Porodní příběhy

Společnost pro zdravé rodičovství (Aperio) připravilo unikátní knihu porodních příběhů. Ženy i muži vypovídají svůj jedinečný příběh o narození dítěte. Vyprávějí sami za sebe, vlastním jazykem, porod vidí vlastní perspektivou, a proto má jejich výpověď sílu mimořádného zážitku. Budete překvapeni, kolik se toho o přicházení na svět dozvíte.

Kniha Porodní příběhy obsahuje i slovníček pojmů spojených s těhotenstvím, porodem a raným rodičovstvím. Autoři podrobně zpracovaných hesel jsou zkušení psychologové a psycholožky, porodní asistentky, duly a laktační poradkyně. Odbornou část lektoruje vedoucí lékař přední pražské porodnice. Kniha uvádí i potřebné informace pro těhotné a nastávající rodiče, jako je nabídka předporodních kurzů a cvičení, informace o právních nárocích v těhotenství a rodičovství apod. Je v tom cosi pradávného, vyprávět o narození dítěte, cosi společného celému lidskému rodu. Tuto publikaci naleznete na stránkách nakladatelství Grada.

Když jsem si tuto knihu objednávala, ani na vteřinu jsem nezaváhala, že by mě svým obsahem mohla zklamat. Splnila mé očekávání. Je plná příběhů, které jsou pravdivé, tak živé, jako bych porod děťátka prožívala přímo s ženami na porodním sále.

Na ukázku si můžete přečíst následující příběh a posuďte samy?

Tlačte, dělejte

Hnízdící a rýhující se vajíčko jsem nějakou dobu považovala za zánět močového měchýře. Zjištěné těhotenství byl pro mě šok. Nejistota, pocit zodpovědnosti za nový život, zvědavost, hrdost a strach se střídaly jak na běžícím pásu. Pomalu jsem začala plánovat společnou budoucnost, i když jsem věděla, že rodinu budeme tvořit jen my dva. Těhotenství probíhalo bez problémů, nebyla jsem unavená, trochu jsem sportovala, chodila do práce i za kulturou, rekonstruovala byt. Výsledky amniocentézy, kterou jsem zvládla zcela bez komplikací, byly dobré.

Konec těhotenství přinesl stres, řemeslníci nedodrželi termíny, bylo vedro, spousta práce, téměř žádný odpočinek. Zvýšil se mi krevní tlak, otekly nohy, trápily mě hemeroidy tak, že jsem nemohla chodit. Porodník navrhl hospitalizaci. Pobyt v nemocnici jsem odmítla, naordinovala si klid a relaxaci. Potíže ustoupily.

Věnovala jsem se fyzické aktivitě, chodila na procházky, v den termínu jsem ještě tancovala. Porodu jsem se nebála, domnívala jsem se, že nejdůležitější je být v psychické i fyzické pohodě, bez úzkosti a stresu. Kurz na přípravu k porodu jsem žádný neabsolvovala, považovala jsem ho ve svém případě za zbytečný.

Porod jsem měla naplánovaný v porodnici. Hlavní roli ve výběru hrály tři faktory: známý porodník, samostatná místnost pro rodičku a bezproblémová možnost epidurálu. Jáchymův příchod na svět byl vypočten na 23. září 2002. Jemu se ale na svět nechtělo, a tak byl stanoven nejzazší termín na 2. října. Ačkoliv jsem si přála spontánní začátek porodu, s jeho vyvoláním jsem bez námitek souhlasila, nechtěla jsem riskovat komplikace, které přenášení může způsobit. Do porodnice jsem dojela autem, na miminko i porod jsme se těšila, strach se smrskl na docela příjemné napjaté očekávání.

V osm hodin mi lékař zavedl tabletu vyvolávající porod. Stahy nastoupily do dvaceti minut. Zarazila mne rychlost a prudkost nástupu bolesti, pauza mezi stahy trvala zhruba minutu. Personál byl příjemný, lékař i sestra přicházeli jen na chvíli. Měla jsem možnost sprchy, procházení, poskakování na míči. Sprcha a stání byly nejhorší. Brečela jsem a potichu nadávala. Nakonec jsem si našla skrčenou polohu na míči, odmítala se hnout a zírala na hodiny. Stahy jsem rozdýchávala, jak mi ukázala sestra, to trochu pomáhalo. Porod vůbec nepostupoval, v 11 hodin mi proto lékař píchl plodovou vodu, porod se ale neuspíšil. Byla jsem už úplně vyčerpaná, chtěla jsem jen ležet. I přes nepostupující porod se lékař rozhodl pro epidurál. Jehlu se anesteziologovi bohužel podařilo zavést až napošesté, celá procedura trvala hodinu a byla maximálně nepříjemná. Úleva od bolesti na druhou stranu obrovská. Odpočinula jsem si, porod se dal konečně do pohybu. Za hodinu a půl anestetikum přestalo působit. Anesteziolog, který ho měl doplnit, měl jinou práci, nepřišel další tři hodiny. Bolest se stala nesnesitelnou, nahlas jsem křičela, občas nadávala, strašně mě štvalo, že mi nedají, co by mi pomohlo. Konečně se objevil anesteziolog, porod ale již vstoupil do poslední fáze. Anestetikum mi na moje přání dali (možná se jednalo o placebo), ale již nemělo žádný účinek. S nástřihem hráze čekal lékař na mé přání do posledního možného okamžiku, nakonec se rozhodl k zákroku.

Kromě nedostupného anesteziologa bych personálu vytkla v přístupu jen jedinou věc, a to pobídku sestry:
?Tlačte, dělejte, přece nechcete dítěti ublížit.?
Připadala jsem si v té chvíli absolutně neschopná, cítila jsem spíš beznaděj než příliv energie a měla chuť všechno zabalit.

Jáchym se narodil po deseti hodinách bolesti. Byla jsem totálně vyčerpaná, potřebovala jsem vnitřní i vnější šití, kvůli ztrátě krve jsem ztrácela vědomí. Celkový dojem z porodu ? hnus a už nikdy víc. Dítě bylo nádherné, malý zázrak, měla jsem ohromnou radost, že bylo zdravé. Ale že by nejšťastnější okamžik v mém životě? To jsem necítila. Také mateřská láska mne nezaplavila okamžitě, jak jsme zvyklí o tom slyšet a číst, ale vyvíjela se postupně s přibývajícím věkem dítěte.

Pobyt v porodnici měl své plusy i mínusy. Personál byl celkem příjemný, ocenila jsem možnost konzultací s lékařem. Chybělo mi soukromí, nadstandardní pokoje byly obsazené, návštěvy se daly přijímat jen na chodbě.

Jediným skutečným problémem se pro mne staly situace, které jsem si pro sebe nazvala ?teror kojení?. Jáchym nechtěl sát, byl velmi čilé miminko, které každý neúspěch rozvzteklil do ruda. Hledal pusinkou mléko, nedokázal se ale přisát, rozvztekal se a další pokus už neudělal. Vyslechla jsem si rady o trpělivosti a opakovaně zkoušela dítě přikládat, personál se opravdu moc snažil. Jáchym nepil ani skrz pomocný klobouček. Sestry za mne dítě dokrmovaly. Po třech dnech neúspěšných pokusů jsem toho měla plné zuby. Nemohu své dítě nakrmit, ačkoli o to moc stojím. Držet ho v náručí, ať pořádně papá. Cítila jsem, že každé krmení je pro mě stres. Požádala jsem o lahvičku, do které dítěti budu dávat odstříkané mléko. Přišla velmi ostrá výměna názorů.

?Nechcete své dítě kojit, ale na to tady nejsme zvyklí, odsud všechny matky odchází a děti kojí, jsme v tom nejúspěšnější pracoviště v republice.?
?Na to ale já kašlu, protože chci svoje dítě krmit a chci u toho mít pohodu, vždyť mu budu dávat svoje mléko.?
?Nebudete, protože pak už budete líná to odstříkávat.?
Naštvala jsem se, všude vylepené plakáty kojících matek mne odpuzovaly, ze slov ?kojení? a ?musíte? se mi chtělo zvracet. Vydupala jsem si na vizitě lahvičku, se kterou jsme odcházeli z porodnice. Za dva dny doma se Jáchym naučil pít i přes silikonový klobouček, lahvičku i kojení jsme mohli střídat, jak jsme chtěli. Velmi zručně jsem se naučila zacházet s odsávačkou. Výhodou bylo, že jsem Jáchyma mohla svěřit do péče prarodičů a i bez ohledů na čas kojení. Bez kloboučku se Jáchym naučil pít až ve třech a půl měsících, kojen byl bez jakýchkoliv problémů do devíti měsíců.

Dnes jsou Jáchymovi dva a půl roku. Krásně mluví, je velmi společenský a moc šikovný. Do rodiny přišel nový tatínek a doufáme, že časem přibude i nějaký sourozenec. Bohužel jsem ale nezapomněla a z porodu mám velký strach.

Skore: | Hlasy: 3