Operativně vedené porody

... když jsem byla těhotná, s  oběma dětma jsem musela ležet ve špitále min měsíc,  abych je udržela a porodila aspoň kolem 36. týdne...poprvé jsem ležela první noc na jipce a čekalo se, jestli pofrčím sanitkou do Prahy (29. týden) kvůli malinkýmu miminku, nebo jestli  zůstanu tam, kde jsem byla. Tu noc vedle za sádráčem rodila  maminka... napřed bylo slyšet sténání, potom kňourání, že už nemůže, potom volání o pomoc a nakonec hroznej křik a pak řval dokonce i doktor... bylo mi všelijak... vystrašená prvorodička, navíc s problémem,  že předčasně porodí... nakonec jsem byla na kapačkách 2 dny a ve špitále dalších 7 týdnů.... tehdy tu noc  jsem se děsivě porodu bála a nadávala si, co jsem si to proboha vymyslela...  ale když se ozval pláč malého mimi, řekla jsem si, že to vždycky dobře dopadne, že  nesmím myslet na to, co by se mohlo stát, že to bude bolet atd... moje mamka mi řekla (když se narodila ségra - o 14 let mladší), že to není sranda, byla pěkně vyřízená, ale že výsledek stopro stojí za to.  A toho jsem se zbytek těhotenství držela.... že jsem se hrozně těšila,  jak budou děti vypadat, že  budu v nemocnici, že se doktoři postarají.... fakt jsem tomu uvěřila, nepřipouštěla jsem si žádné ale nebo kdyby a  věřím tomu, že díky tomuto vnitřnímu "bulíkování" jsem měla oba porody v pohodě, ten druhej byl navíc takový forf, že první doba porodní byla  za jízdy cestou do porodnice.... Při porodu samotném jsem se snažila vydržet a hróóóózně jsem se těšila jak na děti tak na větu - maminko můžete tlačit, protože jsem věděla, že pak už bude jenom dobře, že si složím ten vagon uhlí a bude tu krásná odměna....oba porody jsem měla spontánní, takže jsem moc co do diskuze neměla co říct, ale  chci říct budoucím maminkám - těšte se a věřte si a bude fajn...porod je moc hezkej, aspoň já jsem si je užila, ikdyž jsem měla modřiny všude tam, kde na mě šáhl zdravotní personál a sestřička byla k pohlazení sekerou, ale pro ten pocit je mě někdy až líto, že díky svým zdravotním problémům (obě děti udržované) už asi další mít nebudeme, takže už to asi nezažiju...

To je mi moc líto, že máš takové "hrůzné" zkušenosti.  Já naštěstí měla císař v pohodě. Měla jsem celkovou anestezii a epidurálu bych se asi bála, ale hodně maminek s tím má dobrou zkušenost... Ufff, je mi tě fakt líto. Ať už je všechno jenom dobré!

Ahoj, chci sepodělit o své zkušenosti s císařem. Všichni mě přemlouvali k epidurálu, tak jsem nakonec svolila, i když jsem chtěla původně celkový uspání. Jak mě ale začali řezat tak jsem to cítila, jak jede nůž, pak bolest. Naštěstí u mě byla anestezioložka, která mi pak přidala něco do kapačky. Ne že bych už pak nic necítila, ale bylo mi to jedno. Malýho hned odnesli pryč a potom mi ho jen na pár vteřin ukázali a zas ho brali pryč. A ještě byl tak zabalenej že mu koukal jen obličejíček.
Pak na pokoji mě ta jizva bolela, ale ještě jsem měla mrtvý nohy. A sestra mi řekla, že mě to nemůže bolet, když necítím nohy. Pak jsem taky hodně krvácela, že i sestra z toho byla vyjukaná, tak volala doktorku. A pak taky mi vždycky sestra zmáčkla břicho, příšerně to bolelo a vždycky se vyvalila spousta krve. No ona to není žádná sranda, před nedávnem zemřela jedna maminka na vykrvácení. A pak jsem taky z toho epidurálu dostala to bolení hlavy, tak jsem musela 2 dny ležet úplně narovno, malýho mi vzali pryč a byla jsem v příšerný depresi. Zachránil mě manžel, moc mi tenkrát pomohl.             Nakonec ale malej je v pořádku, tak už jsem to všechno skoro zapomněla.

Effi, s tím "převise" jsi mi připoměla jednu mírně ponižující okolnost - po císaři jsme museli chodit na sesternu 3x denně na desinfekci jizvy - člověk tam došel vyhrnul nejdřív košili a pak BŘICHO a pak mohla sestra desinfikovat, ale to je asi 2 dny po porodu normální.

Stejně tak souhlasím i s tím prahem bolestivosti - opravdu jsem neměla žádné problémy po císaři a mnohé kamarádky z kurzu měli po spontálním porodu třeba měsíc problémy si sednout! Žádné injekce na bolest jsem si nenechávala dávat (kvůli mlíku - hned jsem totiž kojila), ale spousta spolucísařoven si je nechat dát musela. Asi jsem měla velké štěstí a hlavně mi pomohla Karolínka (moje mimi), protože jsem věděla, že kvůli ní musím hned, jak to půjde, z postele a 24 hodin po císaři mě dali k normálně rodícím matkám a malou jsem měla furt u sebe.

Stejně tak je rozdíl, komu přijdeš "pod nůž" a v jaké nemocnici. Prý se to v posledních letech dost změnilo a císař už je dělaný mnohem šetrněji a s menšími následky, proto také ubývá doporučení ke sterilizaci - je to spíš (DLE MÉHO NÁZORU) přežitek z minulosti. Já jsem rodila před půl rokem a má gynekoložka ke mě přistupuje, jak kdybych císařem nerodila - doporučovala jen s dalším mimčem rok počkat, ale prý to taky není nezbytně nutné (pokud se vše dobře hojilo).

Strašně se těším na druhé těhotenství a hlavně druhý porod - při tom prvním jsem se dostala do fáze tlačení a dál jsem to prospala, takže pokud vše půjde v pořádku (a já si myslím, že joo), tak pro mě bude druhá doba porodní (vypuzovací) vlastně velká PREMIERA.

mluvíš mi z duše, přesně tak. I když se třeba porod nepovede podle našich představ - a já bych si opravdu moc přála, aby se tentokrát těm mým představám přiblížil co nejvíc, nic není důležitější než krásné a zdravé děťátko na konci... Horší je, když se třeba právě kvůli špatnému průběhu porodu něco stane. 

Je pravda, že ono to jde ruku v ruce. Pohoda či nepohoda rodičky se na průběhu porodu odrazí a myslím, že plno dětem by se nemuselo na svět pomáhat císařem, kdyby do porodu lékaři už od začátku nezasahovali. Ale pochopitelně to tak není vždycky, jsou případy, kdy to skutečně jinak nejde. Jenže těch prvních je bohužel u nás pořád možná až příliš mnoho. Kdyby páni doktoři více respektovali rodičku a neupírali jí právo na přirozený porod, nepřistupovali by k ní od začátku jako k pacientce, která do toho nemá co mluvit, hned by bylo míň poporodních depresí, jizev po císaři a miminek odloučených po porodu od maminky...

Asi jsem fakt měla nějaký zázračně se hojící zákrok, protože maminka, co byla se mnou na pokoji se z císaře nemohla schabrat hezky dlouho. Ale je fakt, že byla taková bolestínka už před porodem. Prostě si řekla, že nemůže a hotovo. Kdežto já jsem si řekla, že musím. Jenže každý máme práh bolesti jinde a taky dnes bych to už tak dobře nenesla :-(

Já mám jediný problém v tom, že jak jsem nikdy neměla pevné břišní svaly, tak po tom kaisru mi visí tak nějak břicho přes jizvu - ale má to své výhody, není mi vidět jizva Jsem na tom asi podobně jako pampalini - taky jsem lehce prostorově výraznější

císař byl jsem měla velmi akutní, protože diagnosu placenta previa určili až v okamžiku, kdy jsem přijele do porodnice už jen z její částí, zbytek skončil doma na wc. Tam byla celková narkoza automatická, manžela poslali domů, aby si za dvě hodiny zavolal a mě teda začli připravovat. Co jim mám za zlé bylo podepisování spousty papírů, byť jsem se sice vrámci pudu sebezáchovy na každej ptala, co podepisuju, přečíst jsem nebyla schopná ani slovo. Jediné, na co jsem se soustředila bylo, abych vydržela do okamžiku, než mě uspí. Noc na pooperačním byla strašná, to si dodneška vybavuji jenom bolest a když jsem po  hodinách musela poprvé vstát a ujít asi  metry, tak jsem marně přemýšlela, jestli jsem se zbláznila já nebo ta sestra.Malého jsem viděla až po týdnu, protože musel být hned převen do druhého města, kde byli lépe vybavení na mimča s problémy. Když se mě na šestinedělí už asi třetí doktor zeptal,: A vy máte dítě kde?" tak jsem chtěla vraždit. Trocha taktu by jim teda neuškodila.

Druhý císař byl naplánovaný asi dvě hodiny předem, protože jednomu dr. se prostě nechtělo a zkoušel ze mě udělat slonici, jak dlouho zvládnu být těhotná. Byť děložní hrdlo neprojevovalo žádné změny ani po lécích a všech možných termínech porodu, chtěl stále čekat. Ale já už ne. Když manžel našel odvahu být i u císaře, tak jsem šla na epidurál a byl to rozhodně ten nejkrásnější zážitek, když jsem slyšela malou poprvé zakřičet . NA pooperačním to taky bylo úplně jiné, protože injekce od bolesti dávali naprosto automaticky, takže mě ten den ani nic nebolelo - když jsem se nesnažila pohnout. Akorát manželovi tak trošku vyčítám, že ten den za mnou už nepřišel. On mě chtěl nechat odpočinout, ale já se cítila naprosto skvěle a byla jsem plná emocí a neměla je jak ventilovat.

Jinak před operací  mi taky doktor nabízel sterilizaci, ale nebyl mi schopen vysvětlit proč ji nabízejí, jaké riziko pak představuje další těhotenství. 

Lékaři asi standardně doporučují dva císaře a šlus. Ale znám jednu ženu, která se nedala a už má čtyři děti (čtyři porody). Nějaká rizika tam asi jsou, ale otázka je, jakého druhu a jak velká Já jsem rodila císařem jen vinou pana doktora. Nikdo mi nedokázal vysvětlit proč. Když vyplňuju někde papíry, připadám si jako blb. Zeptat jsem se ho nemohla, protože byl v porodnici jen na víkend a pak už ho tam nechtěli vidět.

Protože jsem rodila oběma způsoby, mám srovnání. Po normálním jsem si mohla sednout mnohem dřív, než se po císaři zvednout bezbolestně z postele. V nemocnici mi museli dávat injekce od bolesti, měla jsem horečky. U druhého běžného porodu jsem si mohla sednout hned. Nastřižená jsem byla u obou. Ale 15 cm a 2-3 cm, to je na hojení dost rozdíl. Navíc císař dělá jizvu dvakrát. Na břiše a v děloze. Ještě dlouho jsem se nemohla ani zasmát.

Rodit doma bych se bála, zvlášť u prvního mimča. Ale na druhou stranu, kdo má odvahu, tomu držím palce.

Mám za sebou také porod císařem - neplánovaný - kvůli podezření na hypoxii plodu, která se nakonec (možná díky císaři) vlastně nepotvrdila. Ale jak císař provedli, zjistili, že alfou omegou problémů byla několikrát omotaná šnůra kolem krku - malá nemohla sestoupit, kontrakce ji přidušovali. Jediné, co mi vadilo, bylo, že manželovi řekli, že budu dlouho spát, ať jde domů (byly 2h ráno). Jenže já jsem se vzbudila téměř hned a nevrlá sestřička na pooperačním mi na otázku "A co miminko?" odpověděla - "dítě je v péči pediatrů - uvidíte ho později" Co si myslíte, že mi běhalo hlavou. Byla jsem strašně oblblá a ospalá, ale nemohla jsem spát, protože jsem nevěděla, jestli je vůbec malá v pořádku. Vlastně jsem ani nevěděla jistě, jestli je to malá nebo malej  V 7h ráno  se ale naštěstí vyměnili služby a hodná sestřička mi hned zjistila míry miminka  a podala mobil, abych mohla zavolat manželovi.

Jizva se hojila skvěle, i když jsem - jak říkal kulantně doktor "velká" a radši mi jizvu vytáhl o 3 dny později (ve skutečnosti měřím 160 cm, ale jsem tlustá ) Nejde téměř vidět, protože mám břicho plné strií - takže je to spíš příjemná změna  z vertikálních čar na horizontální.

Díky skvělým sestřičkám z novorozeneckého, které mimi vozili vždy, když se vzbudilo, na kojení, jsem neměla jediný problém v porovnání s holkama, který rodili "normálně" - Ony si nemohly sednout a já zas zvednout z postele, jinak fakt vše v pohodě.

Tak já nevím, já jsem kupodivu žádné problémy s jizvou neměla... Ostatně já si zase nedovedu přestavit ty problémy po porodu "běžný" způsobem.

Rodila jsem taky v celkové anestezii, takže jsem malou v podstatě viděla až druhý den. Já totiž po narkóze vždycky straaaašně dlouho spím. 

mně teda nic o sterilizaci nikdo neříkal, to by taky mohl, asi by mě urazil, ale myslím, že po třetí by to musel být taky císař, protože by to byl tlak na tu stěnu a to dobrý není. A ta jedna jizva je v té druhé, takže to není moc vidět. A co se týče dělohy, ta asi namožená tím sešíváním bude, ale to se nedá nic dělat, hlavně, když všichni žijeme, no ne?

Držím palečky kamarádce!