Moje první těhotenství

Psal se rok 2002, měsíc duben, kdy se změnil můj život od základů. Často mi nebylo dobře, hodně jsem ve dne spala, což bylo u mě podivné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za tím může být těhotenství.
Nevolnosti a únavu jsem přikládala ke zkoušce, která mě ve škole čekala.
Bylo po zkoušce, já byla v pohodě, jen nevolnosti a únava ne a ne přestat. Najednou se nedostavila menstruace a myšlenky na to, že jsem asi těhotná se ve mně začaly probouzet.
Šla jsem tedy k lékaři, který mi jen moje myšlenky správně potvrdil a oznámil mi, že jsem v 10. týdnu těhotenství. Nevěděla jsem, zda mám mít radost, nebo naopak.
Lékař viděl moje smíšené pocity a jen mi řekl: Pokud se rozhodnete pro interrupci, máte na to pouhé dva dny. Přijďte si pro žádanku do nemocnice a za 6. týdnů se mi přijďte ukázat na kontrolu. S tím jsem odešla z ordinace.

Když jsem zprávu oznámila partnerovi, vůbec nebyl nadšený. Řekl mi jenom, buď já, nebo dítě. Já už jsem dávno byla rozhodnutá, že si nechám miminko, takže moje odpověď byla nechám si miminko.
Po krátké rozmluvě jsem od něj odcházela a když se se mnou partner loučil, popřál mi v životě hodně štěstí a miminko ať se mi narodí postižené, nedonošené nebo ať se mi nenarodí vůbec. Já na něj koukala skrz zaslzené oči a nezmohla se ani na jedno slovo. Jen jsem cítila, jak se se mnou točí celý svět. Utíkala jsem domů a proplakala několik dní a nocí. Nevěřila jsem a nedokázala pochopit, že člověk, můj partner a budoucí táta může být tak krutý. Nemohla jsem ale na tyto myšlenky myslet dlouho, protože tady bylo miminko, které mě potřebovalo a já si chtěla užít těhotenství co nejlépe. Hodně mi pomáhali rodiče, přátelé a za to jsem jim všem nesmírně vděčná.

Miminko ve mně krásně rostlo, také váha byla podle lékaře v pořádku, tak mi nic nechybělo. Jen miminko nechtělo papat zelí, které já mám tak ráda a nechutnala mu ani káva. Naopak mléčné výrobky si miminko žádalo a já jich zbaštila víc, než dost. Co ještě miminko nemuselo, tak byla jízda v dopravních prostředcích, proto jsem co nejvíce chodila všude pěšky a dopravní prostředky využívala co nejméně. V letních měsících už na mě bylo bříško krásně vidět a já jsem byla na své těhotenství náležitě pyšná. Proto jsem se nebránila ani letnímu koupališti a čvachtání ve vodě, jak pro mne, tak pro miminko to bylo příjemné. Hodně jsem miminku také zpívala, hladila si bříško a vnímala kopnutí patičkou nebo ručičkou. Postupně jsem začala vnímat víc a víc pohyby a byla jsem šťastná, že se má miminečko v bříšku dobře.

Koncem 5. měsíce těhotenství mně přestaly trápit nevolnosti, také mne lékař poslal na echokardiograf, jestli je v pořádku srdíčko a tam mi pan doktor oznámil, že na 90% budu mít holčičku.
Byla jsem šťastná a hned jsem si doma sedla a listovala kalendářem, abych vybrala jméno pro holčičku.
V 8. měsíci těhotenství jsem se opět setkala s otcem mého miminka na úřadě, kde jsme měli podepsat papír ohledně příjmení miminka.
Bylo to krátké setkání. Otec souhlasil, aby se mimi jmenovalo po mamince, řekl mi, že jsem pěkná maminka a odešel. Já si v ten okamžik říkala: ani během posledního zlého rozloučení se v něm nehnulo kousek svědomí, ani si neuvědomil, jak moc mi ublížil? Poslední dny před porodem jsem už byla víc unavená a začala jsem mít čím dál větší strach z porodu. Byla jsem přece prvorodička a nevěděla jsem, co mě čeká, jaký bude porod, zda nebudou komplikace.

Den D nastal 6.11. ve 23.30h., kdy jsem začala nepatrně krvácet. Mamka mi zavolala sanitku, já si dala sprchu a jela jsem do porodnice.
Po vyšetření jsem si užívala ještě menší procházky po chodbičce a skvělou sprchu, která dělala dobře nejen mi, ale i miminku. Navíc jsem v ní mohla být jak dlouho jsem chtěla. Kolem 3h. ranní za mnou přijela moje sestra, která chtěla být u porodu se mnou. Byla jsem ji vděčná, protože jsem se necítila tak sama.
Ve 3.15h mě lékař nastřihnul, už jsem také víc ležela než chodila a cítila porodní bolesti snad každou chvilku. Ztrácela jsem úsměv z tváře a moje sestra si se mnou povídala a držela mě za ruku. Bylo to moc příjemné a bolesti jsem tolik nevnímala.

Tyto bolesti přestaly v okamžiku, kdy jsem ve 4.50h dne 7.11.2002 uslyšela pláč své holčičky. Byl to ten nejkrásnější pláč a ten nádherný pocit, který jsem měla, když mi porodní asistentka přiložila Veroničku k prsu je nezapomenutelný. Verunka po porodu vážila 3,15kg a měřila 49cm. Krásně papala a prospívala a tak jsem si ji mohla domů odnést 12.11.
Po návratu z porodnice jsem měla strach, že roli mámy nezvládnu, protože jsem si uvědomovala, že budu Verunku vychovávat sama, ale postupem času jsem si to zorganizovala tak, že jsem na tyto myšlenky zapomněla a roli maminky jsem zvládala dobře a v pohodě. Nejdůležitější přece bylo, aby Verunka byla šťastné a spokojené miminko.

A dnes? Verunka brzy oslaví 6. narozeniny a já si říkám, jak ten čas utíká rychle.

A tatínek? Jak se říká, není otec ten, kdo dítě zplodí, ale ten, kdo vychovává. Biologický otec viděl Verunku jen 3x a nikdy o ni nejevil zájem. Když bylo Verunce 15. měsíců, poznala jsem skvělého muže a tátu s kterým už vychovávám nejen Verunku, ale i jejího brášku a našeho syna Vojtíška.

Skore: | Hlasy: 6