Ačokča

Do loňského jara jsem o této zelenině neměla ani ponětí. A jak jsem se s ní seznámila? Počátkem loňského května přijela babička a zeptala se, zda znám ačokču. Podle názvu jsem tipovala na druh čokolády, k mému překvapení však babička vytáhla sazeničky zeleniny. Dozvěděla jsem se pouze základní údaj, že se jí říká paprikaokurka, či mexická okurka. Protože mi chyběly dostatečné informace o pěstování a malá sazenička mi připomínala vzhledem spíše papriku nežli okurku, zasadila jsem všechny čtyři sazeničky do zahrady vedle paprik a čekala, co se bude dít. A dělo se.

Ačokča se velmi snažila, rozpínala se na všechny strany a její šlahouny měly velmi dobrou schopnost přichycení. Této schopnosti jsem využila a do zahrádky k ačokče jsem zapíchala tyčky. Brzy tato část zahrady připomínala džungli a někdy koncem července bylo vidět několik prvních plodů. Plody mají velmi podobnou barvu jako listy a šlahouny a když si k tomu představíte malou džungli, podobá se sběratelská činnost tak trochu detektivní práci. Upřímně řečeno, moc jsem v této oblasti neuspěla, většinu plodů jsem sbírala koncem října, před příchodem prvních mrazíků při definitivním vytrhání ačokči ze zahrádky.

S loňskými zkušenostmi jsem se i letos pustila do pěstování. Semínka jsem vložila do truhlíků asi v půli března a velmi brzy začaly vyrůstat první malé rostlinky. Asi v půli dubna byly rostlinky natolik veliké, že je bylo nutno přivázat k tyčkám. Koncem dubna rostlinky či spíše rostliny byly natolik velké, že jsem neviděla jiné řešení, nežli zasazení do volné půdy. Několik dnů to vypadalo jako dobrý nápad, ledoví muži byly však letos neúprosní a mé letošní pěstování odsoudili k nezdaru. Naštěstí pomohla opět hodná babička. Zkusila pozdější výsev, někdy koncem dubna a sazeničky byly dostatečně velké k přesazení právě v době kolem 15.5., „po zmrzlých“. Po loňských zkušenostech s bujnými výhony jsem ačokču umístila k plotu. Ač měla dostatek prostoru ke svému životu, moc se jí letos nechtělo. Vážným nedostatkem bude asi nekvalitní půda. Po loňském rychlém růstu jsem předpokládala, že je to velmi nenáročná zelenina, avšak její letošní stagnace mě přesvědčila o opaku. Říká se, do třetice všeho dobrého, tak pevně doufám, že příští rok bude, co se týká pěstování ačokči již úspěšným.

I přes všechny mé pěstitelské prohřešky, se mi každým rokem podařilo vypěstovat plody. A co teď s nimi. Z doslechu vím, že se dají zavařovat jako okurky, ale upřímně se přiznám, nezkoušela jsem. Já jsem vyzkoušela udělat lečo, které nám velmi zachutnalo, proto jsem zbytek úrody zavařila.

Lečo
1 díl ačokčy, 1 díl paprik, olej, sůl.
Papriky a rajčata omyjeme. Ačokču rozkrojíme, vyndáme semínka a nakrájíme na nudličky. Ve větším kastrolu rozehřejeme olej, vložíme ačokčy, osolíme a podusíme. Rajčata pokrájíme, přidáme do kastrolu a ještě chvíli dusíme. Horkou zeleninovou směs plníme do čistých sklenic, upevníme víčka a sterilujeme při teplotě 85 stupňů celsia po dobu 20 minut.
 
Z takto upravené zeleniny připravíme pokrm tak, že osmahneme cibulku, do které vložíme zeleninovou směs, přidáme uzeninu a zahustíme vejci. Podáváme s bramborem či chlebem.

Skore: | Hlasy: 1