Otec u porodu

Jak prožívají porod dítěte tatínkové? Jsou skutečnou pomocí na porodním sále, nebo omdlévají a doktoři pak musí pečovat i o ně? Jaké mají na účast u porodu vzpomínky? Na podobné otázky jsme se zeptali přímo jich. Posuďte sami:

Jak jsi se na porod připravoval?
Jirka: K porodu jsem se připravoval především u naší první dcery, nakonec to však bylo císařem a tak jsem svoje poznatky uplatnil až napodruhé. S manželkou jsme byli na předporodním kurzu.

Jiří: Byli jsme v porodnici na zaškolení včetně prohlídky porodního sálu.

Michal: Na porod jsme se s manželkou připravovali oba. Chodili jsme společně na cvičení a já se učil dýchat jako bych měl stahy. Užili jsme si při tom hodně legrace, ale také jsem to bral jako velikou odpovědnost.

Milan: Moje příprava jako otce spočívala v podpoře své i manželčiny osoby tím, že jsem se zúčastnil dvou kurzů před porodem. Dále moje úloha otce byla, být vždy ve střehu a mít vždy nachystané auto na odvoz v případě začínajícího porodu. Apropó cestu z Mokré do Brna cca 18km jsem ujel pod deset minut, jak jsem frčel. Zcela zbytečně, neboť jsme tam stejně čekali ještě asi tři hodiny, než se malej narodil :-))

Bylo to tvoje přání, být u porodu nebo tě žena přemluvila?
Jirka: Ještě předtím, než jsme čekali miminko jsme o tom několikrát mluvili. Na to, že budu u porodu jsme se těšili a připadlo nám to úplně přirozené. Já si nikdy nemyslel, že by to bylo něco divného nebo nevhodného, prostě jsem jen chtěl být s mojí ženou v tak důležitých okamžicích.

Jiří: Už ani nevím, ale přemlouvat mne nemusela.

Michal: Jít k porodu bylo mé přání a důvody byly dva. Chtěli jsme to prožít spolu a já chtěl manželku podpořit. Slyšel jsem také i to, že když je tam žena sama, lékaři či personál nejsou tak ohleduplní a pozorní.

Milan: Ano, bylo to mé přání, protože jsem první porod nestihl. Teda stihl bych, ale nechtěl mě pustit náčelník štábu. Byl jsem tehdy na vojně. Nakonec jsem stejně utekl, ale dorazil jsem až po... takže tentokrát jsem moc chtěl, nikdo mě nepřemlouval.

Co tě na porodu nejvíce překvapilo, co jsi nečekal?
Jirka: Překvapujících nebo nových pocitů byla celá řada. První zvláštní pocity nastaly již v předporodním kurzu. Anatomická místa, která pro mne byla do té doby nanejvýš intimní a spojoval jsem si je jen s romantickými pocity, dostaly latinské názvy a byly vyslovovány nahlas s téměř neslušnou frekvencí ? My muži o takových věcech příliš nemluvíme, to bylo nové. Také jsem netušil, že porod bude již od první minuty tak dobrodružný. Čekání na pravidelné kontrakce, závodní jízda do porodnice, masáže pro úlevu od bolestí, ?prasknutí? plodové vody, porod samotný... to vše byla jedna velká neznámá, která mě nenechala klidným...

Jiří: Je to jedinečný zážitek, takže asi všechno. Jedna věc je něco čekat, ale realita je nesrovnatelně silnější.

Michal: To co jsem si odnesl byla ještě větší úcta k mé ženě, věděl jsem, že pro ženu je porod těžký, ale že musí být tak statečná jsem nevěděl.Ten osobní prožitek se nedá ničím jiným nahradit.

Milan: Co mě překvapilo? Asi ta atmosféra očekávání, až se malej narodí a to že moje žena to perfektně zvládala, líp než já.

Jirka: To určitě ne. Byl jsem rád, že můžeme prožívat vše společně. Možná jen po porodu - byl jsem tak unavený, že bych se raději natáhl na pořádnou postel, než byl skrčený v nemocničním křesle.

Jiří: Ne

Michal: Ano, čekali jsme v noci několik hodin a já jsem se v jednu chvíli viděl raději ve své posteli doma. Ale teď vážně, nikdy bych svou ženu v takové situaci ani na minutu neopustil.

Milan: Na tuto otázku musím odpovědět že jsem nemyslel na nic jiného než na nastávající porod a to komu pošlu sms jako prvnímu, že se mi narodil syn. Chtěl jsem ženě, ale ta byla se mnou.


Cítil jsi se na sále důležitý? V které části porodu nejvíc?
Jirka: Asi nejsilnější bylo to, že jsem mohl být oporou, někým na koho se může manželka spolehnout a kdo ji chrání. Ten pocit, když mě držela za ruku a já věděl, že mě potřebuje.

Jiří: Myslím, že manželce bylo příjemné, že jsem tam přítomen byl, tedy duševní pomoc. Z praktického hlediska jsem jí mohl pomoci např. při uvolňování bolestí ve sprše.

Michal: No je pravda, že při prvním porodu jem se cítil jako páté kolo u vozu, ale pro moji ženu byla stejně nejdůležitější moje přítomnost. U druhého porodu byl skvělý personál, který mě zapojil do spolupráce a pomohl mi. Držel jsem manželce nohu a pomáhal jsem jí správně dýchat a tlačit.

Milan: Ano, cítil jsem se důležitý. Zvláště při samotném porodu, kdy se o mě moje žena mohla opřít. Sestřička mě zapojila, takže jsem viděl, jak se malej dere na svět.

Jaký okamžik porodu je pro tebe nezapomenutelný. Popiš nám svůj nejintenzivnější zážitek?
Jirka: Nejkrásnější byly ty první vteřiny, kdy naše dcery přicházely na svět. Moje žena nosí brýle a při porodu si je musela sundat. Byl jsem to tedy já, kdo jí popisoval, co se právě děje. Pamatuji si, jak jsem jí říkal: ?Je to nádherná holčička miláčku? a přitom se díval jak její oči září štěstím.

Jiří: Když jsem uviděl poprvé v životě svoji dcerku, jak se prodrala hlavičkou na svět.

Michal: No samozřejmě je to ten moment, kdy je miminko na světě a maminka si ho může přitulit na svá prsa. Když jsme tam tak byli spolu, měl jsem pocit, že se na chvíli kvůli nám zastavil celý svět.

Milan: Tak ten nezapomenutelný moment byl když jsem uviděl hlavičku syna a po
té celé tělíčko, když vyskočil.

Měl jsi možnost volně sledovat porod?
Jirka: Byl jsem vykázán na diskrétní pozici za ramenem manželky. Myslím, že mi to ale úplně stačilo

Jiří: Ano

Michal: Jak už jsem řekl, při prvním jsem spíše jen očumoval, ale u druhého jsem aktivně asistoval. První porod byl navíc klešťový, takže mě na chvíli poslali ven z místnosti a pak znovu zavolali zpět.

Milan: Byl jsem po celou dobu u porodu až do úplného konce - teda začátku.

Změnil se po porodu nějak tvůj vztah k ženě, respektive váš vzájemný vztah?
Jirka: Určitě ano, rozhodně nás to sblížilo a věřím že to také ovlivnilo můj vztah k dětem. Často na to vzpomínám a také si o tom s dětmi povídáme.

Jiří: Určitě jsem si uvědomil ještě více, jak ji moc miluji právě ve chvíli, když trpěla. Musela to zvládnout sama a já jsem v tom nemohl nijak pomoci.

Michal: Jak už jsem zmínil výše, začal jsem si své ženy více vážit.

Milan: Můj postoj k mé ženě se nijak zvlášť nezměnil, spíš jsem ji nadmíru v tuto chvíli obdivoval a obdivuji dodnes. Miloval jsem ji před tím a miluji ji stále.

Kolikrát jsi byl u porodu?
Jirka: Dvakrát, u prvního jsem zůstal na chodbě, protože byl císařským řezem. Na operační sál mě nepustili, ale dcerku jsem viděl jako první, protože žena ještě spala. Mám tři dcery - 11, 10 a 4 roky.

Jiří: Dvakrát. Jirka má dvě dcery (7 a 4 roky)

Michal: Dvakrát a šel bych určitě znovu. Účast u porodu doporučuji z vlastní zkušenosti každému muži, jemuž na jeho ženě opravdu záleží. Michal má pětiletého syna a tříletou dcerku.

Milan: U porodu jsem byl jednou. Milan má dvě děti, desetiletou dceru a pětiletého syna.

Skore: | Hlasy: 4