Nejkulaťoulinkatější (soutěž Pro miminka a maminky 4)

Těhotná jsem byla tuším aspoň dva roky a mých dvacet kilo živé váhy navíc zatím ne a ne dolů. Přes to všechno jsem si to užívala a hrdá na svou figuru jsem kráčela davem slunících se hubeňourů. Honem do vody svlažit své unavené upocené tělo.

Miminko jsme plánovali, těšili se na ně, a když se nám s manželem na těhotenském testu ukázaly dva pruhy jako dálnice, zapěli jsme radostné ?aleluja". Začala jsem si těhotenství užívat se vším všudy. Literatura pro nastávající maminky vystrnadila všechno ostatní čtivo v naší knihovně. Z manžela se stával profesionální fotograf a fotil, ačkoliv ještě nebylo co. Koupili jsme kameru a čekali na má krásná kila navíc. Zcela jsem propadla těhotenským aktivitám. Kromě radostného shromažďování roztomilých oblečků jsem navštěvovala kurz pro budoucí maminky, cvičila, plavala a s úsměvem sledovala, že už nemůžu dopnout knoflík...

Vše bylo v pořádku a tak nám čas radostně plynul a náš ?den D" se blížil. Vše jsme měli s manželem dokonale připraveno, úlevové polohy natrénované do detailu. Porodní zavazadlo leželo v chodbě pro jistotu už mnoho týdnů předem a v něm všechno to, co prý budu určitě potřebovat - kazeta s relaxační hudbou, masážní oleje různých vůní a účinků, tenisák na masírování zad a velká zásoba bonbonů, co dodají energii, nutridrink, piškoty, láhev vody... Nic jsme nechtěli ponechat náhodě.

A byl 1.červenec a já se probudila se zvláštním pocitem. Nezmatkovala jsem a čekala, co z toho bude. Že by? Než přišel manžel z noční, rozhodla jsem se upéct ?rychlodort", protože přece - zaměstnat se a nemyslet na to, co přijde a taky - ať má chudák co jíst a hlavně - měli jsme výročí svatby. Pobíhala jsem kolem trouby, míchala krém a prodýchávala kontrakce. Po příchodu z práce na mě manžel udiveně hleděl a když jsem mu sdělila, že dnes si už asi neodpočine, pochopil.

Vzali jsme připravené věci a ne nepodobni výpravě, která se chystá zdolat osmitisícovku, putovali jsme k nemocnici. Záměrně jsme parkovali mimo areál a vydali se na pěší túru. Navíc jsem ještě statečně vyfuněla do druhého patra. Jestli je to k porodu, tak ať se to rozjede. Sestřička otevřela a nevěřícně hleděla na arsenál našich věcí. Přijala nás. A tak jsem začala tu osmitisícovku zdolávat.

Jenže člověk míní... Dnes už to vím. Náš porodní plán se trochu nevydařil. Kdyby po mně někdo chtěl v tu chvíli jen sáhnout, natož koulet tenisákem, nabízel mi k popíjení nutridrink a přesvědčoval mě, že cucání bonbonů mi jistě pomůže, neručila bych za sebe. Ještěže to mě znalého manžela ani nenapadlo. A hudba? Tou nejhezčí muzikou byl až pláč našeho Honzíka, kterého jsme po pár hodinách zdravého drželi v náručí. Byl to ten nejhezčí výroční dárek.

A tak jsme se stali rodiči a s nadšením prožívali tu životní změnu. Konfrontovali jsme představy s realitou a v ní nám bylo dobře. Na škále rodičovské úspěšnosti jsme se hodnotili celkem obstojně a zatoužili jsme postoupit ?o třídu výš". A taky jsme chtěli, aby u nás bylo ještě veseleji. I stalo se.

Uplynul rok a tři čtvrtě a já měla za sebou další těhotenský kurz, protože co kdyby se za tu dobu něco změnilo. Cvičení, plavání a břicho ještě o poznání větší než prve. Rozhodně jsem si říkala, co v porodním zavazadle nebude, protože už vím, jak to chodí a ... bylo to tam. Protože - co kdyby...

A tak jsme i tentokrát jeli do porodnice jak na pořádný čundr, že jsme to všechno ztěží utáhli. Sotva však manžel stačil obout papuče a vytáhnout foťák, náš Jakoubek byl na světě. Zase bylo všechno úplně jinak.

A tak mi teď všechny ty bonbony s hroznovým cukrem, nutridrinky, masážní oleje a relaxační kazety trčí doma v ?porodním šuplíku". Nechávám je tam snad ze sentimentu, snad z prozíravosti. Protože, co kdyby... No ne?

Skore: | Hlasy: 16