Jak jsem napsala první reportáž

Ono se říká, že "každý začátek je těžký" a já si to poslední dobou opakuji docela často. Dříve jsem tu psala o svém těžkém "porodu" svojí první recenze a teď už v tom skoro "plavu". Pravda, někdy se taky motám v bludném kruhu - to když se mi určité slovo přilepí na ruku a já se ho ne a ne zbavit. Něco jako když jsem v pubertě za každým druhým slovem používala výraz "faktžejo", až mi to samotné bylo protivné. Zbavila mě toho kamarádka, která mi poradila říkat místo toho "opravdužeano". To jsem vyslovila tak 2x a fráze byla pryč. V psaní je to horší - vůbec si totiž opakování neuvědomuji a pokud si to po sobě nepřečtu nahlas, tak mi to hodí na hlavu až šefredaktorka. Ještě že ji mám - jinak by to moje klopýtání bylo úplně k ničemu. Většinou mi text vrátí s připomínkou či červeným mořem opakovaného slova a na podruhé už to většinou vyjde.

Na inkriminovaném webu ale nevychází jen recenze. Redaktorky se vypravují na různé knižní akce - křty, besedy a autogramiády a potom vycházejí reportáže s fotografiemi. Říkala jsem si, že tohle mě určitě nepotká. Nemám chuť se vypravovat na akce do Brna a u nás takové zážitky nehrozí. Jak jsem se mýlila...

Jednoho dne se na naší knihovně objevila pozvánka na besedu s renomovanou spisovatelkou, které právě vyšla nová knížka. No, holky z Brna či Prahy sem asi nedorazí, bliklo mi hlavou, tohle holt zbude na mne. Jenže já ani nevěděla, jak to nahoře v knihovně vypadá! Ona totiž ta naše bibliotéka prošla rekonstrukcí a modernizací, a já od té doby, co byla uvedena do obvyklého chodu, byla jen dole - v dětském oddělení! A jména celebrity mi též neříkalo vůbec nic. Och, to byla pořádná výzva. Tak nejprve jsem omrkla autorku na internetu - noo, to by mohlo být něco! Její novinka byla už osmou knížkou v řadě a osobní život? Dokonce natočila Třináctou komnatu, neb si prožila na vlastní kůži, jaké je to být unesená!

Pak jsem si řekla, že nemůžu jít na besedu s někým, od koho jsem nic nečetla (to není žádný kumšt, já v posledních letech totiž četla jen beletrii pro děti). To se musí napravit! Začala jsem obnovením svojí registrace v knihovně a vypůjčením jedné z jejích knih. Jmenovala se Osudová posedlost a opravdu byla báječná. Atraktivní prostředí - Tunis se svými tradicemi a zvyky, a dvě české kamarádky, které se provdaly za Tunisany. Jedna kladná, ušlápnutá chudinka, druhá atraktivní, ale bezcharakterní mrcha, která jde jen po penězích. Plné překvapivých zvratů, dialogů, arabských výrazů a realistických scén. Vysloveně jsem ten román zhltla a těšila se, že poznám autorku osobně.

Beseda se odehrávala v nově vytvořeném sálku, kde na stěnách visely obrazy Nikol Terzic, milé a veselé, plné barev. Když jsem přišla, Klára Janečková už tam byla a s ní osm důchodkyň, které nevynechají žádnou akci. Bylo mi jí líto, tak jsem ji povzbudila - alespoň doufám - svým zájmem napsat ze setkání reportáž a poprosila ji, zda mohu udělat pár fotografií. Ještě přišlo několik dalších lidí, ale celkem nás i s paní knihovnicí bylo do dvanácti. A to prý všechny její knížky jsou půjčené, aby si dotyčný udělal obrázek, než ji osobně uvidí. Pochybuji, že zde přítomné důchodkyně něco od ní četly. Nicméně paní spisovatelka projevila úžasnou vlastnost - totiž velkorysost, se kterou přehlédla nízkou účast, a pustila se do představování svých knih. O každé pohovořila, navnadila na její přečtení a pak zkonstatovala, že už je vyprodaná... Jen dvě poslední knihy - Srdce v písku a Temnota - je možno ještě zakoupit.

Potom nám dala prostor k dotazům. Popravdě řečeno, nejvíce jsem se ptala já, paní knihovnice a sousedka, učitelka ve školce. Paní Klára se usmívala, odpovídala na naše otázky a já už se klepala, jak z toho všeho napíšu reportáž, což je žánr, který absolutně neovládám.

Druhý den jsem sedla k počítači a cosi vyplodila. Bylo to kostrbaté, nasekané a strojené. Zrovna jako moje první recenze. Šéfredaktorka mi to vrátila, a když zjistila, že moje přepracování je nedostatečné, upravila článek sama. Kupodivu - moje slova tam zůstala, jen otočila slovosled, sem tam něco poupravila a ejhle, vyloupl se z toho vcelku pěkný článeček. Já sama bych toho schopná nebyla, stále se mi pletly pod prsty ty stejné fráze a nemohla jsem z nich vybřednout. Jaké štěstí, že je tu člověk, který je schopen ten bludný kruh rozetnout.

A tak se už teď těším, že do naší knihovny zase přijede někdo zajímavý, o kom bych pak mohla vyprávět zase já. Třeba mi to už půjde lépe. I když to asi moc brzy nebude, opravdoví spisovatelé k nám tak často nezavítají.

Skore: | Hlasy: 0