Od kdy je embryo člověkem?

Pro posouzení okamžiku, kdy se embryo stává člověkem, můžeme s výhodou použít zkoumání pomocí postupných časových kroků. Za počátek vezmeme narozené donošené dítě, které je bezpochyby člověkem biologicky i z pohledu zákona. Nyní se posuneme o určitý časový krok zpět, tedy zeptáme se, zda tentýž plod byl též člověkem, byl-li o něco mladší. Tak budeme postupovat, až nalezneme hranici, po jejímž překročení již nemůžeme tvrdit, že jde stále o subjekt, který je člověkem.

O tom, že narozené dítě je již člověkem, není pochyb. Dítě o měsíc mladší jistě bylo též člověkem, neboť kdyby se narodilo a přežilo předčasný porod, dostalo by se mu zdravotní péče a právní ochrany jako dítěti donošenému. Stejně tak dítě o 2 měsíce mladší.

Tak se dostaneme až do období, kdy dítě by bez naší aktivní pomoci přežít nedokázalo. I tak však se jeho podstata nemění. Nelze totiž definovat člověka jen tím, že dokáže přežít bez naší pomoci (pak by nemocný morem, který s 90% pravděpodobností zemře, nedostane-li se mu pomoci, byl jen 10% člověkem).

Dalším postupem se dostaneme do oblasti, kde se někteří snaží definovat člověka podle vnějších morfologických znaků, tedy podle vzhledu a podobnosti dospělému člověku. Ani vzhled není však pro podstatu rozhodující (i dítě s rozštěpem rtu a patra nepřestává být člověkem, přestože lze váhat, zda například novorozená opice není svým vzhledem v té chvíli podobná člověku více. Obdobně: těžce popálený člověk nebo člověk s akromegalií nepřestává být člověkem, i když jeho vnější vzhled je významně odlišný.

Nakonec se dostáváme do oblastí nediferencovaných buněk, tedy jde o blastocysty a moruly. Tento útvar je člověku zcela nepodobný, dokonce ho nelze odlišit od jiného živočicha v témže vývojovém stadiu. I zde však panuje přísný determinismus: víme, že z buněk ovce vznikne zase ovce a z buněk člověka člověk. Podstata je tedy dána tím, které buňky splynou a vytvoří embryo. Tato podstata, jíž je definován (potenciální) budoucí jedinec, je uložena uvnitř buněk, které splynou, tedy vajíčka a spermie.

Z určitého pohledu lze říci, že morula se od budoucího živočicha, který z ní vznikne, v podstatných znacích neliší, ale pomocí nástrojů, které máme k dispozici (viditelné světlo v mikroskopu vlnové délky kolem 500 nm) nedokážeme budoucího živočicha - tedy jeho podstatu - v morule rozpoznat. Vnější vzhled moruly je od vzhledu člověka natolik odlišný, že můžeme o stejnosti podstaty pochybovat.

V této souvislosti je zcela nepodstatné, že možná lze prokázat, že ty buňky, které pozorujeme v určitém stadiu vývoje, se z velké většiny přemění v plodové obaly a placentu. Alespoň jedna z nich totiž musí vést k budoucímu člověku - život nevzniká v našich časech na Zemi jinak než dělením buněk (což prokázal již v minulém století L. Pasteur vyřešením otázky samoplození).

Položme si nyní absurdní otázku: kdyby bylo - jako je u koně a osla - možné u člověka mezidruhové křížení. Pak bychom museli váhat, zda například potomek člověka a šimpanze je spíše člověk, nebo spíše šimpanz. Naštěstí tato otázka nemusí být řešena, možné to není. Ale právě v porovnání s touto absurditou jasně vyplývá, že podstata embrya je v jeho potenciálu vyvinout se v člověka, nikoli v tom, jak vypadá.

Celkem jednoznačně a jednoduše se dostáváme k tomu, že již ta buňka, v níž je přítomen genom otce a matky, tedy "jednobuněčné embryo", je ve své podstatě člověkem. Tento výklad se zdá triviální, neboť všichni žáci základní školy toto základní genetické pravidlo znají. Lze tedy uzavřít, že člověkem je kombinace genetického materiálu v prostředí, které za splnění vnějších podmínek (prostředí, v němž se nachází) povede bez našich rušivých zásahů k vývoji člověka.

Tato definice řeší i některé otázky klonování: vpravíme-li jádro somatické buňky do oocytu - tedy prostředí, které mu umožní realizovat jeho genetickou informaci až do vytvoření nového jedince, máme před sebou nového člověka. Ten je sice geneticky (pokud jde o informace v jádře obsažené) stejný jako člověk, z něhož pochází jádro, ale je to nový, další člověk. Stejně tak jednovaječná dvojčata jsou dvěma nezávislými jedinci: každý z nich je subjektem práva - nepovažujeme je za jednoho člověka ve dvou tělech.

Další pokračování časového posunu vede k otázce, zda je budoucím potenciálním člověkem už i jedna spermie a jeden oocyt, které vzápětí splynou - například pomocí ICSI. Máme za to, že nikoliv, protože geny - již jednoznačně určené - nemohou spolu zatím ještě interagovat a vést k vývoji nového jedince.

Spornou zůstává otázka, zda oocyt právě po proniknutí spermie do oocytu je již člověkem, nebo nikoliv. Je zde totiž prostředí schopné samovolného dalšího vývoje a je zde již i jednoznačné určení genů, a tedy budoucího člověka. Tak bychom mohli podobně uvažovat nad jednotlivými fázemi vývoje oocytu po vniknutí spermie, což je v současné době pravděpodobně neúčelné. Po vytvoření plného genomu, tedy od splynutí prvojader, je embryo už jistě jednoznačně definovaným člověkem.

Závěr: Embryo jako jedinečný budoucí člověk je definováno ve chvíli, kdy pronikne spermie do oocytu. Je však možný i názor, že genom se vytvoří až po splynutí prvojader samčího a samičího. Každopádně dvoubuněčné embryo je již jednoznačně definovaným člověkem.

Úryvek ze článku: Některé etické a právní aspekty asistované reprodukce
MUDr. Karel Řežábek
Hnutí pro život

Skore: | Hlasy: 7