i manžel. Nebylo snadné ho k tomuto kroku přesvědčit. Znáte to - mužská ješitnost, ale nakonec jsme se na spermiogramu dohodli. Lékaři nám zdělili, že má manžel spermií málo a navíc jsou pomalé.

Byla jsem nešťastná, můj sen o rodině se začal rozplývat. V tomto období mi moje kamarádka, která měla podobný problém, poradila, ať manžel začne brát přípravek E-rorte. Prý je to vitamín E a selen. Jim to také poradil lékař na manželovy pomalé spermie. Moc nadějí jsem tomu nedávala, ale doufala jsem.

Nevím, jestli to byl zázrak nebo jen shoda okolností, ale po 3 měsících jsem otěhotněla. Byla jsem v sedmém nebi. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká. V 6. týdnu těhotenství jsem musela do nemocnice, protože jsem začala špinit. Lékaři mi oznámili, že nám v děloze hematom a že tam musím zůstat na pozorování. Tak jsem strávila týden v nemocnici. Po týdnu mě pustili domů a nařídili mi klidový režim. Tak jsem doma poslušně ležela. V 9. týdnu jsem začala špinit znovu, proto mě mě manžel okamžitě odvezl do nemocnice. Tam mi lékaři udělali ultrazvuk a sdělili mi, že moje vysněné miminko je mrtvé. Ten, kdo tento pocit neprožil, asi těžko pochopí, ale tato zpráva mě zlomila. Po týdnu stráveném v nemocnici jsem se vrátila domů. Nic mě nebavilo a podle mne mě nikdo nechápal. Trvalo to skoro dva měsíce, než jsem se z toho dostala.

Na to, zda ještě budeme mít miminko, jsem se snažila nemyslet. A pak to přišlo samo. Půl roku po našem nezdaru mi lékař oznámil, že jsem těhotná. Já a těhotná? Nemohla jsem uvěřit.
Ale v 6. týdnu přišlo to, čeho jsem se bála asi nejvíc. Opět nemocnice, opět klidový režim. Když jsem úspěšně překonala 9. týden, řekl mi lékař, že máme skoro vyhráno. Byla jsem šťastná, ale moc jsem se o naše miminko bála. Všechno však probíhalo tak, jak mělo, až do 16. týdne. To mi volal můj gynekolog, že musím na odběr plodové vody. Okamžitě mě přepadl strach.

Čekali jsme 4 týdny na výsledky odběrů. Dlouhé 4 týdny. Když jsem si telefonovala o výsledky, sestřička mi oznámila, že malý je v naprostém pořádku. Tak jsem se tedy omylem dozvěděla, že to bude chlapeček.
Zbytek těhotenství jsem si užila v naprostém klidu.

21.6.2006 v 6 hodin ráno mě probudily bolesti a tak jsem počkala, až budou bolesti častější, a vyrazili jsme do porodnice. Po příjezdu a po nezbytném papírováním mě uložili na pokoj s tím, že mám do porodu času dost. Po hodině a půl jsem byla připravená přesídlit na porodní sál. Teď tvrdím, že se to dalo vydržet, ale tenkrát jsem si myslela, že vypustí duši. Samotný porod byl náročný. Měla jsem málo sil na vytlačení miminka a tak mi musela pomoct porodní asistentka tlakem na břicho. Ale podařilo se to. V 13.25 se nám narodil chlapeček. Vážil 3,55 kg a měřil 50 cm. Hlavičku měl sice trochu modrou, jak se dral na svět, ale byl naprosto zdravý.

Dnes je mu skoro 7 měsíců váží 9,5 kg a měří 70 cm. Plazí se po bytě a dokonce se už naučil slovo máma. Můj sen o rodině tedy dopadl dobře. Jsem šťastná. Časem možná malému pořídíme sourozence, aby mu nebylo smutno.

Přeji všem maminkám, i těm budoucím, hodné a zdravé děti. A těm, kterým se miminko nedaří, hodně sil a trpělivosti.

Skore: | Hlasy: 19